Nářek nad úbytkem čtenářů nestačí

Jste filosof kultury, esejista, kritik, redaktor, překladatel, ředitel literárního festivalu, ale považujete se i za literárního aktivistu. Co pro vás takové označení znamená?

Mám to štěstí, že všechny jmenované aktivity jsou v mém případě spjaté s literaturou. Když to řeknu co nejobecněji: zabývám se literaturou na mnoho způsobů, v různých institucích a pomocí různých nástrojů. Všechny ty činnosti spojuje fundamentální předpoklad, že literatura představuje nejlepší z dostupných jazyků, jímž jsme schopni mluvit o sobě a o světě, který nás obklopuje, a to v jeho mnoha rozměrech – politickém, společenském, existenciálním, náboženském, ekono­mickém… Podle mě literární aktivismus znamená důsledné šíření tohoto předpokladu a současně starost o rozvoj samotné literatury. A to nejen ve smyslu souboru děl, ale také jako určitého společenského pole, které má své instituce a své pracovníky.

Je tedy literární aktivismus souhrnem zmíněných činností, anebo ještě něčím jiným, samostatným?

Je to postoj, který mě k těm činnostem vede. A ty zase představují výraz onoho postoje a jsou na něm v tomto smyslu založené. Anebo ještě jinak: literární aktivismus předpokládá, že z literatury učiníme část své životní formy. Tak jako sociální aktivista bojuje v nějaké věci a o nějakou věc, literární aktivista má vždy na zřeteli osud a stav literatury.

Slovo aktivista má v ústech mnoha politiků pejorativní nádech spojený mimo jiné s neprofesionalitou. Festiwal Conrada, který řídíte, je nicméně jednou z předních literárních událostí v Polsku. Je dilema „aktivismus versus profesionalita“ falešné?

Festiwal Conrada je výsledkem ­výjimečné kombinace zápalu, znalostí, zkušeností a vhodných institucionálních nástrojů. Ano, všechno se to vejde do definice slova profesionalita, to mi ale v tomto kontextu připadá neadekvátní. V případě aktivismu totiž nejde o nějak vymezené povolání, ale o postoj, který člověka vede k zájmu o literaturu. Řekl bych, že nejlepší výsledky přináší otevřenost vůči nepředvídanému, která je distinktivním rysem literatury. Potřebná je také ochota k dobrodružství, k nekonvenčnímu jednání, které otevírá nové možnosti. Ale to všechno – jako u každé dobré improvizace – je možné jedině tehdy, když aktivisté disponují znalostmi a zkušenostmi. Při každé příležitosti je potřeba hledat nové formy vědění o literatuře a jejím fungování ve společenském prostoru.

Literární festivaly jsou fenomén posledních dekád, který s drobným zpožděním dorazil i do postsocialistických zemí. Není literární festival vlastně průvodním jevem pozdního kapitalismu?

Literární festivaly jsou nástupci dávných literárních salonů, které, jak poznamenává Jürgen Habermas, sehrály klíčovou roli v rozvoji veřejné sféry. Na Západě se objevily po druhé světové válce a jejich rozkvět – i z hlediska počtu – připadá na sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století. Příčinou jejich popularity bylo angažmá nakladatelů, kteří v této formě prezentace literatury viděli příhodný reklamní prostředek. V tomto ohledu je fenomén festivalů spjatý s rozvojem knižního trhu. Zajímavé ovšem je, že po roce 2000 počet literárních festivalů ještě vzrostl, přestože se knižní trh ocitl v krizi.

Jak si to vysvětlujete?

Přijde mi, že máme co do činění s vedlejším účinkem tržních mechanismů. Možná jde o vliv nových forem knižní distribuce a s nimi spojených zvyků konzumentů kultury. Čím víc knih se prodá přes internet a čím víc jich čteme v digitální formě, tím větší je touha setkat se naživo s oblíbeným spisovatelem a účastnit se rozhovoru o tom, co jsme přečetli. Důležitou roli hraje také politika: lidé jsou unavení tím, co se děje ve veřejné sféře, a hledají intelektuální nebo i duchovní azyl. A někdy ho najdou na literárním festivalu.

