Vzdorovat nekulturní politice

Proč jste roku 2000 v Berlíně zakládali literární dům Lettrétage?

Lettrétage je především místem setkávání. Literární domy často působí elitářsky, uzavřeně, škrobeně. My se ale takovému dojmu chtěli od počátku vyhnout a nabídnout něco jiného – totiž pojetí literatury jakožto komunikačního nástroje a příležitosti i prostředku k setkávání. Chceme být hostiteli a nabídnout autorům, publiku, spolupracovníkům a moderátorům prostor, v němž se mohou rozmáchnout a kde literatura nestojí na kazatelně, ale proudí mezi lidmi. Toho ovšem nelze dosáhnout jen tím, že máme takovou koncepci. Při každé akci, při přípravách v kanceláři i při autorských čteních musíme stále znovu objevovat, jak toto pojetí naplňovat. Jak navázat s publikem rovnocenný vztah? Jak přijímat literární kvality s otevřenou myslí? Jak se společně účastnit toho, co nás na literatuře fascinuje? Jakou povahu má naše spolupráce a jaký vliv to má na naše literární akce? Literatura znamená rozmanitost, v Berlíně především jazykovou a kulturní, rozmanitost zkušeností, jež ji utvářejí, rozmanitost forem a způsobů interpretace. A této rozmanitosti chceme poskytnout prostor, pečovat v něm o nejednoznačnosti a vést spory ohledně všeho, co se běžně považuje za jednoznačné.

Jak vaše instituce vznikala a jak se vyvíjela?

Neexistoval žádný strategický plán, všechno se odehrávalo způsobem „learning by burning“. Nejdříve byl k dispozici prostor, který jsme mohli za nízké náklady využívat. Poté se vytvořil okruh autorů, recitátorů, vědců a redaktorů na volné noze, kteří měli chuť se angažovat při organizování literárních akcí. První roky byly ve znamení improvizace a minimálních finančních nároků – peníze nehrály téměř žádnou roli, všichni zúčastnění včetně spisovatelů a umělců pracovali dobrovolně. Zásadní kroky směrem k profesionalizaci učinila Lettrétage v letech 2010 až 2013. Pustili jsme se do rozsáhlých mezinárodních projektů, získali jsme první větší finanční podporu. Roku 2013 jsme se přestěhovali do větších prostor, což přineslo další náklady, ale také nové možnosti. Lettrétage se stávala čím dál zřetelněji jakýmsi zkušebním jevištěm či experimentální scénou. Vyústilo to v uspořádání velkého mezinárodního festivalu SOUNDOUT! v roce 2014, jenž se v podtitulu explicitně vztahoval k „novým formám prezentace literatury“.

V dalších letech jsme pak iniciovali mezinárodní síť CROWD, která propojuje literární aktivisty z celé Evropy. A od roku 2018 budujeme jakousi základnu nezávislé literární scény v Berlíně, jak tomu říkáme, a nabízíme servis těm, kteří stojí na začátku tvůrčí kariéry. To znamená poskytovat prostory i pro konání neveřejných aktivit, například k odborným workshopům nebo redakčním schůzkám literárních časopisů. Berlínská scéna je, jak jsem už naznačil, různorodá a především obrovská – mnoho lidí zde pořádá různé literární akce, ve městě žije několik stovek spisovatelů, ale také spousta překladatelů, redaktorů a nakladatelů, a ti všichni aktivně spoluutvářejí nezávislou scénu berlínské literatury. Dalším pilířem naší činnosti je nabízet všem těmto lidem praktickou pomoc – třeba poradenství ohledně pracovních možností v oboru, pojištění umělců nebo uzavírání smluv. Je třeba si uvědomit, že za úspěšnými a plodnými literárními kariérami jsou často roky nejisté existence. Naším úkolem tedy je být tvůrcům nápomocní, respektive zprostředkovávat kompetentní poradenství a pomoc v běžném životě aktérů literárního provozu.

Dnes má Lettrétage, která se v podstatě vyvinula z přátelského setkávání, kontakty po celé Evropě a získává finanční podporu na lokální i evropské úrovni. Co pro vás tato institucionalizace znamená? A jaký má dopad na vaše psaní?

