Výlet do města přetvářky

Když hovoříme o současných amerických seriá­­lech, za nejvýraznější autorskou osobnost platí zpravidla takzvaný showrunner, tedy tvůrce seriálu. Režiséři mu bývají podřízeni, často pouze naplňují předem daný koncept a nebývá obvyklé, že by se jeden filmař zhostil režie všech dílů. Výjimkou byla kupříkladu první řada seriálu HBO Temný případ (True Detective, 2014), přičemž výrazně medializované neshody mezi scenáristou Nicem Pizzolattem a režisérem Carym Fukunagou jsou dnes již legendární. Ale ani když se režie několika dílů detektivní série The Sinner (2017–2018) zhostil radikální artový filmař Antonio Campos, nešlo hovořit o netradičním nebo zvlášť inovativním režijním uchopení. V souvislosti s minisérií Ostré předměty se však nejčastěji skloňují jména dvě. Jsou jimi autorka knižní předlohy Gillian Flynnová a režisér Jean­-Marc Vallée, který pro HBO loni natočil oceňovaný seriál Sedmilhářky (Big Little Lies, 2017).

Perspektiva detektivky

Výchozí zápletka se může zdát na první pohled poněkud ohraná a příliš přesvědčivě zpočátku nepůsobí ani stereotypní postavy či vrstvení nejrůznějších hororových a detektivních motivů. Mladá novinářka Camille (Amy Adamsová) se vrací do rodného městečka Wind Gap, aby napsala reportáž o tajemné vraždě a únosu mladých dívek. Bojuje přitom s vlastními démony, nezřízeně se opíjí, naváže intimní vztah s detektivem vyšetřujícím případ a vyrovnává se s dávnými traumaty i rodinnými vztahy. Osvěžující tak může být zpočátku především skutečnost, že archetyp detektiva, jenž se utápí v alkoholu, tentokrát představuje žena. Právě témata spojená s ženstvím a genderem jsou ostatně pro celou minisérii, podobně jako v Sedmilhářkách, klíčová.

Ostré objekty jsou po vzoru americké drsné školy úzce svázané s perspektivou detektiva (v tomto případě novinářky Camille). Samotný zločin ustupuje do pozadí a do centra pozornosti se dostává společenský kontext a emocionální perspektiva hlavní postavy. Vyprávění Ostrých předmětů je nesoustředěné, rozbíhavé, složené z mimoděčných výjevů, asociací a odboček k nikdy nevysloveným či dávno promlčeným událostem. Děj se táhne velice pomalu a Camille není vyšetřovatelka v pravém slova smyslu. Pátrání se neodvíjí od stopy ke stopě. Indicie se nahodile objevují a zase mizí, zatímco novinářka se pokouší postihnout atmosféru svého rodného města. Pomalé imprese převažují nad dramatickými zvraty na konci dílů, jak je známe z jiných detektivních seriálů.

V popředí jsou tak především patologické rysy městečka Wind Gap v Missouri. Camille přijíždí do svého rodného domu, který je monumentální, jižansky aristokratickou hororovou kulisou. Proti němu stojí rozpálené a poloprázdné centrum města, plné starých billboardů a desítky let neopravovaných fasád. Výrazné třídní rozdělení i rasová segregace se ve městě nepochybně nezměnily po generace. Historie se přitom ve Wind Gapu připomíná neustále, ať už jde o vzpomínkové akce na americkou občanskou válku nebo bílé teenagery tancující na divokých večírcích v šatech s motivem konfederační vlajky. A všichni ve snaze udržet si svůj společenský status hrají role, jaké se od nich očekávají. V případě Camilliny matky Adory (Patricia Clarksonová) je to hra na starostlivou matku. Mladé dívky se ve svých domovech chovají jako poslušné vychované panenky a po nocích experimentují se sexem, alkoholem i drogami. Oproti tomu bratr jedné ze zavražděných dívek je od počátku podezřelý proto, že se na pohřbu své sestry rozplakal, což lze chápat jako převrácenou parafrázi na Camusova Cizince. Wind Gap je zkrátka městem pokrytectví a nevyslovených tajemství.

Prosluněný horor

Postupně odhalujeme, že i Camille měla co do činění s odvrácenou tváří svého rodného města. Zažila znásilnění, smrt sestry i roky přetvářky a pocitů viny. Sebepoškozováním se z ní stal společenský vyvrhel, který nemůže dle obecně platných zvyků vystavovat své tělo ve slušivých šatech, jak by se od dámy očekávalo. Nemůže navázat normální vztah, založit rodinu, být matkou. V očích místních je jakýmsi padlým andělem, symbolem dekadence, ale i svobody. Proto je důležitá výrazně subjektivní Camillina perspektiva. Město se odkrývá hrdinčiným pohledem pomocí nejrůznější asociací, ozvěn minulosti a nevýznamných střípků všednodennosti.

Jean­-Marc Vallée používá osobitý filmový jazyk a některé jeho prvky se od filmu Klub poslední naděje (Dallas Buyer Club, 2013) příliš nezměnily. Dlouhodobě pracuje s ruční kamerou, využívá téměř výhradně přirozené světlo a interiérové zdroje osvětlení, ve střihu, který obstarává sám, nakládá poměrně svobodně s flashbacky a v životech jeho postav sehrává významnou roli hudba.

Temně hororové atmosféře v jinak prosluněném městě pomáhá, kromě absence umělého svícení, i záměrně podexponovaný obraz. Camille se během bloumání svým rodištěm stává tichou pozorovatelkou. Drobné imprese a nenápadné motivy, jako je pohyb uvězněného hmyzu, sukně ve větru nebo barva květů, nás přenášejí do minulosti. Flashbacky však nejsou primárně dějové, spíše evokují pocity. Nedochází k popisnému vysvětlování. Záblesky minulosti se objevují téměř mimoděk a nejsou nijak uvozovány. Zvuková stopa přitom často setrvává v přítomnosti – minisérie tak velice originálně buduje výraznou snovou atmosféru.

Auteurský seriál

Vedle kamery a střihu je to právě práce se zvukem a hudbou, co možná nejvýrazněji provazuje vyprávění s prožíváním protagonistky a celkově umocňuje dojem „ich­-formy“. Po­užité skladby jsou téměř vždy součástí fikčního světa, ať už hrají z autorádia, gramofonu nebo Camillina iPodu. Hypnotické minimalis­tické písně kapely The Acid nastupují často tak nenápadně, že začátek tracků je mnohdy nerozlišitelný od okolních ruchů.

Osmidílná exkurze mezi obyvatele městečka Wind Gap byla jednou z nejočekávanějších televizních událostí roku, o čemž svědčí i uvedení prvních dvou dílů na karlovarském filmovém festivalu. Bylo by troufalé tvrdit, že Ostré objekty jsou bez chyb. Nejsou. Především ve výstavbě některých charakterů se zdá, že tvůrci zcela neodhadli správné proporce a ve snaze o žánrovou zkratku místy sklouzli ke karikatuře. Camilina matka je možná až moc zlá, její šéfredaktor zase příliš dobrotivý a Camille zvládne vypít mnohem víc alkoholu, než je v lidských silách. Výjimečnost Ostrých předmětů však spočívá v odvaze pojmout televizní seriál jinak – zpomalit tempo vyprávění, soustředit se na atmosféru a využívat filmové prostředky. A tato odvaha se nepochybně vyplatila.

Autor studuje filmovou režii.