Jak se píše zázrak

Michael Chabon už není ­literární zázrak, jímž byl v pětadvaceti letech po vydání své románové prvotiny Záhady Pittsburghu (1988, česky 2010). Ve svých pětapadesáti je stálicí americké literatury a dávno nemusí nikoho přesvědčovat o tom, že zvládá psát „velké americké romány“, balancovat přitom na pomezí vysokého a pokleslého a otevřeně koketovat s žánrovou literaturou. A právě Chabonův druhý román Zázrační hoši (Wonder Boys, 1995), který nyní máme také v českém překladu, potvrdil přísliby vyvolané prvotinou a nenechal nikoho na pochybách, že máme co do činění s velkým spisovatelem další generace americko­-židovských autorů.

Téma Chabonovy v pořadí třetí knihy – druhá byla sbírka povídek Modelový svět (1991, česky 2006) – je sice ohrané, ale také věčné. Nejde o nic menšího než o psaní, spisovatele, jejich redaktory a čtenáře. Aby byl výčet základních spisovatelských obsesí kompletní, nemůže chybět ani krize středního věku, která se projevuje nejen jako krize intimity, ale také jako krize tvůrčí. V tomto případě pro jednou nikoli v podobě tvůrčího bloku, na nějž ostatně Chabon nevěří, ale naopak jako přehršel nápadů, z nichž nelze zformovat ucelenou knihu.

Divákem vlastního selhání

Spisovatel a profesor tvůrčího psaní ­Grady Tripp je autorem tří románů, z nichž jen jeden byl skutečně úspěšný, čtyřicet už mu bylo a posledních sedm let věnoval monstrózní próze Zázrační hoši, která už má sice 2611 stran, ale její konec je stále v nedohlednu. Chabon na hlavní postavu navěsil atributy, které působí poněkud stereotypně: bývalý alkoholik, dlouholetý každodenní hulič, nenapravitelný sukničkář. Pravda ovšem je, že tyto vlastnosti mají mnoho živých nositelů. Přesto jsou některé figury schematické až příliš – třeba když se dozvíme, že Tripp opustil školu poté, co si přečetl Kerouakovu knihu Na cestě, a vyrazil hledat svou spisovatelskou identitu na bohémských toulkách po Státech. Jakkoliv je zřejmé, že autor se svému hrdinovi nakonec především vysmívá, nabízí se otázka, zda klišé ztrácí něco ze své trapnosti jen proto, že se s ním pracuje zcela vědomě.

Několik dní, jež s Trippem a jeho nakladatelským redaktorem Crabtreem prožijeme, provází jedna tragikomická životní rána za druhou, přičemž jejich původcem je povětšinou hlavní postava. Ustavičná zhulenost však Trippovi dává jakýsi ničím nezasloužený odstup – skoro to vypadá, že selhání ho spíše přepadají, než že by byl jejich viníkem. Nejeden konzument trávy by jistě dosvědčil, že dojem vypadnutí z role, kdy se aktér nevědomky mění v diváka, není v ­rámci trvalého vztahu s konopím ničím neobvyklým. A ­Chabon toho dokázal mistrně využít.

Chaos, který Tripp jaksi mimovolně rozsévá kolem sebe, je obdobou nedokončitelnosti jeho rukopisu a ostře kontrastuje s reálnými Zázračnými hochy, v nichž popis série zmatků vůbec nevyznívá zmatečně a systematicky spěje k velkému finále. Žádné zbytečné kombinace, které by znamenaly jen další komplikace, zároveň ale stylistické bohatství, jež nepotřebuje dokazovat samo sebe velkými slovy ani zbytečnými literárními odkazy. Způsob, jímž v díle autor rozsévá zdánlivě nedůležité detaily, jejichž osudovost se projeví až se zpožděním v zásadním zvratu, má v sobě cosi kinematografického. Zřejmě není náhoda, že se právě Zázrační hoši dočkali filmového zpracování. Přidáme­-li k tomu Chabonův cit pro popis čehokoliv a představivost, která si ráda hraje s nečekanými, a přesto padnoucími přirovnáními, spatříme spisovatele v nejlepší formě. Ta se později naplno projevila v opusu Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (2000, česky 2004) a noirové alternativně historické detektivce ve stylu americké drsné školy Židovský policejní klub (2007, česky 2008).

