Většinu života žijeme v transu

Performativní přednášky jsou nedílnou součástí vaší umělecké práce. Jak se zrodil tento specifický formát, který se chvíli tváří jako klasická prezentace s obrázky a komentářem, a pak se změní v performativní výstup, během něhož procházíte různými patry vědomí a dostáváte se až do hypnotického stavu?

Studoval jsem na Kalifornském institutu umění u Johna Baldessariho a náš ateliér byl hodně verbální. Bylo zde mnoho přednášek, diskusí, sporů a vášní. Já nejsem akademik a ve škole se obecně necítím moc dobře. Nicméně jako mladý jsem žil v tomto prostředí. Má vůbec první přednáška byla ovšem určena rodině mého otce v Oklahomě. Přednášel jsem babičce, dědečkovi, tetám, strýcům a bratrancům, kteří o umění nevěděli nic. Bylo to v půlce sedmdesátých let. Když jsem studoval na CalArts, zažil jsem přednášku Richarda Serry. Ztratil diapozitivy a nemohl ukazovat žádné obrázky. Měl jen tabuli a byla to ta nejlepší přednáška! Udělal jsem si poznámku, že chci, aby mé přednášky začínaly od bodu nula. Takže v první části přednášek kreslím, v druhé přicházejí obrázky a ve třetí video. Na začátku jsem v prázdném prostoru a musím sdělit publiku, kdo jsem a co dělám. Obrázky fungují jako falešná paměť, ale jsou velmi přesné. Vidím sám sebe, jak v tom médiu performuji, a komentuji to. Tak se to ustálilo za třicet nebo čtyřicet let a výsledný formát spojuje přednášky, plakáty, zápisníky a všemožné efemérní věci, které jako umělec používám, s performancí. Když umění neexistuje v objektu – a já věřím, že ne –, tak kde potom je? Je tu jako přízrak.

Proč je pro vás důležitý pojem „performativní“?

Když mě lidé slyší mluvit, mají pocit, že mi nerozumějí. Rozumějí tomu, co říkám, ale nevědí, kde jsem, když to říkám. Vytvořil jsem si teorii, že možná trpím poruchou pozornosti. Jsem natolik ovlivněný prostředím, kde jsem, že musím mít zavřené oči. Takže když mě lidé vidí promlouvat, myslí si, že jsem v transu. A já v něm opravdu jsem, protože demonstruji, co to znamená vyprávět příběh. Je to, jako když hrajete hudbu. Když vidím hudebníky, často mají zavřené oči. Postupem času se přednášky staly mým uměleckým materiálem. Popisují moji práci velmi doslovně, ale zároveň demonstrují můj vztah k té práci a artikulují ho lépe, než by to mohl udělat jakýkoliv objekt. Proto je nazývám performativními.

Vaše pražská přednáška se věnovala zrození That Person, osoby nejasného pohlaví a věku, která skrze vás promlouvá, vytváří umělecká díla a podobně. Za jakých podmínek je možné That Person nechat mluvit a o jakém světě nám podává zprávu?

Poměrně přesné označení pro That Person je „to“, protože to není ani muž, ani žena, ani mladice, ani stařec. Není ani černá, ani bílý, nemá národnost. Nazývám ji That Person, abych se od ní zřetelně oddělil. Poprvé se představila v roce 1982. V té době jsem se věnoval performancím asi pět let. Jasně tenkrát řekla: „Nejsem mladá ani stará, a nejsem Matt.“ Vzpomínám si, jak jsem se cítil, když to vyšlo najevo. Být v hypnotickém transu je zvláštní stav, cítíte se podobně jako na drogách. Ačkoliv je droga chemikálie, v mozku funguje jako symbolická struktura. Kdo tedy jsem ve stavu hypnózy? Kdo je ta osoba? Vstupovat do transu je podobné zkušenostem s halucinogenními houbami. Povznáší to vaši koncentraci na takovou úroveň, že nic není nuda. Můžete se dívat na sklenici piva pět hodin a bude vám to připadat fascinující a směšné a celé vaše tělo bude cítit, že je to skvělé.

