Mimo proudy

V posledních letech dílo historika Jana Te­­saře opět poutalo pozornost. Po uvedení filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově (2015) byla znovu vydána Tesařova pozapomenutá práce Mnichovský komplex (2000) a hned v následujícím roce monumentální Česká cikánská rapsodie (2016; recenze v A2 č. 1/2017), zachycující osudy romského partyzána za druhé světové války. Nejnovější kniha Co počít ve vlkově břiše je komentovanou edicí textů vztahujících se především k období pražského jara, počátkům normalizace a prvním letům Charty 77. Ačkoliv od jejich napsání či uveřejnění uplynulo několik desetiletí, dokážou díky autorovým stylistickým schopnostem a nekonvenčnímu myšlení stále provokovat. Tesař prý sice neměl politické ambice a chtěl se věnovat především historické vědě, ovšem inspirativní pro současnost zůstává i jeho politický aktivismus, odhodlání uchovat si nezávislost a stát mimo zavedené proudy. A to i za cenu možných omylů nebo jednostranností.

Proti reformismu

Tesařův náhled na moderní československé dějiny, jichž byl sám aktérem, se v knize propojuje do koherentního celku, z něhož je patrná autorova názorová integrita. V knize se přitom prolínají tři zásadní témata: reformní proces pražského jara a jeho kritika, analýza činnosti Charty 77 a zkoumání povahy moderních totalitních režimů. Autor se hlásil k radikálnímu socialismu jako emancipační ideji, o to nekompromisněji se však stavěl k jejím deformacím politickou praxí.

Pokud jde o obrodné úsilí konce šedesátých let, v dobových Tesařových vystoupeních se objevuje jak tvrdá sebereflexe, tak neochota hledat spásu v reformismu shora, oktrojovaném Dubčekovým reformním křídlem komunistické strany. V projevu ze Sjezdu československých historiků v roce 1968 například Tesař připomínal někdejší zapojení mnoha reformistů do poúnorových vysokoškolských čistek. Líčil přitom sebekriticky i své přihlížení těmto událostem. Ještě silněji vyznívají jeho texty a znalecké posudky k vyšetřování příslušníků Státní bezpečnosti za zločiny z první poloviny padesátých let, včetně známého vyšetřovatele a někdejšího odbojáře Miroslava Picha­-Tůmy. Soudní proces v roce 1969 chápal Tesař jako chlácholení veřejnosti, které mělo zakrývat konsolidaci represivního systému. Neobvyklý je pokus o psychologický profil Picha­-Tůmy. Historik v jeho jednání viděl především odraz partyzánských zkušeností, vyhroceného fanatis­mu typického pro atmosféru stalinistické morálky a především důsledek úzkého sepětí se stranickým a státním systémem. Z této perspektivy se pak Pich­-Tůma jeví nejen jako pachatel, nýbrž také jako oběť politického režimu, jehož představitelé si včas umyli ruce. Tesař v něm navíc vidí člověka, který jednal z ideologických, nikoliv zištných nebo sobeckých pohnutek. Můžeme se ovšem ptát, nejde­-li nakonec o zlehčování odpovědnosti jednotlivce za jeho činy.

O co rezervovanější byl Tesařův postoj k průběhu rehabilitací, o to skeptičtější je k reformám pražského jara, které autor vnímá pouze jako formální a procedurální úpravy stávajících pravidel a ironicky je přirovnává k Maovým či Stalinovým reformám, které měly upevnit moc diktátorů. S odstupem a jistou ironií tak sledujeme nejen pokus o federalizaci státu a Šikovu ekonomickou reformu, ale také polednovou snahu o zrušení cenzury tisku a informací. Právě tento akt se podle Tesaře stal nástrojem Dubčekovy kliky v boji o moc s konzervativní stranickou linií. Autorův skeptický vztah k představitelům obrodné linie se zřejmě ještě prohloubil během jeho uvěznění v raných dobách normalizace, kdy byl Tesař obviněn z ­rozvracení republiky. V pražském jaru stále více viděl kontinuitu s předcházejícím obdobím. Své námitky přitom koncipoval z hlediska radikálního socialismu, přičemž se ještě v posrpnovém období snažil o založení nezávislého odborového hnutí.