Co to s námi udělalo – to je velmi důležitá otázka, kterou si klademe neustále. Skutečnost, že úkoly, které každodenní práce přináší, můžeme vykonávat se stabilnějším finančním zázemím, je samozřejmě pozitivní. Skvělé je, že s novými úkoly dále rosteme, a mít k dispozici finanční podporu Evropské unie přináší zcela jiné výzvy, než když čerpáte peníze z menších fondů. Na druhé straně při takovém zajištění vzrůstá nebezpečí, že se vzdálíme původnímu obsahu jednotlivých akcí. Asi k tomu do nějaké míry zákonitě dojít musí, když se denně zabýváte primárně strukturálními a rámcovými problémy. Proto stále více spolupracujeme s externími projektovými manažery a s osobnostmi, které jsou či byly dramaturgy zajímavých událostí. Je to dobré pro Lettrétage jako instituci, ale také proto, že do programu vnášejí nová témata a jména. Je to navíc zpráva směrem ven, že jsme otevření a rádi experimentujeme. A to je pro nás opravdu zásadní.

Výše řečené se ale mého psaní vlastně netýká, protože moje spisovatelská činnost neprobíhá v rámci práce pro Lettrétage, nýbrž naprosto klasicky po večerech doma u psacího stolu. Je nicméně dobré znát „druhou“ stranu uměleckého provozu z první ruky. Nejsem placený za psaní básní, ale za vedení Lettrétage. Dělat odpovídajícím způsobem práci, za kterou jsem placený, musím kvůli daňovým poplatníkům i své vlastní integritě. Pokud mě ale někdo, kdo tento text čte, chce zaměstnat jako básníka, ať se ozve! Možná pak s prací pro Lettrétage seknu.

Proč bychom vlastně měli hledat nové způsoby zprostředkování literatury? A můžete uvést nějaký příklad?

Neřekl bych, že nutně ­musíme ­hledat nové způsoby prezentace ­literatury. Ale prostě se to děje. Uvedenou otázku si klademe také sami, když sledujeme uměleckou praxi jednotlivců či skupin, které se na naší scéně střídají. Samozřejmě je naprosto nezajímavé, zda se během čtení někdo postaví na hlavu. Na druhou stranu evropská scéna je plná lidí a projektů, kteří se zabývají novými nebo neobvyklými způsoby zprostředkovávání literatury, zkoušejí nejrůznější formy prezentace a autorské čtení chápou široce jako určitý typ hry. Takové osobnosti rádi zveme, aby své nápady provedly u nás. To ovšem neznamená, že bychom odmítali klasické formy autorských čtení. Pořádáme jak běžné křty knih, tak experimentální multimediální večery. Vědomě se nicméně zaměřujeme zejména na nové, respektive inovativní způsoby pořádání literárních akcí. To je cesta, po níž chceme jít, a můžeme se v tom opřít o dlouhou tradici – uveďme aspoň dada. Otázku nových způsobů prezentace literatury si tedy nelze klást pouze v souvislosti s tím, že se digitální média stala běžnou součástí uměleckého i běžného života. Klíčovou otázkou nadále zůstává: co je literatura? Jak vzniká? A co se s ní děje naživo? Literární akce, které se tím zabývají, mají z mého pohledu větší potenciál hlubšího ponoru do tématu a zároveň vyšší míru zábavnosti než – řečeno poněkud vyhroceně – literární čtení za účelem prezentace knižního produktu. Uvedu příklad: Jazra Khaleed z Athén uspořádal s kolegy literární prezentaci, při níž kombinoval prvky živého čtení s digitálními obsahy. Na základě databáze svých básní a básní antických řeckých autorů vytvořil s pomocí programátorů něco jako live stream prezentovaný formou projekce, který sestával ze zmíněného archivu, živé improvizace a tweetů s hashtagem #syria – pu­­blikum se tedy mohlo také zapojit svými tweety. Při performanci hrály výraznou roli repetice a variace a pro návštěvníky to byl velmi intenzivní zážitek. Líbila se mi na tom kombinace zcela klasických prvků, digitálních médií, interakce s publikem a neopakovatelná živá performance. Role literatury jakožto archivu jazyka byla zdůrazněna tím nejživějším a nejaktuálnějším způsobem. Prostě úchvatné!

Na webových stránkách píšete: „Jakožto instituce, která chce být základnou nezávislé literární scény v Berlíně, je Lettrétage otevřena jednotlivým literárním profesionálům na volné noze i rozmanitým literárním iniciativám a aktérům nezávislých literárních projektů na území Berlína.“ Výraz „nezávislý“ se opakuje – co jím vlastně rozumíte?

„Nezávislý“ znamená určitou nevýhodu ve smyslu „odkázaný sám na sebe“, i jisté plus ve smyslu „otevřený“, „individuálně tvořící“, „se sklony k experimentování“. Pojem označuje aktéry, kteří často na hranici sebevykořisťování plánují a realizují nejrůznější podnětné projekty. Tito aktéři podstatným způsobem utvářejí živost a atraktivnost berlínské literární scény – pořádají nezávislé festivaly, večery autorských čtení, vydávají časopisy, provozují malá nakladatelství a tak dále. „Nezávislý“ také znamená, že tito aktéři zpravidla nemají žádná placená zaměstnání, že často pracují z čistě osobního zápalu, stávají se jakýmisi aktivisty ve službách krásna a žijí z měsíce na měsíc a od nájmu k nájmu.

