Spisovatel a literární kritik Martin Puskely konstatuje, že literární aktivismus je u nás přijatelný pouze, doplňuje-li stanoviska „demokratického mocenského výrazu“. Tato konformita vybízí k otázce, je-li česká literární veřejnost vůbec schopna smysluplně vstoupit do veřejného prostoru, a nehájit přitom určité politické pozice.
Diskuse o angažované literatuře v českém prostředí ukázaly, že část intelektuálně založené veřejnosti si určitý druh literárního aktivismu nepřeje. Výzva k angažovanosti v literatuře se dá v zásadě přeložit jako výzva k pěstování toho, co filosofka Martha C. Nussbaumová označuje za narativní gramotnost – tedy citlivosti k člověku v sociálně a kulturně nelehké situaci. Pravicově orientovaná kritika nicméně angažovanost odmítla jako pokus o ideologickou reglementaci umělecké tvorby. Literární aktivismus je u nás přijatelný pouze tehdy, pokud doplňuje stanoviska mocenského výrazu, který si přivlastňuje adjektivum „demokratický“. A většina tuzemských spisovatelů se tomuto trendu bez problémů přizpůsobila. Fackou za jejich konformismus se stala až „komická bezvýznamnost českého spisovatele“, o které na Sjezdu spisovatelů v roce 2015 hovořil Jan Němec, který kromě jiného poukázal na trestuhodnou pasivitu českých autorů. Faktem je, že v případě české spisovatelské obce vůle po aktivnějším postoji ke společenským fenoménům vždy zůstala u pouhé proklamace. K určité změně došlo až v tomto roce.
Slavík zpívá špatně
Letošní pokusy vstoupit do sociopolitické reality z literárních pozic, byť jen na úrovni relativně marginálních záležitostí, ovšem vyvolaly dosti rozpačitou odezvu. Asi nejlépe to dokládá výzva, která vznikla v souvislosti s chystaným účinkováním České republiky v roli hlavního hosta na lipském knižním veletrhu v roce 2019. Pro jednu z doprovodných akcí festivalu se zvažovala účast Karla Gotta. Proti tomuto záměru se ostře vymezila Petra Hůlová, která koncipovala dopis, jejž podepsali někteří čeští spisovatelé i člen sdružení Litera Pavel Mandys. Hůlová se odvolávala na údajnou tradici morálního postoje, který má být vlastní české literatuře, a odmítla, aby tuto tradici svou účastí na knižním veletrhu reprezentoval normalizační zpěvák, který podepsal Antichartu. Přihlásila se tak k legitimizačnímu étosu, s kterým si současný režim připomíná třicáté výročí pádu socialistického systému. Nemělo by tudíž překvapit, že část české veřejnosti, která pociťuje nespokojenost s reálnými poměry demokratické praxe a volá po zásadních změnách, dopis pochopila jen jako další úlitbu polistopadové moci a pokus nadřadit příkladně loajální členy demokratické společnosti nad ty horší.
Nešťastně vyzněla i rezignace básníka Petra Hrušky na předsednictví v komisi, která rozhoduje o laureátovi Státní ceny za literaturu. I tady šlo o morálně zdůvodňované gesto, jež ovšem vyznělo nepřesvědčivě: Hruška totiž explicitně vysvětlil své rozhodnutí odkazem na vládu hnutí ANO a fakt, že ji podporuje KSČM. Následující reakce se rozštěpily podle politické orientace – odpůrci Andreje Babiše interpretovali Hruškovo gesto jako morální, přívrženci ANO ho naopak vnímali jako symbolický akt v rámci mocenského boje, přičemž Hruška nedokázal nabídnout žádný argument, který by toto podezření vyvracel. Mravnost nemůže být selektivní, a proto je namístě se ptát, proč vůbec přijímal svůj post v situaci, kdy se každá dosavadní česká vláda může vykázat negativní bilancí v podobě korupčních skandálů, stranění bohatým, zneužívání justice a udržování fundamentální nespravedlnosti.