V knize Polská literatura po roce 1989 ve světle teorie Pierra Bourdieua píšete o autonomii a heteronomii literárního pole, přičemž konstatujete, že hlavní silou, která v tomto poli prosazuje svá pravidla, je ekonomika. Vrací se v dnešním Polsku do literatury také heteronomie politiky?

Mechanismů, které se snaží literární pole heteronomizovat, tedy vnést do něj svá pravidla, je mnohem víc, ale podle samotného Bourdieua patří ekonomika i politika mezi síly, které mají na sféru kultury největší vliv. Ze zkoumání polského literárního pole, které jsme s kolegy provedli před pár lety, vyplynulo, že přísné rozdělení na autonomii a heteronomii není v případě literatury udržitelné. Všichni společenští aktéři v literární sféře musí vyjednávat mezi autonomií a heteronomií a neustále znovu vytyčovat jejich hranici. A politika je v dnešním Polsku zcela nepochybně zdrojem mnoha impulsů, které heteronomizují pole kulturní produkce.

Jak se v tomto poli projevila letošní Man Bookerova cena pro Běguny Olgy Tokarczukové? Ta mimochodem určitě nepatří k oblíbeným autorkám současné vlády…

Cena pro Olgu Tokarczukovou byla plně za­­sloužená a z několika důvodů mimořádná. Za prvé způsobila, že se kniha napsaná před deseti lety znovu stala předmětem čtenářského zájmu. A to nejen na Západě, kde nedávno vyšel její anglický překlad, ale i v Polsku. Jedním z kontextů, který je tu potřeba mít na zřeteli, jsou v západních společnostech citlivě vnímané společenské problémy v čele s migrační krizí. Za druhé byla oceněna autorka ze země, kde sice vzniká spousta výborných románů, ale zdaleka ne všechny jsou dostupné v angličtině. Bylo by skvělé, kdyby toto vyznamenání zvýšilo zájem o polskou literaturu v západních zemích a projevilo se větším množstvím překladů. A za třetí, Běguni jsou předehra k monumentálním Knihám Jakubovým. Jsem zvědavý, jak toto dílo přijmou západní čtenáři. Olga Tokarczuková se ale nevěnuje politické činnosti. Své názory prezentuje prostřednictvím románů, ve kterých nenajdeme žádné aktuální politické komentáře. A naštěstí tato vynikající literatura nepotřebuje podporu od žádné vlády, stejně jako ji žádná vláda nemůže ohrozit.

Jste redaktorem liberálně­-katolického časopisu Tygodnik Powszechny, ve kterém má literatura významné místo. Co týdeník podniká v její prospěch?

Literatura je v Tygodniku Powszechném přítomná od samého začátku. Nedávno vyšlo speciální číslo s názvem Síla čtení, kde jsme představili vybrané literární materiály z našeho archivu. Když jsem procházel stará čísla, přišlo mi, že dějiny polské literatury byly od poválečné doby vždy nějak spjaté s Tygodnikem. Pokud jde o literární aktivismus, právě v prostředí Tygodniku vznikla idea Festiwalu Conrada, jehož spoluorganizátorem je nadace časopisu. Už deset let tak ve spolupráci s městem Krakov a Krakovskou festivalovou kanceláří vytváříme kulturní událost, která má vliv i na rozvoj literatury – například díky Conradově ceně za nejlepší prozaický debut. Od prvního ročníku pořádáme také akci Lekce čtení z…, tedy čtenářské dílny především pro studenty středních škol. Nemohu zde vyjmenovat všechno, ale pro představu to snad stačí.

Co dnes literatuře v Polsku či v naší části Evropy nejvíc chybí?

Často jí chybí systematická institucionální podpora, nepropletená s aktuálním politickým děním – jde mi především o instituce státní a městské. Někde přitom fungují velmi dobře. V Krakově se program podpory literárního pole neustále rozvíjí. Podobně by to mělo být i v dalších městech nejen v Polsku. Vedle toho chybí – často i mezi spisovateli a spisovatelkami, čtenáři a čtenářkami – pozitivní postoj vůči možnostem rozvoje literatury. Jedna věc je starost o její osud, a druhá nářek nad úbytkem čtenářů. Mám za to, že podnítit někoho k psaní a čtení je snazší, když můžeme nabídnout nějaký pozitivní program.