Každoroční klimatické kempy Ende Gelände v německém Porýní, které inspirovaly i podobné akce na Mostecku, se konají od roku 2015. V blízkosti uhelného dolu Hambach se letos v říjnu sešlo asi 6500 aktivistů. Průběh protestu popisuje reportáž jednoho z účastníků.
Ukládáme se na koleje, které vedou z dolu do uhelné elektrárny. Dva tisíce lidí se snaží ochránit proti klesajícím teplotám a vytahují zlaté izolační deky, které se lesknou ve světle policejních reflektorů. Policie seřazená nahoře na svahu se omezuje na sledování dění na kolejích a opakované pokusy přesvědčit nás, že bude lepší, když odejdeme. „Zvažte prosím, že s postupujícím časem budou klesat teploty,“ nabádá nás hlas z reproduktorů policejního auta. Toho jsou si všichni vědomi i bez německé policie, málokoho to ovšem přiměje odejít. Atmosféra je i přes zimu a nepohodlí jednoznačně radostná.
Když policie nemá šanci
Příčin k radosti je víc. Tou první je pocit převahy nad státními složkami. Když jsme den předtím přijeli zvláštním vlakem z Prahy do Severního Porýní, zastavila naši tisícičlennou skupinu policie už na nádraží a odmítla nás pustit dál, dokud se nelegitimujeme. Masivní policejní operace připomínala přípravy na protesty proti summitu G20 minulé léto v Hamburku a připomněla nám výjimečnou situaci, která v Porýní panuje už několik měsíců kvůli zápasu o Hambašský les a těžbu uhlí v regionu. Po mnohahodinovém posedávání nakonec většina z nás uznala bezvýchodnost situace a předložila německé policii občanky. O to příjemnější je vidět, že se teď karta – aspoň dočasně – obrátila. Už když jsme běželi přes pole a zablokovanou dálnici, bylo jasné, že policie nemá šanci. Policisté v přilbách kolem sebe sice rozstřikují pepřový sprej, ale dav nemohou zastavit. Zoufalé nabídky volného odchodu bez perlustrace bezmoc policie jen podtrhují. Když po dvaadvaceti hodinách většina lidí společně odchází, nevybíravý zásah policie ukazuje, že nešlo o benevolenci represivních složek, ale prostě o poměr sil.
Druhá příčina je důležitější, protože se týká přímo budoucnosti planety. Rapidně se projevující změny klimatu na jedné straně a nečinnost politických představitelů a průmyslu na straně druhé vyvolávají nejen „environmentální žal“, o kterém píše bioložka a socioložka Hana Librová, ale také úzkost. Ti, kdo mohou jednat, nejednají a ti, kdo jednat chtějí, nemají jak. Neoliberalismus omezuje naše možnosti v podstatě na etický konzumerismus, který je za prvé nedostatečný a za druhé společenský konflikt přenáší na naše svědomí. Přímá akce Ende Gelände umožnila účastníkům zakusit formu jednání, která překračuje bezmoc individuálního postoje. Euforie z dílčího vítězství se jasně projevila po návratu do kempu, kde začala spontánní party.
Nenásilná neposlušnost
Za organizací Ende Gelände stojí radikálně levicová síť Interventionistische Linke. Ta navazuje na tradice německé autonomní politiky, protiatomového a alterglobalizačního hnutí. Jednoznačně antikapitalistické postoje, orientaci na přímou akci, politiku zdola a horizontální organizaci doplňuje tato organizace srozumitelnou komunikací s veřejností, otevřeností vůči uzavírání širokých koalic a nedogmatickým slovníkem. V centru argumentace stojí pojem klimatické spravedlnosti, který umožňuje propojit ochranu planety se sociálními podmínkami lidí v regionu i solidaritou s globálním jihem.
Klimatické kempy Ende Gelände, jejichž vrcholem jsou masové akce občanské neposlušnosti, se v Německu odehrávají od roku 2015 a stále se rozrůstají. Navzdory chladným podzimním teplotám se letošní akce v Severním Porýní zúčastnilo asi 6500 lidí a dva tisíce lidí na kolejích se zapsaly do historie jako účastníci největší akce občanské neposlušnosti proti těžbě uhlí. Strategicky správné se ukázalo rozhodnutí vyloučit z akce násilí. Využívá se především množství lidí, nanejvýš se prorážejí policejní kordony. Strategie nenásilí umožňuje hnutí neustále se rozšiřovat, nechává větší mediální prostor pro obsah protestu a do role agresorů staví policii, případně vládu a představitele energetického koncernu RWE.
Porýní je navzdory obrazu Německa jako ekologické velmoci kvůli zdejšímu uhelnému revíru jedním z největších producentů oxidu uhličitého v Evropě. Vládnoucí CDU zatím přitom za společností RWE, které nyní klesají akcie, stojí, což je s přiostřujícím se konfliktem o těžbu uhlí čím dál jasnější. Nedávný souboj o Hambašský les, který skončil dočasným úspěchem jeho obránců, se stal potřebným mobilizačním momentem klimatického hnutí – získal na stranu aktivistů velkou část veřejnosti, ale také vyvolal obavy v mocenských strukturách napojených na uhelný průmysl.
Setmělým městem prochází tisícihlavý průvod zpátky na zvláštní vlak, který rozveze lidi do Hannoveru, Berlína, Drážďan, Lipska a sto z nás i zpátky do Prahy. Ve tmě svítí modrá světla policejních dodávek, které nás doprovázejí v podstatě celý víkend. Lidé na ulici si nás zvědavě prohlížejí, ale velká část z nich nám povzbudivě mává. Jedno je jisté: hnutí je teprve na svém začátku. Změny klimatu už nezajímají jen vědce, kteří vydávají jednu alarmující zprávu za druhou, ale i společnost, jež se pozvolna dává do pohybu.
Autor je aktivista sociálních hnutí.