Poezie je okraj s velkým O

Jste vystudovaný psycholog. Jaká byla vaše cesta k literatuře?

Asi v sedmnácti jsem přemýšlel, co studovat. Nejvíc jsem inklinoval k psychologii. Ve stejnou dobu jsem zkoušel psát. Asi v tom byla snaha porozumět sobě samému. Během studia psychologie jsem se díky docentu Karlu Riegelovi nezaměřil na klinickou psychologii či psychologii osobnosti, ale na psychologii ekonomickou, a tak jsem se pohyboval na hraně psychologie, filosofie a ekonomie. V Helsinkách, kde jsem byl na svém prvním kongresu, jsem měl možnost toulat se kolem zálivů, přemýšlel jsem, jak mě ovlivňuje pocit domova a nedomova, a najednou se mi psychologie a literatura spojily. Literatura je zachycování mikropříběhů, jiné nasvěcování reality. Díky tomu, že literatura není vždy samotný život, ale fikce, můžeme realitu po­­otočit, klást si otázky.

Literaturou se zabýváte nejen jako čtenář a autor, ale i jako organizátor. Jaká je pozice literatury v kontextu kultury?

Mluvíme­-li o vlivu na společnost, časy, kdy byly dominantní hudba či výtvarné umění, jsou pryč. Hudba měla výrazný vliv tak před deseti lety. Lidé probírali, co se vydalo za desky. Následně jsem pozoroval, že hovoří o románech. Nyní se pozornost opět obrací k poezii. A nejen u nás. Například v Řecku je situace podobná. V devadesátých letech byla poezie v ghettu, nikoho nezajímala. V posledních letech je možné v Athénách navštívit až pět literárních večerů denně. Literatura a poezie jsou zase součástí toho, co žijeme. Je to sice okraj, ale okraj s velkým O. Okraj respektovaný a patrný. Ale samozřejmě, že situace není ideální. I proto se snažím hledat cesty, jak literární pořady dělat jinak, lépe.

Co vás zajímá na autorském čtení?

Každé je trochu jiné. I když uvádím stejného autora, uvádím jiné texty, v jiném kontextu. Snažím se představit celou šíři současné české literatury. Baví mě pořádat vystoupení lidem, kteří spolu nikdy nečetli, nebo naopak připomínat výročí, kdy někdo s někým vystupoval před deseti lety. Uspořádat program na stejném místě a pozorovat, jak se vše proměnilo. Zpočátku jsem literární programy připravoval třeba jednou za dva měsíce. Postupně se aktivity začaly nabalovat. Posledních asi pět let pořádám tak sto až sto dvacet akcí ročně. A především se nám společně s Prahou městem literatury, (A)VOID Floating Gallery a Městskou knihovnou v Praze podařilo vybudovat pravidelný letní literární festival Na vlnách MKP.

Kdy se pro vás stalo produkování literárních programů zdrojem obživy?

Spolupracoval jsem s knihovnou na Smíchově, ale zlom přišel ve chvíli vzniku Domu čtení, na jehož koncepci jsem se podílel a pro nějž na každou středu připravuji literární večer. Dalším zlomem bylo v roce 2012 seznámení s Ivem Slavíkem, provozovatelem (A)VOIDu, se kterým jsme se domluvili na spolupráci. A ve stejném roce jsem se seznámil s panem Jakubem Štorkem, provozovatelem kavárny Liberál, a začal s Petrem Borkovcem připravovat pořady pro veletrh Svět knihy. Takže zlomem byla léta 2012 a 2013.

Dokázal byste popsat rozdíl mezi současnou situací a devadesátými lety?

Devadesátá léta byla plná nadšení. Hodně literárních a hudebních pořadů bylo napojeno na kluby, ale když jsem je začal poznávat, už mizely. V době, kdy jsem se snažil publikovat své první texty, skončil zásadní časopis osmdesátých a především první půle devadesátých let Iniciály. Skončily kluby Bunkr a Retro. V letech 1994 a 1995 se začalo něco měnit. V té době chodilo na čtení asi padesát, šedesát lidí. Když Martin C. Putna uváděl svůj první a asi i poslední román, dorazilo asi sto lidí. Tvar měl v té době dnes nepředstavitelný náklad kolem třiceti tisíc výtisků. Proto bylo umrtvení scény na konci devadesátých let pro mnoho lidí překvapivé. Začaly klesat náklady časopisů i knih. Najednou přestala být literatura vidět. Centrem dění se stalo Brno, kde vznikla například revue Weles… Ale je možné, že třeba Jaromír Typlt, Petr Borkovec či Svatava Antošová by viděli dění jinak.

