Made in USA

V článku z února 2016 v deníku Le Monde pejorativně popsali snahu choreografa Benjamina Millepieda zaměstnat v pařížské opeře víc nebílých tanečníků jako „politickou korektnost po americku“. V téže době herečka Charlotte Ramplingová obviňovala americké hnutí za bojkot Oscarů, jež požadovalo víc černých herců a režisérů v nominacích, z rasismu proti bílým. Za svůj komentář si na stránkách časopisu Causeur vysloužila chválu coby bojovnice proti „politické korektnosti“.

Podobně jako v případě hnutí #Oscars­So­White v USA proběhl ve Francii bojkot festivalu komiksů Angoulême, když se ukázalo, že v nominaci není jediná žena. Tento typ protestů je inspirován typicky americkým způsobem akce, ve Francii relativně novým, a rovněž byl označen za politicky korektní – například v týdeníku Paris Match: „Před rokem figurovala v nominaci francouzsko­íránská autorka Marjane Satrapiová. Měli ji nechat na seznamu, aby zachovali politickou korektnost?“

Ve francouzském politickém a mediálním diskursu je výraz „politicky korektní“ používán, aby popsal vůli uspokojit jiné osoby, než jsou bílí heterosexuální muži, způsobem, jenž je považován za přehnaný, ať už jde o přijímání prodiverzitních opatření, nebo dohlížení na jazyk a vyhýbání se některým citlivým tématům. Obecně je tento způsob myšlení vnímán jako americký import neslučitelný s francouzskou společností. V září 2015 v televizním zpravodajství Le Grand Journal advokát Éric Dupond­-Moretti zmiňoval debatu o zrušení pojmu „slečna“ jako příznak toho, že „politická korektnost požírá francouzskou společnost, jež se stává puritánskou, hygienistickou a moralizátorskou“. A když se ho moderátorka Maïtena Birabenová zeptala, co za takovými „totalitaristickými hloupostmi“ vězí, odpověděl: „Hygienistická vlna, která přišla z USA.“

Co se týče feminismu a antirasismu, jsou Spojené státy často prezentovány jako země excesů, jako místo, kde už nelze nic říct, aniž na sebe přivoláte hromy a blesky feministek a hypermoralizátorských antirasistů. Ale i když k některým excesům v Americe došlo, je takový obrázek karikovaný a strašák politické korektnosti „made in USA“ je používán především k tomu, aby diskreditoval některé formy multikulturalismu a feminismu.

Zkratky a realita

V roce 2011 se ve Francii diskutovalo, jaké dopady mělo zatčení a následné propuštění francouzského politika Dominiqua Strausse­-Kahna v New Yorku v souvislosti s obviněním ze sexuálního obtěžování pokojské v hotelu. Jeden z komentářů vysvětloval, že feministické organizace kauzy využily, aby upozornily na každodenní sexismus ve Francii, ale uzavřel případ s tím, že se sebekritikou by se to přece jen nemělo přehánět: „Machistický národ, feudální kultura práva první noci (…) tak teď vypadá Francie, označovaná americkými médii za ‚zemi zvrhlíků‘. Má to snad znamenat, že naše mravy zachvátí politická korektnost?“

Tento druh zkratek je běžný: americká politická korektnost podle nich vede ke společnosti, kde vás poženou k soudu pro sebemenší žert nebo nemístný pohled. Společenské klima v USA se podle tohoto vidění stalo nesnesitelným. Ženě už nemůžete nic říct, aniž by vás obvinili ze sexismu, případně rovnou obžalovali ze sexuálního obtěžování. Realita amerického práva je ovšem komplexnější: abyste dokázali sexuální obtěžování, je třeba nejprve před soudem prokázat, že opakováním jistých poznámek a způsobů chování vzniklo „nepřátelské prostředí“.

V knize L’identité malheureuse (Nešťastná identita, 2014) se nicméně konzervativní esejista Alain Finkielkraut obává, že po případu Dominiqua Strausse­-Kahna dorazí do Francie americký feminismus: „Francouzské feministky převzaly americký ostrakismus. Tisk se rychle a jednomyslně přidal. Jeho úvodníkáři zleva i zprava vyzývali ke zpytování svědomí, a dokonce k úplné změně smýšlení. A zákonodárce je vyslyšel. Aby nepřipustil žádné sporné jednání, zatáhl síť tak, že i neopakovaný nátlak vyvíjený s cílem ‚dosáhnout činu sexuál­ní povahy‘ začal představovat přečin. A tak oxymóron obtěžování bez nenaléhání majestátně vstoupil do pozitivního práva.“

Jenomže tato kritika je absurdní. Nový text zákona pouze trestá závažné případy sexuálního vydírání, například při přijímacím pohovoru, přidělování bydlení nebo povýšení. „Za sexuální obtěžování je považována skutečnost, a to i neopakovaná, kdy dochází k příkazům, výhrůžkám, omezením nebo jakémukoli jinému závažnému nátlaku se skutečným nebo zdánlivým cílem dosáhnout činu sexuální povahy.“ Pro některé konzervativce však i taková „regulace“ vztahů mezi muži a ženami představuje krok směrem k americké politické korektnosti.

