Nikdy jsme nepřijali poptimismus

The Quietus letos oslavil deset let své existence. Jak se zrodila myšlenka založit internetový magazín věnovaný hudbě a popkultuře?

Web se zrodil z neurotismu. Byli jsme s Lukem Turnerem, který se mnou Quietus spoluzakládal, dva depresivní jedinci, kteří neměli co ztratit. Přesto si nejsem úplně jistý, jestli zrovna provozování hudebního serveru byla ta správná medicína na naše problémy. Občas je to opravdu frustrující, ale jindy mě to uvádí do naprosté extáze.

Budu chvíli mluvit o sobě. Před Quietusem jsem pracoval v barech, nočních klubech nebo v továrně, dělal jsem ale také reportéra v lokálním deníku – byla to rutina a mohl jsem u toho hodně chlastat. Jeden den mě vyslali na rozhovor s nějakým idiotským fotbalistou, druhý den jsem šel na úřad předsedy vlády v Downing Street 10… K psaní o hudbě jsem se dostal relativně pozdě, až ve třiatřiceti letech. Nejdřív jsem psal pro jeden metalový web a postupně jsem si rozšiřoval obzory a začal se tím živit. Poprvé v životě jsem měl rád svou práci a nevstával ráno naštvaný na celý svět. Na jednom z koncertů jsem potkal o mnoho let mladšího Lukea Turnera, se kterým jsem se spřátelil, a pak jsme spolu trávili nekonečné hodiny žvaněním o industriální hudbě a gotickém rocku. Postupně jsme začali snít o tom, že bychom založili tištěný časopis. Neměla to ovšem být podobná sračka jako většina hudebních magazínů na pultech trafik, které neustále psaly jen o Pink Floyd, Dylanovi nebo McCartneym. Britská hudba pro ně skončila punkem a s výjimkou Boba Marleyho pro ně takřka neexistovali muzikanti černé pleti. My jsme chtěli psát se stejnou kritičností o junglu, grindcoru, free jazzu i avantgardní hudbě, ale hlavně ne jen o rocku. A stala se neuvěřitelná věc: někdy v roce 2007 za mnou přišli zástupci jedné mediální skupiny s nabídkou, jestli bych nechtěl rozjet webovou stránku o klasickém rocku pro demografickou skupinu, které se v markeťáckém jazyce říkalo „chlápci s padesáti librami“. To byla škatulka pro modelového konzumenta, tedy muže ve středním věku, který jde do obchodu a neváhá utratit padesát liber za kompakty nebo DVD. Řekl jsem jim, že je to blbost, a nabídl jim naši vizi. Oni souhlasili.

Stránka začala fungovat v červenci 2008, o pár měsíců později ale přišla ekonomická krize, která úplně změnila trh. Načasování tedy nebylo zrovna nejlepší…

Nad něčím takovým jsem vůbec neměl čas přemýšlet. Byl jsem alkoholik s vážnými problémy s játry, a když jsme Quietus spustili, doktor mi dával půl roku života. Luke Turner v té době odešel z dobré práce v muzeu a pohádal se kvůli tomu s manželkou. Na webu jsme pracovali velice intenzivně, ale když o čtvrt roku později přišla ekonomická krize, majitelé nám řekli, že nejsou peníze a že si můžeme sbalit věci, protože je konec. Mohli jsme si nicméně nechat doménu. Luke se s manželkou nakonec rozvedl a mě po jednom alkoholovém extempore opustila přítelkyně. Najednou jsme byli oba v situaci, kdy jsme neměli nic jiného než svůj web, a tak jsme si řekli, že v něm budeme pokračovat. Rozhodl jsem se kvůli tomu skončit s pitím a přihlásil jsem se do Anonymních alkoholiků. Do té doby pro mě bylo pití jediným smys­­lem života.

Práce na webu se tedy stala součástí protialkoholní léčby?

Neměl jsem to v plánu, ale byla to svého druhu terapie. Dříve jsem trávil všechen volný čas v hospodách, barech, klubech nebo kolem dealerských bytů, a najednou jsem měl tolik volného času – musel jsem ho zaplnit něčím velkým.

Jaká jsou vaše východiska a novinářské vzory? Zdá se, že nejblíž máte k časopisu The Wire.