Toto není naše republika
Do stejných souřadnic nakonec zapadla i třetí z akcí, totiž dopis české literární veřejnosti premiérovi ve věci jeho neochoty umístit na českém území skupinu padesáti osiřelých dětí ze Sýrie. Problematické bylo už načasování celé iniciativy před krajskými a komunálními volbami, stejně jako její původ – přišla s ní totiž europoslankyně za KDU-ČSL Michaela Šojdrová, tedy členka strany, která se proti Babišovi kategoricky vymezuje. Proto bylo nutné eliminovat dojem, že se spisovatelé, nakladatelé a redaktoři pouze přidávají k předvolebnímu tahu. Samotná vůle pomoci skupině dětí prostě proto, že jsou to děti, si jistě zaslouží podporu, ale pokud mají děti posloužit jako nástroj k oslabení mocenské pozice aktuálního premiéra, pak do hry vstupuje varovné kantovské memento: druhý by nikdy neměl být prostředkem, nýbrž účelem etického jednání.
Jisté je, že případnou snahu pomoci zmíněným dětem předem maří vyostřené formulace: „Naposledy jste zašel až tak daleko, že jste prohlásil, že Česká republika nepřijme ani jednoho z padesáti syrských nezletilých sirotků. Považujeme to za skandální a nelidské (…) Stydíme se za Vaše prohlášení o nepřijetí syrských sirotků a jsme jím pobouřeni. Žádáme Vás důrazně, abyste změnil své postoje, vyjádření a kroky v oblasti týkající se humanitárních otázek a migrační krize, jimiž reprezentujete občany České republiky (…) Obraz České republiky, jejž podobnými nehoráznými prohlášeními vytváříte, je odpudivý. Neidentifikujeme se s ním – toto není naše republika.“ Jako by spíše než o syrské děti šlo o příležitost vyřknout verdikt nad Babišem. Více než etická naléhavost případu je zde měřítkem věcí náš obraz v očích té „správné“ Evropy: „Jsme občané státu, jenž chce patřit do progresivního proudu Evropy, nikoli na její pasivní, nesnášenlivý a egoistický okraj.“
Facka literární výzvě
Pokud měla být smyslem dopisu snaha přimět adresáta ke změně názoru, pak jen stěží může operovat s předpokladem, že vyjádří-li adresát souhlas s daným návrhem, zároveň tím uzná svou lidskou odpudivost. Pokud tedy nemáme obvinit signatáře z perlokuční idiocie, nezbude než dovodit, že hlavním cílem takto tvrdého, direktivně zaměřeného textu, o kterém museli vědět, že ho druhá strana nemůže přijmout, byla snaha demaskovat „pravou tvář“ protivníka. Zkrátka, dopis dává smysl jedině tehdy, pokud ho budeme považovat za demonstrativní gesto, jež ve skutečnosti nesměřuje k Andreji Babišovi, ale k české veřejnosti.
Veřejnost zareagovala tak jako v případě předchozích iniciativ – na základě politické orientace. Samotný dopis každopádně vyvolal – na rozdíl od široce zesměšňované gottovské výzvy – nulovou odezvu, ačkoli ho podepsalo sto dvacet výrazných osobností české literární scény. Lze si představit tvrdší facku? Je nutné poukazovat na Manifest českých spisovatelů z roku 1917 a na kredit, kterému se spisovatelé tehdy těšili nejen proto, že žili v době nacionálního vzepětí, ale také proto, že zatvrzele nepřehlíželi úděl těch slabých? Veřejná reakce sice není arbitrem etické oprávněnosti, ale jaký respekt si může vybudovat skupina, jejíž prohlášení budí dojem, že se dala do služeb mocenského boje zdiskreditované tradiční pravice a jejího pohledu na svět? Nemělo by být vlastní definicí literárního aktivismu naopak to, že literatura vstupuje do veřejného prostoru, aniž by stranila konkrétnímu politickému subjektu a sloužila tomu či onomu politickému programu?
Autor je spisovatel a literární kritik.