Obava z tyranie menšin

Podobná taktika se obvykle používá, aby znevěrohodnila opatření typu pozitivní diskriminace. V debatách o bojkotu Oscarů nebo festivalu v Angoulême jsou proti sobě implicitně stavěny dva modely: na jedné straně ten americký, zavádějící automaticky místo zásluhovosti „kvóty“ pro menšiny kvůli pocitu dobrého svědomí, což je strategie často kritizovaná za rozdělování společnosti. A na straně druhé pak stojí francouzský republikánský model, jenž odmítá dělit lidi podle barvy pleti, pohlaví nebo sexuální orientace a oceňuje talent čistě objektivním způsobem. Jenže otázka pozitivní diskriminace je komplexnější: politika rasových kvót je na univerzitách v Americe ilegální už od roku 1978. Legální je sice zohledňování etnického původu jako jedno z kritérií přijímacího řízení, neexistuje však žádné minimální požadované procento studentů určitého etnika. I když aktivisté – třeba ti, kteří bojkotují Oscary – požadují větší zastoupení určitých skupin, vůbec to neznamená, že by taková opatření byla v amerických institucích aplikována.

Proti francouzskému univerzalismu stavějí kritici hyperkorektnosti údajnou posedlost americké společnosti rasovými a feministickými otázkami, což úzce souvisí s děním v některých amerických kampusech v devadesátých letech a se vznikem hnutí politické korektnosti. Aktivisté tehdy požadovali tři věci: pozitivní diskriminaci, penalizaci rasistických a sexistických projevů a více nebílých autorů v osnovách. Některé z těchto požadavků byly rozumné, nicméně francouzský tisk se zkraje zaměřil na excesy a extremisty. „Ve Spojených státech došlo k polarizované debatě, zatímco ve Francii k apriornímu odsouzení,“ shrnuje to historička Marie­-Christine Granjonová v článku z roku 1994.

V týdeníku L’Événement du Jeudi z ro­­ku 1991 jsme mohli například číst titulek „Puritanismus, ultrafeminismus, porušování soukromí, morální křeč: Amerika, diktatura menšin“. V jiném článku filosof Luc Ferry dokonce zesměšňoval údajně oficiální slovník politické korektnosti – což byla ve skutečnosti parodie z pera dvou Američanů. Ferry se tak posmíval definici Pol Pota coby „morálně odlišného jedince“, aniž pochopil, že jde o vtip. Jako by nebylo možné, aby si Američané vůči tomuto fenoménu zachovali určitý odstup.

Francouzský tisk se v té době rovněž hojně, ale zcela nekriticky věnoval knize o politické korektnosti od ultrakonzervativního autora Dineshe D’Souzy (který nedávno vzbudil pozornost názorem, že Barack Obama je socialista, který chce zničit Ameriku, neboť ho ovlivnily antikolonialistické a antikapitalistické názory jeho keňského otce). Pro francouzské novináře – napravo i nalevo – se shrnutím politické korektnosti stal slogan demonstrace na Stanfordské univerzitě: „Hey hey, ho ho, western culture’s got to go!“ Ve skutečnosti byly požadavky demonstrantů skromnější: studenti nechtěli vyřadit z osnov velké klasiky, ale jenom k nim přidat autory černé nebo nezápadní.

S podobnou úzkostí z multikulturalismu se dnes setkáváme zejména u intelektuálů typu Alaina Finkielkrauta, jenž v Nešťastné identitě v rámci kritiky zrušení zkoušky ze všeobecného kulturního přehledu na Vysoké škole politických věd píše: „Tak na počest diverzity pomalu mizí francouzský příspěvek diverzitě světa.“ Tak jako autor v L’Événement du Jeudi v roce 1991 se Finkielkraut i dnes obává „tyranie menšin“ ve Francii.

Země nekonečných rozporů

Ve francouzské kritice americké politické korektnosti je cosi paradoxního. Na USA, jak už bylo řečeno, nahlíží jako na zemi, kde nemůžete nic říct, aniž by vás obvinili z rasis­­mu nebo sexismu. Obvinění ovšem neznamená odsouzení. Oproti tomu ve Francii zákon postihuje rasistické projevy. Úprava z roku 1972 zavedla trestný čin podněcování k diskriminaci a rasové nesnášenlivosti a Gayssotův zákon z roku 1990 postihuje i negacionismus. V roce 2011 tak byl redaktor Éric Zemmour odsouzen k dvěma tisícům eur pokuty s podmínečným odkladem, protože v televizi prohlásil, že „většina překupníků jsou černoši a Arabové“. U budovy soudu někteří jeho příznivci protestovali s cedulemi „politická korektnost = umlčování pravdy“.