Od začátku jsme věděli, že chceme přistupovat ke všem hudebním žánrům stejně. Sám jsem fanoušek metalu i acid housu. Přitom ještě v polovině minulé dekády byly metal i taneční hudba považovány za hudbu pro idioty, byť každá pro jiné. Všechno bylo nalajnované: pop byl pro holky, disco pro gaye a rock pro opravdové chlapy, případně i pro intelektuály. Nebylo to tak vždycky – vyrostl jsem na začátku osmdesátých let, kdy tímhle rozdělením dost zahýbal postpunk a časopisy psaly o všem možném. Ale pak se to vrátilo zase zpátky do zajetých kolejí. Samozřejmě existoval Wire – sám jsem jeho dlouholetý předplatitel. Wire se ale zaměřuje na vzdělanější čtenáře. Chtěl jsem, aby Quietus byl přístupný všem. Navíc se mi nikdy úplně nelíbila orientace Wireu na inovace a hledačství nových postupů a zvuků, protože podle mě v hudbě už dlouho nepřišlo nic opravdu radikálního. Nejsem však ani zastáncem „retrománie“ Simona Reynoldse. Když slyšíte nové album od Gazelle Twin, nemůžete říct, že se v hudbě nic neděje. Ovšem lidé neposlouchají hudbu jen kvůli revolučním novinkám. Každopádně mnohem větší inspirací pro mě byl New Musical Express z osmdesátých let a Melody Maker z následující dekády. Líbilo se mi, jak široké bylo rozpětí názorů i stylů, které se v nich daly najít. Psali tam šílenci, jako třeba upovídaný maniak Steven Wells, i autoři s velmi suchým stylem, jako David Stubbs. Pokud jde o Quietus, dá se říct, že nás postupně přestávaly zajímat konkrétní žánry a povznesli jsme se i nad své oblíbence. Dnes píšeme třeba i o americkém trapu nebo o grimu, který v současné Británii nelze ignorovat.

Často se zdá, že hudební servery jsou jakási monokultura. Předhánějí se, kdo přijde s recenzí na tu či onu popovou desku dříve, a všechny píšou víceméně o tom samém. Jaký je váš přístup?

Nikdy jsme nepřijali poptimismus jako Pitch­fork. Odedávna jsem fanouškem konceptu Toma Ewinga, který přišel s myšlenkou, že k popu lze přistupovat stejně kriticky jako k undergroundu. Pravda ale je, že se z toho časem stal nástroj nátlaku, který nutí všechny časopisy psát o stejných deskách. A když to neuděláte, obviní vás ze sexismu, homofobie, rasismu… V Quietusu ale mezi undergroundem a mainstreamem nerozlišujeme – psali jsme i o spoustě skvělých popových desek. Přijde nám však, že to zajímavé se teď děje spíše na okraji.

Měla na Quietus vliv blogová kultura, která na počátku tisíciletí oživila hudební žurnalistiku a vrátila do ní prvek subjektivity?

Jsme digitální fanzin, který chce mít stejně kvalitní texty jako magazín nebo noviny, sami jsme ale spíš Sniffin’ Glue pro 21. století. Blogy byly jedním z vlivů – ostatně Luke Turner, který je mladší, přišel právě z tohoto prostředí. Já do našeho projektu vnášel spíš novinářský dril a důraz na zpravodajství. Jak jsme se postupně etablovali, stali jsme se médiem, kam chtějí psát mladí autoři, kteří by se rádi proslavili. Dařilo se nám objevovat nové talenty. Třeba Laura Snapes, která teď píše pro Guardian, začínala právě u nás – a je dost možné, že je v současnosti nejlepší britskou hudební novinářkou.

Váš web vznikl v období, kdy britský hudební tisk procházel krizí a spousta časopisů skončila. Zpočátku tak Quietus působil jako jakási oáza pro britské hudební publicisty, kteří už takřka neměli kam psát. Texty přitom bývají hodně osobní a hrají si s novinářskými pravidly.

V době, kdy jsem ještě pil, jsem se s těmi lidmi často setkával. Později bylo lehké jim zavolat a požádat je, aby pro nás něco napsali. V osmdesátých a devadesátých letech měli autoři obrovskou svobodu. Mohli si psát, co chtěli a jak chtěli. Po roce 2000 se všechno změnilo. Mám pocit, že jsme zažili a ještě zažíváme dvě nejkonzervativnější dekády za hodně dlouhou dobu, a to zdaleka neplatí jen o psaní. Chyběla mi kreativita a svoboda, a bylo proto docela logické postavit Quietus právě na těchto dvou hodnotách. Na začátku jsme měli jen pár desítek čtenářů, ale postupně nás začali objevovat další. Lidé se divili: Jak je možné, že k vám píšou slavní publicisté nebo hudebníci jako David Sylvian?

Platíte autorům za články? A uživí vás web?