Takhle nějak se zrodila That Person. Její dnešní podoba se ale objevila až kolem roku 2005, kdy jsem ji také pojmenoval. Použil jsem tento název, abych vysvětlil její práci Learning from That Person’s Work. Už nemusím být nutně v transu s hypnotizérem, ale mohu se na That Person jednoduše napojit. Spolupracoval jsem s jednou institucí v Newcastlu, kde zkoumali činnost mého mozku ve stavu transu pomocí magnetické rezonance. Očekávali, že můj mozek bude červený nebo modrý, že se hodnoty změní z horkých na chladné nebo tak nějak. Ale v transu to nebylo ani horké, ani chladné, ani modré, ani červené. Bylo to bílé. Nebyly tam vrcholy ani propady.

Moje práce je zároveň velmi strukturovaná. Pracuji se stejnými znaky a idejemi možná čtyřicet let. That Person mi umožňuje nerozumět tomu, co dělám – je to jako hledat bod nula. A když říkám nula, skutečně myslím na Claese Oldenburga a jeho text I Am for an Art z roku 1961, kde říká: „Jsem pro umění, které vyrůstá bez vědomí toho, že je uměním. Umění, které má možnost vycházet z bodu nula.“ That Person mi pomáhá přesně toto dělat.

Zmiňoval jste, že vás někdy vaše děti upozorňují na to, že „je venku“ ten druhý, že z vás mluví That Person. Jak se to projevuje?

Hypnóza umožňuje sestoupit hluboko do podvědomí. Ale existuje také zpětná vazba, něco se vrací. Poprvé jsem to zaznamenal na rodinné dovolené ve Vietnamu. Má dcera seděla naproti mně, já jsem platil účet a ona mě natáčela na telefon. Pak mi řekla, že bych měl něco vidět. Měl jsem dojem, že jsem normálně vytáhl peněženku, zaplatil číšníkovi a vše proběhlo, jak má. Když jsem se ale podíval na to video, vypadal jsem jako lakomec, jako postava z Dickensova románu. Moje tvář byla zkroucená, vypadal jsem jako podivín, byl jsem zkřivený jako kreslená postavička. Dcera mi řekla: „Tati, ty jsi blázen.“ Děti nazývají tuto mou tvář „krysí obličej“. Jdeme po ulici a já si myslím, že jsem v pořádku, a najednou krysa! Oni mě takto sledují. That Person se vrací. That Person také dělala rozhovor pro časopis Artforum. Byl jsem v transu, odpovídal jsem na otázky a do toho přišla moje dcera, bylo to divné. That Person je aspektem mé osobnosti. Při přednášce je dobře vidět, jak se změní mé tělo, když se objeví That Person – ale tak se měníme všichni, když se díváme na filmy. Stáváme se postavami, na které se díváme. Vstupujeme do obrazu.

Mluvím o tom už od roku 1973, kdy mou první performancí, která se vztahovala k hyp­­­­­­­nóze, bylo vstoupení do obrazu: moje mysl vstupuje dovnitř a chodí okolo. Je mi jedenáct, je brzo ráno, je poledne, včerejší noc pršelo. Ne, je mi čtrnáct, je jedenáct hodin dopoledne. Je mi čtrnáct, jsem starší syn a jsem privilegovaný, nemusím pracovat. Po performanci mi všichni z publika říkali, že tam vstoupili také, protože jsem v komentáři zdůrazňoval teplotu, úsek dne, úhel pohledu v obraze… Tento způsob dívání se na obraz se vztahuje k virtuální realitě, je to skutečný vstup do virtuální reality. Byl jsem jedním z prvních umělců, kteří se virtuálním prostorem zabývali. Velmi mě zajímá, jak myslíme a prostřednictvím čeho. Myslíme slovy, nebo obrazy? Jsem přesvědčen, že myšlení se stává velmi emocionálním, když máme těžkosti s intelektuálními algoritmy. Když matematik vyřeší matematický problém a zapomene výsledek, musí se vrátit zpátky a znovu ho vyřešit – a to je také emocionální cesta. Když zacházíte s takovou rychlostí a intenzitou myšlení, nastoupí intuice. Emoce a city. A právě o to se zajímám.

Liší se díla, která vytváříte vy sám, od těch, v nichž přejímá vedení That Person?

That Person má jiný přístup, je jinou osobností, nejsem to já. Věří v lásku a pravdu, se kterými já nikdy nezacházel. Dává projektům jinou perspektivu. Nemusí konstruovat velké koncepty, jaké jsem ve své tvorbě utvářel já. Je velmi konkrétní. Nevytváří modely. Má práce musí být přesná, odehrává se v režimech, všechno má své významy, barvy, velikosti. That Person mi umožňuje nevědět, co dělám – nebo spíš co dělá ona sama. Dovoluje mi jednoduché a přímé způsoby sebevyjádření.