Jakkoliv lze obdivovat Tesařovu důslednost i neochotu podléhat dobovým módám a většinovému mínění, zjevná je i jednostrannost, s níž k tématu přistoupil. Důvodem byla zřejmě i animozita ke komunistickým reformistům, kteří se podíleli na „konsolidaci“ poměrů v době, kdy byl uvězněn. Ve své kritice se soustředí na politickou stránku reforem, a naopak poněkud opomíjí inspirativní intelektuální kvas, který lze pozorovat například na stránkách dobových kulturních časopisů.

Problémy s Chartou

Tesařovy texty jsou rovněž podnětným pramenem pro historické interpretace činnosti Charty 77 i různic uvnitř disentního prostředí. Sám Tesař chtěl v Chartě vidět kontinuitu s nezávislým úsilím o demokratizaci společenských struktur v průběhu devětašedesátého roku, po opadnutí nadějí v reformu vytvořenou stranickým aparátem. Ve svých textech a polemikách se zasazoval především o koncepci Charty jako politického projektu, který měl oslovovat a do veřejného dění zapojovat co nejširší veřejnost. Nositelem společenské změny může být podle autora pouze rozvinutá občanská společnost. Inspirativní jsou dodnes texty o diktátu masových politických hnutí, která pod záštitou původně emancipačních idejí modernizace, pokroku a sociální spravedlnosti vybudovala diktátorské nebo totalitní režimy. Pro Tesaře je ovšem podstatné, aby součástí boje za občanské a lidské svobody byla také obhajoba práv sociálních.

Texty Jana Tesaře odrážejí i různé názorové proudy, které se uvnitř Charty vytvořily. Autor polemizuje kupříkladu s představou o Chartě jako „paralelní polis“, což byl koncept Václava Bendy, ale lze jej nalézt i v Havlových esejích, především v jeho Moci bezmocných. V tomto směru jako by Tesař předznamenával pozdější historické spory o charakter normalizačního režimu. Proti chápání chartistického prostředí jako skupiny lidí vyznačujících se autentickým prožíváním světa – na rozdíl od odcizeného režimu a šedé zóny – staví vizi Charty jako širokého hnutí usilujícího o politickou proměnu společnosti. V jeho textech je ovšem patrné zklamání z dalšího vývoje Charty, které vytýká přílišnou zahleděnost do sebe a neschopnost získat širší společenský ohlas. O to silnější je jeho obdiv k polské Solidaritě, která podle něj dokázala účinně propojit občanská i sociální práva.

Nemá cenu čekat

Tesař ve svých historických textech nikdy nesetrvával na pozicích pouhé faktografie, naopak se pokoušel o obecnější historické interpretace. Přitahovalo jej téma společenských revolucí a otázka po jejich zákonitostech. Klíčová je pro něj fáze thermidoru 1794, kdy podle něj byli odstaveni revoluční idealisté a nová moc si začala budovat státní aparát, který používal právní systém jako prostředek vlády. Ačkoliv autor nikde nezmiňuje jugoslávského politického teoretika Milovana Djilase, jeho pojetí stranických aparátů východoevropských komunistických stran jako „nové třídy“, třímající ekonomickou moc a požívající politických privilegií, je velmi podobné. I v tomto ohledu je ale Tesařova koncepce dělicí čáry mezi ovládajícími a ovládanými příliš jednostranná. Rovněž jeho popis revolučního thermidoru a dějinných zákonitostí vyznívá poněkud tezovitě. V tomto ohledu je Tesař zajatcem velkých filosoficko­-historických koncepcí, které poznamenaly myšlení minulého a předminulého století.

Nanejvýš podnětné je ale sledovat celkový ráz Tesařova přemýšlení a srovnávat jeho různá díla. Hlavním poselstvím Mnichovského komplexu nebylo vylíčení prezidenta Beneše jako vynikajícího politického stratéga, jak to zjednodušeně prezentoval Zelenkův film. Mnohem více šlo o polemiku se zvykem velké části české společnosti ztotožňovat se s politickými vůdci, projektovat do nich své touhy a naděje a pak je vinit z vlastních selhání. V tomto přístupu je Tesař důsledný. Jeho texty nám stále znovu ukazují, že nemá cenu čekat na revoluci shora, ale je třeba přijít s vlastní iniciativou a důslednou vůlí po politické i společenské změně.

Autor je historik.