Jakožto nezávislý web máme neustále nedostatek peněz. Chod stránky jakžtakž zaplatíme z reklamy. Pokud jde o honoráře, nechci po autorech, aby pro nás psali zadarmo, ale máme vzájemnou dohodu: jsou články, za které platíme, ale některé píšou autoři čistě z nadšení pro věc. Když podávají zprávu o undergroundové kapele, kterou ostatní objeví až za tři roky, je to jiné, než když napíšou text o výročí vydání alba Disintegration od Cure, na který klikne mnohem víc čtenářů. Sám si vyplácím minimální plat, asi třetinu průměrné mzdy v Londýně, a tak ještě musím dělat jinou práci – píšu sloupek Menk pro Vice, dělám filmy pro Noisey, pracuji pro BBC a píšu i biografie kapel. Už mi ale došlo, že k tomu, abych zbohatl, bych musel dělat něco jiného než psát o Einstürzende Neubauten. Nechci být bohatý. Kdybych měl peníze, ufetoval bych se. Není to zdravé.

Kolem webu se vytvořila komunita čtenářů, k nimž patří i slavní hudebníci. Přežíváte díky solidaritě?

Chceme být něčím na způsob amerického veřejnoprávního rádia, které funguje díky podporovatelům z řad veřejnosti. Každý den nám chodí dobrovolné příspěvky od čtenářů. Peníze vyděláváme také na aukcích desek nebo pořádáme benefiční koncerty. Příští měsíc chystáme aukci, na které budeme dražit testovací vinyly skupiny Sunn O))), které nám věnoval přímo Stephen O’Malley, a Gary Numan nám zase dal rukopis textu ke svému hitu Cars. Nedávno pro nás zahrál Richard Dawson – přijel přes celou Anglii vlakem, vytáhl kytaru, odehrál skvělý koncert a odjel pryč. Muzikanti si cení toho, co děláme. Kdyby každý, kdo naši stránku navštěvuje aspoň jednou týdně, přispěl měsíčně pár librami, byli bychom za vodou. Nechci ale, aby to vypadalo, že si stěžuji. Komunita čtenářů stále roste. Na začátku se nám mnozí smáli, že píšeme o muzice, která zní jako rozbitá pračka, což se mimochodem skutečně stalo v případě posledního alba Matmos. A já na to můžu jen říct: Není úžasné, že se nám to daří už deset let? Když chtějí lidé z různých koutů světa zjistit, co si Britové myslí o hudbě, jdou na Quietus.

Jak už bylo řečeno, založení Quietusu bylo pro vás s Lukem Turnerem zlomovým životním okamžikem. Luke Turner se za tím ohlíží v knize Out of the Woods, která vyjde příští rok. Vy jste toto období popsal v knize Jolly Lad, jejímž tématem je váš boj s alkoholismem. „Bylo to, jako když pes sežere vlastní zvratky,“ řekl jste o psaní v rozhovoru pro New Statesman. Proč jste tu knihu napsal?

Nechci si tu naříkat, protože vím, že ta kniha pro pár tisíc lidí závislých na alkoholu nebo drogách hodně znamená, ale byla to otřesná zkušenost a velice bolestivý proces. Často se chovám impulsivně a nepřemýšlím nad důsledky svých nápadů, a s psaním knihy to nebylo jiné. Nejprve jsem o několika odlehčenějších a zábavnějších příhodách s pitím napsal pro Vice. V knize jsem ale psal o vážnějších věcech – redaktor mě nutil vracet se znovu a znovu v čase, rýpat se ve svém životě, a to není příjemné. Musíte přečíst každé své slovo padesátkrát a z toho, co se původně zdálo vtipné, jako třeba historka o tom, jak se z hospody nečekaně dostanete do nemocnice, vyprchá všechen humor.

V čase, kdy jste pracoval na Jolly Lad, jste prý vysadil antidepresiva i prášky na bolest. To zní skoro mučednicky.

Byl jsem na antidepresivech téměř deset let. Diagnostikovali mi depresi, bipolární poruchu, úzkostné poruchy i ­posttraumatickou stresovou poruchu. Pil jsem, abych se s duševními problémy vyrovnal, a když jsem s pitím přestal, některé ze symptomů mě dohnaly. V roce 2014 jsem začal mít pocit, že antidepresiva přestávají působit, a rozhodl se s nimi přestat. Bylo to mnohem těžší než přestat brát speed nebo kokain. Snažil jsem se zbavit bolesti, ale případ pro psychiatra nevyřešíte chemií. Psaní Jolly Lad byla ta nejhorší etapa mého života a dodnes nemohu říct, jestli to stálo za to. Málem jsem se zhroutil a jednou nohou už jsem byl v psychiatrické léčebně. Podělil jsem se nicméně se čtenáři o jednu nepříjemnou zkušenost, kterou jsem promarnil pětadvacet let života. Potom jsem se zařekl, že už nikdy nebudu psát o sobě, ale letos jsem se znovu pustil do svého sloupku Menk, takže kdo ví. Má příští kniha ovšem bude o hudbě.