Obvykle nás těší, když nad námi visí nějaký čitelný obraz a my k němu můžeme čas od času zvednout zrak, obnovit svou duševní pohodu a pak si jít po svém. Když v říjnu vysychají potoky a hlína tvrdne na beton, snad nás to znejistí, ale zmínka o tom, že trvá „babí léto“, nás obvykle uklidní. Babí léto je přece pěkná věc. Kdo by byl proti babímu létu? A víkendoví výletníci si mohou stále znovu gratulovat k tomu, že ještě stihli exkurzi na hradě zalitém sluncem, protože „příští tejden už se to má kazit“. Uklidňující je ostatně i ten hrad. Minulost, která je pořád s námi a tak nějak nás střeží.
Dnešní obrazy středověku působí mocně, ale ty pravé středověké artefakty dovedou skutečné divy. Stačí se obrátit k vyprávění o zázracích, zejména o těch mariánských, neboť od ženy, která ve svém lůně udržela Boha, lze čekat cokoli. Nejrozsáhlejší sbírka takových vyprávění, zpěvník Cantigas de Santa Maria, sepsaný na dvoře kastilského krále Alfonse X. ve druhé polovině 13. století, obsahuje tři a půl stovky příběhů, jež všechny nějakým způsobem pracují s představou světice jako staré známé, intimně blízké a zároveň neuvěřitelně mocné bytosti, schopné člověka zabezpečit, zajistit mu klid. A dost často se to děje právě pomocí obrazů. V písni, kterou nejobsáhlejší rukopis Cantigas zaznamenává jako sedmadvacátou v pořadí, a proto ji dnes označuje šifra CSM 27, tak například Marie zabrání tomu, aby Židé převzali zpět do užívání synagogu, kterou dříve prodali apoštolům, když na její zdi nechá vystoupit svůj vlastní portrét, a prostor tak nadobro označí jako křesťanský chrám. Označí ho čitelně. I jinověrci od nynějška chápou, komu budova patří.
V CSM 219 se pak čitelnost stává přímo jádrem zázraku. Vypráví se tam, jak v toskánské Sieně kameničtí mistři, dokonale znalí své práce, zbudovali na přání biskupa v katedrále kazatelnu zdobenou krásnými sochami. V mramoru byli vypodobněni andělé, Panna Marie i ďábel, všichni stejně zářivě bílí. Vládce pekel barevně splývající s Bohorodičkou. To byla potíž, která si vynutila intervenci, a dotčená světice zázračně zařídila, aby kámen přes noc zčernal – a to v samotné podstatě, neomyvatelně, napořád. Když lidé ráno vstoupili do chrámu, zareagovali na novou podobu kazatelny nečekaně. Dali se do smíchu. Tento projev můžeme vnímat jako výsměch zlým mocnostem i jako nechuť „lidu“ k příliš elitnímu uměleckému dílu, které se pokusil do svatého prostoru umístit tamější biskup (který, příznačně, na konci písně kajícně pláče). Z kontextu jiných podobných vyprávění v Cantigas je zřejmé, že se sienští farníci smějí především úlevně. Jejich domácí prostor zůstává čitelný. Černá je černá a bílá bílá, Panna Marie, přímluvkyně u Posledního soudu a poslední naděje hříšníků, zůstává nesporně oddělena od „zlého“. Uf.
Po takovém vydechnutí toužíváme. A obrazy středověkých hrdinů, ať již imaginární nebo hmatatelné, nám je mohou poskytnout. To se ostatně mnohokrát ukázalo při jubilejních oslavách, jež nás v posledních letech pravidelně tlučou po hlavě, od Jana Husa přes Karla IV. k republice. Ikony Otce vlasti (vždy s velkým písmenem, ať je oč se opřít) nebo Jana Žižky („Ten by je hnal!“) vstupují do našeho světa neustále. Zatím nekonají zázraky; stojí za nimi jen příběhy, známé a uklidňující. Občas se jim podaří i zahnat lidský strach – dobře, že je máme. Kam nás ale od zahnaného strachu vedou? Čí pohled na svět i s příslušnými barvičkami potvrzují? A kdo se má nakonec smát? Čím víc obrázků, tím víc otázek.