Přestože by se o podobných výrocích v USA vášnivě debatovalo, nepostihl by je zákon, neboť první dodatek ústavy chrání všechny projevy, i ty rasistické, ovšem kromě těch, jež přímo vyzývají k násilné akci. Donald Trump tak mohl v červnu 2015 například zcela legálně prohlásit: „Když nám Mexiko posílá své lidi, neposílají ty nejlepší (…) Posílají ty, co dělají problémy. Přinášejí s sebou drogy. Přinášejí zločinnost. Znásilňují.“ Ve Francii by takové výroky byly považovány za nabádání k diskriminaci a vedly by k procesu. I v USA byl kvůli nim Trump popotahován, ne však soudně. Řada hlavních televizních stanic, včetně NBC, Univision a ESPN, vypověděla s Trumpem své smlouvy a velký obchodní dům Macy’s přestal prodávat jeho řadu oblečení.

Ve Francii je tedy společensky akceptovatelnější říkat věci, které by v USA byly považovány za rasistické, ale zákony jsou zde restriktivnější, zatímco v Americe je tomu naopak, zejména v určitém prostředí, jakým jsou třeba univerzitní kampusy. K satirickým kresbám v časopise Charlie Hebdo novinář David Brooks z New York Times napsal: „Kdyby svůj časopis chtěli vydávat v jakémkoli americkém kampusu v posledních dvaceti letech, nevydrželi by ani třicet vteřin. Sdružení studentů a profesorů by je žalovalo kvůli podněcování k rasové nenávisti.“ Způsob, jakým byli v tomto časopise s nadsázkou vykresleni černoši a Arabové, byl v některých amerických kontextech považován za politicky nekorektní, jakkoli z právního hlediska mohou bílí američtí nacionalisté provozovat otevřeně rasistické internetové stránky. Viděno z Francie, jsou zkrátka Spojené státy ohledně svobody projevu zemí nekonečných rozporů. Některé americké univerzity se rozhodnou nepo­­užívat nadále v korespondenci oslovení paní/pane, aby respektovaly transgenderové osoby, zatímco sekta Westboro Baptist Church demonstruje na vojenském pohřbu s nápisy „Bůh nesnáší buzny“. Na jedné straně americké univerzity zavádějí pravidla zakazující potenciálně rasistické převleky, a na straně druhé mohou neonacisti zcela legálně vydávat antisemitské materiály. Média jako New York Times cenzurují karikatury proroka Mohameda, aby se nedotkla svých čtenářů, a republikánský kandidát Trump může veřejně prohlásit, že je třeba zakázat muslimům vstup na americké území.

Trochu zvláštní Francie

Podle historika Denise Lacorna se na tuto komplexnost často zapomíná, jakmile je ve Francii řeč o americké politické korektnosti: „Zapomínáme, že ve Spojených státech zůstává svoboda projevu základním právem a že je tam možné ve jménu této svobody pošlapat vlajku nebo narušit pohřeb padlých ve válce, stejně jako je možné, aby z rozhodnutí Nejvyššího soudu proběhla neonacistická demonstrace na židovském předměstí Chicaga, opět ve jménu svobody projevu.“ Je tedy třeba dobře rozlišovat mezi tím, co se děje v některých pokrokářských kampusech, a co dovoluje zákon: „V kampusech vládne princip malých rozdílů: dotkne se převlek, obrázek nebo slogan mých sousedů? Jde o otázku zdvořilosti. Avšak takové soužití neobstojí před ústavními principy svobody projevu. Studenti a jejich poradci vymýšlejí pravidla slušného chování, která by žádný soud, kdyby o to byl požádán, neschválil.“

Ovšem tak jako Francouzi nerozumějí zvláštnímu koktejlu politické korektnosti na amerických kampusech a radikální obrany svobody projevu, Američané se zase ztrácejí ve francouzském modelu. Americká média třeba nevěděla, jak se postavit k Dieudonného výroku „Připadám si spíš jako Charlie Coulibaly“, v němž francouzský komik spojil slogan „Jsem Charlie“ s příjmením teroristy, který v Paříži zabil čtyři občany židovského původu. Novinář Jon Stewart prohlásil: „Zatknout někoho jen proto, že něco řekl několik dní po demonstraci na podporu svobody projevu, je trochu zvláštní.“

Tyto právní rozdíly vycházejí z historie obou zemí. Jak vysvětluje politolog Erik ­Bleich, v třicátých letech byly v Německu a ve Francii povoleny ostře antisemitské ­publikace a o několik let později byly vyvražděny milio­­ny Židů. S vědomím tohoto mementa se boj proti rasismu ve Francii stal především bojem proti nenávistně rasistickým projevům. A naopak ve Spojených státech afroameričtí aktivisté v době boje za rovná občanská práva požadovali spíše opatření proti diskriminaci než odsouzení veřejných projevů.