Míchání žánrů

Zázrační hoši krouží kolem otázky, jak se dělá velká literatura, a řada postav se v literárním provozu přímo pohybuje. Nehezké označení „provoz“ není použito náhodně, ve Spojených státech je navíc skutečně namístě. Hlavní hrdina učí tvůrčímu psaní začínající spisovatele, což není v Americe nic zvláštního, ale evropskému pohledu takový institucionálně řemeslný přístup stále příliš nekonvenuje. Připomeňme, že kursy tvůrčího psaní absolvoval i sám Chabon a že právě z této doby pochází jeho debut. Samozřejmě je těžké představit si, že spisovatelem, byť třeba nevalné úrovně, se člověk může stát podobně jako třeba právníkem. O mnoho snazší je uvěřit, že se lze naučit postupy žánrové literatury, které mají své jasné zákonitosti. Spisovatele to z člověka neudělá, ale pokud trpí „půlnoční chorobou“, tou zvláštní autistickou nespavostí, která jej nutí noc co noc plnit prázdný papír příběhy, může to jeho psaní obohatit.

Chabon se každopádně ve svém díle opakovaně všem pravidlům vzpírá, byť zároveň projevuje jejich dokonalou znalost. Nečiní mu tedy problém míchat tradiční „vysokou“ beletrii s čistě žánrovými polohami nebo využít několika žánrů najednou, aby z nich vytvořil takzvaně seriózní literaturu. To všechno ví i Tripp. Bezpečně rozpozná talent, když ho vidí, ten svůj ale nedokáže kočírovat tak, aby z masy napsaných vět vznikl příběh. Podobně nerozhodný a nemohoucí je i v osobním životě. Opouští ho manželka, vypadá to, že po ní bude následovat i milenka, přichází o práci na univerzitě a nakonec mu přestává důvěřovat i redaktor, jenž přestárlého, kdysi zázračného chlapce bez mrknutí oka vymění za mladého nadějného studenta. Komediální finále vyprávění, v němž se Tripp s Crabtreem snaží za svištění kulek neúspěšně vyrvat ze spárů větru stovky poletujících stran románu, který se autorovi beztak už dávno vymkl z rukou, je zřejmě až příliš doslovné. Je to ale také jediná možná katarze, protože zázraky patří do pohádek, a ty jsou příliš i pro Chabona.

Psaní a čtení jako zábava

Pokud se ptáme, proč je Chabonovo psaní tak čtenářsky vděčné, měli bychom si připomenout, co o něm v eseji Šibal ve světélkujícím obleku napsal sám autor: „Čtu proto, abych se pobavil, a píšu, abych bavil jiné.“ Za poněkud vieweghovskou manifestací schopnosti vyprávět, která nenechává příliš prostoru pro čtenářské klopýtání a tápání ani pro zdolávání složitých literárních překážek, se neskrývá pouze autorova fascinace popkulturou, ale také jeho vztah ke čtenáři, který chápe jako oboustranně vyvážený – jako vzájemnou podporu „spojující dvě osamělá předmostí“. Takto Chabonovo psaní skutečně působí a v případě Zázračných hochů to platí dvojnásob. Jde o pohyb ve známém prostředí, kde není důvod obávat se ztráty orientace. Je to požitek z toho, že na vás někdo vybafl, ale vy jste to přitom tak trochu očekávali; tiché spiklenectví, které vyvolává představu, že zrovna s touto knihou máte společného víc, než se zdá. To není málo a nic na tom nemění ani skutečnost, že si podobné knihomilské zážitky zpravidla spojujeme s dobou dětství a dospívání.

V něčem to může připomínat humanistický přístup k umění, jak ho nacházíme u Kurta Vonneguta, dalšího velkého satirika americké beletrie, jenž rád obcoval s žánrovou literaturou a se stylem si hlavu nelámal: „Umění není způsob, jak se živit. Je to velice lidský způsob, jak udělat život snesitelnější.“ Jinde to opisuje Vonnegut ještě přímočařeji: umění prý vzbuzuje alespoň na chvíli intenzivní pocit, že jste rádi naživu. Což snad neznamená, že už není prostor pro takové tvůrce, kteří ukazují život ve vší jeho nesnesitelnosti.