V rámci programu Institutu úzkosti jsme oslovili také Lisu Forestell z organizace Hearing Voices Movement, zastřešující lidi s psychiatrickou zkušeností, kteří se rozhodli žít se svými hlasy a neumlčovat je medikací. Jak vnímáte hypnózu v kontextu psychiatrické péče?

Myslíte politický, manipulativní aspekt hypnózy? Byl jsem za používání hypnózy dost kritizován. Hodně lidí si myslí, že mi jde o kontrolu, moc nad jinými lidmi. Jistě, tyto aspekty jsou s tím spojeny. S hypnózou jsem ale začal proto, že jsem chtěl vytvořit divadlo, v němž by herci věřili, že jsou postavami, které hrají. Předváděna byla jakási alternativní realita. Představení se uskutečnilo v centru The Kitchen někdy na konci sedmdesátých let. Najal jsem hypnotizéra, kterého jsem našel v novinách. Tři herci hráli jednotlivé věty z textu, který jsem předčítal na pražské přednášce. Byla to ta nejhrůznější a nejpodivnější performance. Mnoho lidí bylo otřeseno. První vystoupila žena, která byla černoška i běloška, a hrála své narození. Druhým hercem byl Indián a třetí herec byl velmi zženštilý muž. Když jednáte v transu, nekonáte normálně. Chováte se jako karikatura.

Čekal jste to?

Bylo to překvapující. Byl jsem úplně vyděšený. V další performanci jsem se již nechal zhypnotizovat sám, protože jsem byl obviněn z toho, že jsem manipulativní blázen, že to celé bylo o moci a ovládání. Od té doby jsem již nechal hypnotizovat jen sám sebe. Když se díváte na lidi v transu, nejpodivnější je, že jsou slepí, a přitom vidí. Nikdy do sebe nenarazí. Je to proto, že tam jste a zároveň nejste. Dvě části mozku si spolu hrají, jsou obě přítomny. Váš mozek není zapnutý ani vypnutý, není tady ani tam, je všude a je zapnutý i vypnutý současně. Mé vzpomínky na trans jsou velmi živé. Nejsem bez vědomí, ale jednám podvědomě.

V závěru své performativní přednášky se dostáváte skrze promítaný záznam sebe sama v hypnotickém stavu do stavu sebehypnózy. Jak takového stavu docilujete? Někde popisujete, že to je jako vstupovat do virtuální reality. Jak náročné je pohybovat se mezi světy reality a hypnózy?

Hypnózy dnes provádím zřídka, protože se napojuji na své podvědomí, což může být nebezpečné a vyžaduje to zodpovědnost. Dřív jsem to dělal každý den v týdnu. A po dobu jednoho týdne i třikrát denně. V sedmdesátých letech, kdy jsem začal pracovat s hypnózou, bylo mou motivací vytvořit skutečné divadlo. Tehdy také Werner Herzog natočil film Heart of Glass, ve kterém jsou herci po celou dobu v hypnotickém stavu a vypadají velmi roboticky. V polovině sedmdesátých let to pro mě byla cesta, jak zacházet s každodenností. Měl jsem pocit, že jsem stále v transu. Uvědomoval jsem si to, a tak jsem se nechal uvést do skutečného transu. Nemohu to ale dělat často. V několika performancích jsem to udělal a cítil jsem, že jsem zneužíván, že je to vnímáno jako nějaká kuriozita. Takže když teď pracuji s hypnózou, musí to mít význam, diváci nesmějí mít pocit, že se dívají na cirkus. Nechci, aby se z toho stala podívaná, nedělám to pro něčí zvědavost. Chci, aby lidé o tom, na co se dívají, přemýšleli a také aby cítili to, co dělám na scéně. To se nedá dělat třikrát do roka. Sám jsem ještě ani neviděl performanci, kterou jsem letos realizoval v Hangar Bicocca. Trvá mi to rok, někdy i déle, než se na to podívám, protože je mi z toho fyzicky špatně. To, co říkám ve stavu transu, je velmi odhalující. Mohu při tom vyjevit nejhlubší tajemství. Lidé se pak stydí, když vidí, co dělám. Jako kdybych se svlékal a ukazoval své tělo v celé jeho ošklivosti. A mentální tělo je mocnější i zranitelnější než tělo fyzické. Diváci jsou kvůli tomu skutečně zneklidněni, a je to čím dál horší. Když sestupuje do podvědomí mladý muž, je to jiné: zkoumá svět, psychiku, tělo a své místo ve světě. Ale když to dělá starý muž, je to daleko více znepokojující, právě pro tu zranitelnost. Je slabý, zapomíná, je smutný, nešikovný. Součástí projektu ale je, že s tím konfrontuji diváky. A když se to nepovede, a to se také stává, má to silný dopad na můj osobní život. Nedělám to s lehkostí.

