Vzpoury frustrátů

Revolta a násilné jednání jako odpověď menšiny či jednotlivce na společenský útlak nabývají v tvorbě Romaina Gavrase, který letos uvedl svůj druhý celovečerní film Svět je tvůj, rozmanitých a často nepředvídatelných podob. V jeho provokativních videoklipech je divák vržen doprostřed děje, takže není jasné, za jakých okolností se dané sociální vrstvy bouří a do jaké míry je jejich odpor adekvátní. Ve videu ke skladbě Stress od skupiny Justice sledujeme skupinu mladých výtržníků převážně s tmavou barvou pleti, kteří terorizují každého, na koho narazí, a rozbíjejí vše, co se jim dostane do zorného úhlu. Klip ke skladbě No Church in the Wild od Jay Z a Kanye Westa zobrazuje pouliční nepokoje (natáčené okolo Národního divadla v Praze), při nichž se agresivní dav dostává do střetu s policejním kordonem. Tato krátká audiovizuální díla je možné na jednu stranu chápat jako zobecňující, na stranu druhou lze režisérovi vytýkat samoúčelnou estetizaci revoluce a represe. Gavras totiž operuje především s ikonickými obrazy, jako jsou policisté s obušky, létající molotovy či hořící auta. Jeho efektní videoklipy tak promlouvají k jakémukoli publiku bez ohledu na jeho politickou příslušnost a osobní vztah k násilí. Lze je vnímat jako kritiku systému stejně jako vyprázdněnou adoraci revolty.

Genocida zrzků

Gavrasovy dva celovečerní filmy ovšem téma reakce na opresi rozvíjejí do větší hloubky. Jeho debut Náš den přijde (Notre jour viendra, 2010) pracuje s ideologickou neurčitostí vědomě a neustále diváka znejišťuje v tom, nakolik je možné osobní vzpouru hlavního hrdiny brát vážně a co autor svou satirou vlastně zesměšňuje. Gavrasovu debutu předcházel kontroverzní videoklip ke skladbě Born Free od zpěvačky M.I.A., zachycující průběh genocidy, kterou americká armáda provádí na lidech se zrzavými vlasy. Absurdní premisa se zde střetává s velmi realistickou reprezentací: americký voják například střelí malého zrzavého chlapce do hlavy, aby donutil skupinu zajatých zrzků běžet přes minové pole. Náš den přijde (odkazující k heslu organizace Irské republikánské armády) tuto ideu rozpracoval v celovečerní roadmovie o dvou francouzských zrzcích, jejichž cílem je dorazit do Irska, země zrzkům zaslíbené. Osobní frustrace obou mužů je zde přetavena do naivně uvědomělé vzpoury proti většinové společnosti s „normálními“ vlasy a vede je k vulgárním a stále násilnějším projevům vůči okolním lidem a zejména pak skutečným menšinám, jako jsou Židé, Arabové, homosexuálové či handicapovaní. Gavras jako by varoval před přehnanými projevy boje proti zveličovanému útlaku, protože takový odpor může vést až k pocitu nadřazenosti. Obě postavy si příznačně v závěru filmu holí hlavu dohola – zbavují se tak znaku své jinakosti a zároveň odkazují k pravicové estetice holých lebek.

Za svobodu a za zmrzlinu

S hrdinou Gavrasova druhého snímku Svět je tvůj může divák sympatizovat snadněji. Fran­­çois, citlivý drogový dealer s patologickým vztahem k matce, ovšem rovněž zažívá formu útlaku – čelí její snaze řídit všemi možnými způsoby jeho život. Françoisův sen našetřit si na franšízu zmrzlinářské značky Mr. ­Freeze a vlastnit rodinný dům v ošklivé moderní zástavbě na periferii města se stává terčem posměchu, nicméně jde v zásadě o obvyklou představu středostavovského Evropana o spokojeném životě.

Gavras ve svém novém díle vyšel vstříc žánrové tvorbě. Snímek svou stavbou v lecčems připomene heist filmy typu Dannyho parťáků (Ocean’s Eleven, 2001), nicméně ve srovnání s nimi je mnohem dravější. Autor se také nespokojuje s naplňováním žánrového schématu příběhu o posledním kriminálním kšeftu, který hrdina musí provést, aby mohl konečně začít žít spořádaným životem, a inteligentně film protkává s rodinnou komedií. Françoisova hyperprotektivní matka s vytrénovanými zlodějskými schopnostmi nejen hraje důležitou roli v „kšeftu“, ale navíc představuje hlavního antagonistu, kterého Fran­çois musí přemoci na své cestě k osamostatnění a vymanění se z drogového byznysu, v němž byl vychován.

Boj proti rodinné determinaci však není ve filmu Svět je tvůj jediným motivem vzpoury. Françoisovi asistuje dvojice agresivních Arabů, kteří se chtějí za peníze z drog vydat na území Islámského státu, aby si zde ve jménu své víry zabojovali. Vedlejší dějová linka dvou Mohamedů, jak se oba Arabové jmenují, zapadá do Gavrasovy kritiky nastolené předchozím filmem – ideologický boj zde opět představuje pouze zástěrku pro mnohem primitivnější pohnutky s kořeny v osobní frustraci. Gavras je v práci s humornými odkazy na současné přistěhovalecké problémy ve Francii poměrně nevybíravý, a opouští tak pohodlnou pozici tvůrce, který společenskou kritiku skrýval v efektních jinotajích.

Oproti předchozím počinům se sice letošní Gavrasovo pojednání o revoltě nesnaží být příliš radikální a společensky alarmující, zato je však zřetelněji artikulované a zobecnitelné v rodinných konstelacích. Zároveň je film odvážný v tom, že je realisticky ukotven v současné Francii. Víra, že náš den přijde a svět nám bude konečně patřit, tentokrát není představena jako pokus o nastolení nového společenského pořádku, ale jako snaha o nalezení harmonie v osobním životě.

Autor je filmový střihač a kritik.