Často používáte slovo aktivismus. Pojem literární aktivismus jsem zaregistroval poprvé před několika lety právě u vás v Lettrétage. Když se objevil v Česku, byla na literární scéně cítit skepse, protože mezi politickým aktivismem, kde je tento pojem zažitý, a kulturním provozem takřka neexistovaly překryvy. Má pro vás pojem literárního aktivismu politický horizont, nebo odkazuje čistě na aktivitu v kultuře?

Podle mě znamená víc než jen být aktivní. Podstatná je z mého pohledu také udržitelnost a dlouhodobost aktivit. Mít nápady je jedna věc. Uskutečňovat a modifikovat je a činit je sociálně využitelnými je věc druhá. Samozřejmě, že aktivismus sám o sobě má i nádech jakési akčnosti, jde v něm o boj. K literatuře se ještě pořád váže klišovitá představa o poněkud vybydlené pracovničce, v níž tvoří hladový spisovatel. Že má literatura i svou sociální a politickou stránku, je důležité. A nemyslím teď na tendenční stranickou nebo policejní literaturu. Mám na mysli spíše povědomí o strukturách a rámcích, v nichž se naše práce odehrává. Narážím také na ochotu opustit komfortní zóny, podívat se na periferii literárního provozu, na to, co se přehlíží. Jak můžeme jako kulturně aktivní lidé přispět k tomu, aby byla veřejnost bdělá a otevřená? Definice literárního aktivismu ale neexistuje, přinejmenším my jsme se na žádné neshodli. Existují pouze jednotlivé případy, na nichž lze ukázat různé aspekty tohoto pojmu.

Spolu s dalšími subjekty jste založili Síť nezávislé literární scény v Berlíně (Netzwerk freie Literaturszene Berlin, NFLB). Jak funguje a proč vznikla?

Je to sdružení jednotlivců a kolektivů, které lze považovat za nezávislé. Cílem je využít potenciálních momentů synergie, vzájemně se učit, vést plodné spory a společně vzdorovat nekulturní politice. Je to velmi zajímavý proces a rozhodně nejde o to cokoli glajchšaltovat. Lobbovat lze úspěšně jen tehdy, když se za společnou věc zasazuje víc lidí. Naším cílem je v tomto případě živá literární scéna ve městě. Díky NFLB se ve spolupráci s kulturním odborem berlínské městské rady povedlo dosáhnout navýšení pracovních stipendií pro spisovatele, kromě toho získali i ti spisovatelé žijící v Berlíně, kteří nepíšou německy, možnost žádat o stipendia. Takových výsledků většinou nelze dosáhnout rovnou a přímo, ale když se jich docílí, je to tím větší úspěch. Náš dík patří všem, kteří se angažují.

Mám dojem, že ve srovnání s ostatními autory mají básníci větší sklon k organizování a sebeorganizování. Aspoň v české literatuře bychom našli dostatek příkladů v minulosti i současnosti. Možná je za tím vůle komponovat fragmenty do určitých celků… Jak si to vysvětlujete vy? Může umělecký přístup souviset i s osobním aktivismem?

Souhlasím s tímto postřehem. Důvodů však vidím víc: básnířky a básníci si často iniciativně organizují vlastní publikum, sdružují se do skupin, vzájemně reflektují své texty, společně pořádají literární akce. Musí si většinou sami vytvářet i publikační možnosti, a to jednoduše proto, že v oblasti poezie téměř neexistuje knižní trh vykazující nějaký obrat. Poezie postrádá širší infrastrukturu, protože ta stojí vždy peníze. Básnická společenství mívají často jen krátkou trvanlivost, přesto ale občas vznikne dlouhodobější projekt. Věřím, že lyrika je velmi komunikativní literární forma. Je často stručná a pregnantní, téměř vždy vyhledává dialog, předjímá druhého, kterého oslovuje. Chce být uskutečňována. Čtení básní často probouzí potřebu rozhovoru, kterou může člověk uspokojit jen s těmi, s nimiž ji sdílí. Chápu básně jako pobídky k rozhovoru. Aspoň mé texty bývají zpravidla kontaktní, od druhé strany vyžadují stanovisko, vyzývají ke konfrontaci. Jsou to komunikační a sociální postupy. Věřím tedy v poezii jako cosi rovnostářského v tom smys­lu, že není třeba se kvůli ní něco učit nebo někoho poučovat. Všechno je výměna.

Z němčiny přeložila Tereza Semotamová.