Došlo z vašeho pohledu i k nějaké společenské změně?

Začátek devadesátých let vystihuje uvolněná atmosféra. Všichni se radovali ze svobody. Mohli číst knížky, které dříve nevycházely. Ale najednou bylo cílem mít kariéru. Zájem se přesunul do ekonomické roviny a kultura šla stranou. Situace se změnila až při hospodářských krizích 2008 a 2009. Tehdy si asi někteří uvědomili – a to je možná i důvod přístupu společnosti k literatuře –, že ekonomický neoliberalismus není spásonosný. Že lidé chtějí jiné hodnoty. Třeba kvalitu života, radost z každodennosti. Lidé asi chtějí slyšet slovo. V době, kdy lze vše stáhnout na čtečku, je dobré potkat autora naživo. Kultura sociálních sítí a stahování proměnily fungování kultury. Všichni mysleli, že bude směřovat k virtualizaci, ale řada lidí je virtualitou unavená. Dnes není výjimkou, že autor uvádí první, druhou sbírku básní, a přijde sto lidí.

Kde se bere ten zájem?

Poezie se začala šířit elektronicky, ale lidé mají potřebu se scházet. Vznikaly literární kavárny, které chtěly mít literární program. Začalo přibývat institucí a začaly přibývat festivaly, pořádané často malými časopisy. Jak jim klesala prodejnost, začaly pořádat setkání se svými autory a čtenáři. Například ProtimluvFest v Ostravě, Zarafest v Děčíně, Festival Stranou. Mnoho autorů se stává organizátory či moderátory literárních akcí. Jan Delong v Třinci, Jaromír Typlt v Liberci, Petr Borkovec v pražské kavárně Fra, Dan Jedlička v Opavě. Navíc se objevily nové literární scény. Třinecko, Opavsko, jihočeská scéna, například českobudějovická Literární buňka. Dnes v Praze často máme několik literárních pořadů souběžně. Člověk si musí vybírat a rozhodně se nedá vše stihnout.

Připadá vám tato situace zdravá? Okruh lidí, kteří se o literární akce zajímají, je úzký a dochází ke značné recyklaci.

Nedávno jsem byl na festivalu v Mexiku, který měl obrovskou podporu města. Vůbec si nedokážu představit, kolik je stojí zvát hosty z Evropy a připravovat jim program na celých pět dní. U nás podobné akce vznikají zespodu, a tak by to mělo být asi vždy. Na druhou stranu pokud zde existuje zájem, mohla by nastat situace, že se literárním akcím dostane vyšší oficiální podpory. Možná k tomu ještě nenazrál čas, ale je pravda, že ekonomicky mnohem chudší země, než jsme my, dávají na literaturu víc. Undergroundové zázemí k naší kultuře patří, ale nemělo by být jediné.

Má se literatura vztahovat k politické situaci? A má to smysl?

Nemám rád politické akce, ale mám rád, když bojujeme za lidská práva. Každý má právo vyjádřit svůj názor a vstoupit do konfrontace. Velkým zážitkem pro mě byl pobyt v Mexiku. Ačkoli mě tam posluchači neznali, nepřipadal jsem si jako chudý příbuzný. Ale překvapilo mě, jaké mediální pokrytí festival má. Zaznívaly i silně angažované texty, třeba proti­trumpovské. V zahraničí to není neobvyklé. Na festivalu v Athénách vznikl celý sborník Řecko v období krize, kde se k tématu vyjádřilo třicet básníků. Takže literatura by se měla k politice vyjadřovat, ale ne tak, že za něco pléduje. Mě teď hodně zajímá prekarizovaná práce – tak proč o ní nepsat?