Jeden boj?

Finkielkraut v deníku Figaro vysvětloval, že politická korektnost je „antirasismus, který přišel o rozum“. Jenže hlavní otázka zní, kdy tento antirasismus (nebo feminismus) skutečně přehání. Práh přepjatosti se totiž velmi liší podle pohledu na věc. Pro konzervativce typu Érica Zemmoura ve Francii politická korektnost způsobuje, že lze kritizovat pouze bílé muže, a ne menšiny. To je rovněž pohled některých amerických konzervativců. Fox News se například zcela drží této linie, a tak se po střelbě v San Bernardinu na webu stanice objevil titulek „Jak nás politická korektnost může zabít“. Myšlenka byla prostá: Obamova administrativa odmítla mluvit o „islámském terorismu“, takže nechrání Američany před podobnými útoky.

Podobnou obžalobu slýcháme i ve Francii, zejména z úst Marine Le Penové, která francouzské vládě vyčítá, že neukazuje na islamistického nepřítele, aby nešokovala. Jenže na rozdíl od Obamy, jenž skutečně nemluvil o „islamistickém terorismu“, aby tím nespojoval muslimské náboženství s terorismem, François Hollande v listopadu 2015 prohlásil, že Francie je „ve válce proti džihádistickému terorismu“, a předseda vlády Manuel Valls zase řekl, že „je třeba věci pojmenovat jasně: Francie je ve válce proti terorismu, a sice proti džihádismu a radikálnímu islamismu“.

Na jedné straně tedy máme konzervativce, kteří manipulují s pojmem politické korektnosti, aby působili jako antikonformističtí hrdinové. Novinářka Élisabeth Lévyová například ve Figaru prohlašovala, že podporovat svatby homosexuálních párů bylo natolik konformní, že odvážné bylo spíš popírání tohoto práva. V USA je tato aura odporu proti politické korektnosti jedním z pramenů popularity Donalda Trumpa, jehož příznivci často říkají, že oceňují jeho odvahu nazývat věci pravými jmény.

Na druhém konci spektra jsou pak američtí aktivisté, kteří chtějí zakázat vše, co považují za příliš vylučující, a jejich seznam takových jevů je až absurdní. Na univerzitě Mount ­Holyoke studenti nedávno nechali zrušit divadelní inscenaci feministických Monologů vaginy s tím, že vylučuje zkušenost transgenderových osob, a na univerzitě v Yale demonstrující žáci požadovali demisi profesorky, která prohlásila, že když se běloch převlékne za Mexičana, nemusí to být nutně rasistické. Na rozdíl od toho, co tvrdí francouzští konzervativci, se však s podobně extrémními reakcemi setkáme ve Francii zřídkakdy. Francie se od Američanů inspirovala pouze způsobem přemyšlení o tom, jak mluvíme o menšinách a ženách.

Pokušení cenzury

Když novinářka Rokhaya Diallová píše o tom, jak jsou političky jiné než bílé barvy pleti v tisku exotizovány (Fleur Pellerinovou přirovnávají ke gejše, Najat Vallaud­-Belkacemovou ke gazele), jde o komentář poukazující na skutečný problém v diskursu o menšinách. Přesto je takový druh analýzy pro některé francouzské čtenáře příliš politicky korektní. Ve Francii existují na Twitteru kampaně typu „Kdyby černí mluvili jako bílí“, inspirující se americkými diskusemi o takzvaných mikroagresích, i v tomto případě jde ale o legitimní otázku, jakkoli se některé z těchto kampaní mohou blížit americkým excesům – jako hnutí kolem hashtagu #Liberacisme, jež velmi ostře napadl deník Libération, když propustil novináře Luca le Vaillanta poté, co napsal komentář s názvem „Zahalená žena v metru“.

Od stadia kritické diskuse se tak přešlo k pokusům o cenzuru, tedy jevu, který se dost podobá excesům politické korektnosti v Americe. Některé z oněch excesů popsal na webu slate.com novinář Bryan Lowder, obžalovaný z transfobie kvůli článku, v němž zpochybnil smysl používání neutrálního zájmena oni, aby se předešlo binární kategorizaci on/ona.

Zdá se, že v diskusi o politické korektnosti je hlavní uchovat si smysl pro míru: ve Spojených státech se totiž podobné – z našeho pohledu přehnané – reakce omezují jen na určitý, značně omezený kontext, a ve Francii má podobný militantismus vliv ještě menší. K diktatuře menšin, kterou straší konzervativci, máme rozhodně daleko.

Autor je překladatel.