Literární aktivismus je poměrně nový a poněkud nejednoznačný termín, který se systematičtěji používá především v německojazyčných zemích. I když se většina aktivistů angažuje i politicky, v první řadě jim jde o to, jak literaturu dostat mezi lidi a jakým způsobem jim ji prezentovat, aby se rozšířilo v současnosti nepříliš široké „literární pole“, jak to nazývá polský filosof kultury Grzegorz Jankowicz. „K literatuře se ještě pořád váže klišovitá představa o poněkud vybydlené pracovničce, v níž tvoří hladový spisovatel. Že má literatura i svou sociální a politickou stránku, je důležité,“ tvrdí německý básník Tom Bresemann, mimo jiné jeden ze zakladatelů berlínského nezávislého literárního domu Lettrétage. Pro českou literární veřejnost může být podnětný a v lecčem i překvapivý jeho popis organizace berlínských literátů, strategií boje za fungující kulturní politiku a přístupů k institucionalizaci kultury. O poněkud odlišné polské zkušenosti mluví již zmíněný Jankowicz, který se mimo jiné dotýká problému, jenž je vlastní většině postkomunistických zemí: provázanosti kulturních institucí a politické moci. Český kontext reprezentuje jeden z nejaktivnějších organizátorů literárních akcí, básník Josef Straka. K několika tuzemským literárně-společenským iniciativám z poslední doby a jejich ideologickému podtextu se kriticky vrací spisovatel Martin Puskely. Sugestivním líčením dilemat literárního aktivismu je esej Yosefy Raz, jež popisuje jedno velmi netradiční básnické čtení v chudé telavivské čtvrti a jeho souvislost s migrací, gentrifikací a uměleckou provokací.