Zkoumáte vztah mezi subjektem a světem skrze soustavnou systematizaci a kategorizaci. Vyvinul jste vlastní kosmologii a systém znaků a symbolů pro celou realitu. Například pět kategorií univerza označujete pěticí barev: zelená je pro materiální prvky a přírodu, ale také pro smrt a peklo, modrá pro každodenní život a svět nezarámovaný uměním a vědou, žlutá pro objekty rámované kulturou a vědou, černá pro jazyk a znaky a červená pro subjektivitu, ideje, duchovno a také ráj. Snažíte se ukázat, že porozumění světu je subjektivní konstrukcí. Jak je ale subjektivita spojena se systematizací, a navíc se sociálnem? Jaké jsou limity subjektivity?

Jsou dva způsoby, jak se dívat na svět. Záleží na tom, jestli stojím v centru univerza, anebo tam nestojím. Oba spolu koexistují. V dnešním světě volím subjektivitu. Ale kdykoliv otevírám mobil, musím tam zadat kód. Abych cokoliv otevřel, musím neustále zadávat nějaké kódy. Ale já jsem pro poezii, pro nezodpověditelné. Nelze říct: „Umění je o tomto a je to toto.“ Umění je daleko abstraktnější. A já jsem pro abstrakci. Politika se nezabývá poezií, ale fakty a fakta jsou brak. Protože když prohlásíte, že vše je faktické, a nedáte prostor subjektivitě, pak se vše stane doslovnou informací, se kterou můžete manipulovat, a dostanete se do problémů. Když jsem začal pracovat na svých znacích, ještě žádné počítače nebyly, neexistoval internet. Ale když se podíváte na moji ranou práci, budete mít dojem, jako by existoval. Vidíte všechny ty mezinárodní znaky a symboly, které vytvářejí určité významy, a tvoří tak jakýsi design rozhraní. Mé reference byly odlišné než u jiných umělců osmdesátých let. Mám vlastní kosmologii a základní otázky jsou: kam půjdu po smrti, kde jsem byl před narozením? Moje práce není o obrazech, ale o mozku. Obrazy fyzicky neexistují, existují jen mentálně, existují primárně v naší mysli, až sekundárně jako fyzické objekty. Lidé si myslí, že jsem blázen, který si vymyslel vlastní jazyk, náboženství… Ale já jim ukazuji ikony na svém mobilu a říkám jim: je to stejné jako tady.

Můžeme veřejné performanci v hypnóze rozumět jako formě aktivismu na podvědomé úrovni?

Věřím, že je v tom přítomný aktivismus, ale je to aktivismus, který se vztahuje ke zbytku mé práce. Je to aktivismus, který se týká otázky, co znamená být umělcem. Nemyslím si, že by tam bylo místo pro někoho dalšího. Tudy cesta ke spojení s podvědomím nevede. Je to jednoduše demonstrace možné alternativy. Všichni jsme daleko kreativnější, než si myslíme. Naše mysl kontinuálně hraje hry a tím zpomaluje procesy. Co znamená být That Person? Moje tělo dělá to, co dělá, upadá do vzorců fyzického chování, ale není tam přítomna žádná deprese, žádná úzkost. Nezpochybňuji status quo vlastního rozumu. Jednoduše reaguji na impuls, který je podle mého názoru zásadní pro to, abych byl naživu. Když jdete hlouběji, věci se jednoduše zpomalují a tmavnou. Můj přítel Lawrence Wiener nemá That Person rád. Při jednom našem sporu řekl, že není ničím specifická. Odpověděl jsem: Samozřejmě, že není ničím specifická, protože většinu našeho času žijeme v transu. Trans je vlastně normálním stavem. Často nejsme tam, kde si myslíme, že jsme. Myslíme si, že jsme v obýváku, ale naše mysl je jinde. Lawrence ovšem nesouhlasí s celkovým pojetím mého vstupování do jiné reality. Cítí, že by se z toho neměla dělat exotická záležitost. Mělo by to být velmi prosté – a právě tak to také chci dělat.