Co bude, až zbudeme jen my?

Když psal Herman Melville v polovině 19. století román Moby Dick, zdála se mu obří bílá velryba druhem, který na rozdíl od lidí nemůže nikdy vyhynout. Dnes už na pokraji vyhynutí je a s ní i mnoho dalších druhů. Nepočítaně jich od té doby zmizelo a my si je můžeme připomínat už jen vycpané v muzeu nebo na ilustracích knih. Paradoxně je to právě velikost, jako v případě velryb, která vymření druhu spíše nahrává, protože pro své přežití potřebuje víc jídla i životního prostoru. Prvními oběťmi posledního velkého vymírání života na Zemi, tedy srážky s asteroidem před zhruba 66 miliony lety, se stali dinosauři. Prvními oběťmi dalšího nepřirozeně rozsáhlého vymírání, které způsobil druh homo sapiens, byli mamuti nebo mastodonti.

Stačí malá změna prostředí

Když kniha Elizabeth Kolbertové nazvaná Šesté vymírání. Nepřirozený příběh (The Sixth Extinction. An Unnatural History) v roce 2015 vyšla, způsobila velký poprask a autorka si za ni vysloužila Pulitzerovu cenu pro nejlepší odbornou publikaci. Okamžitě se zařadila do kánonu nejdůležitějších non­-fiction knih 21. století a pojem šesté vymírání se začal běžně používat i mimo akademické kruhy. Ve třinácti kapitolách, nazvaných vždy podle jednoho ze zmizelých druhů, autorka historicky sleduje způsoby, jakými jsou lidé za toto vyhubení zodpovědní. Ukazuje se totiž, že stačí jen zdánlivě malá změna prostředí, aby se i početné druhy během pár let či desetiletí vytratily. Nejohroženější jsou přitom živočichové žijící na místech s vysokou druhovou rozličností, blízko rovníku, například v amazonských deštných pralesech. Zatímco rozsáhlé kanadské lesy jsou tvořeny jen několika málo druhy dřevin, v tropickém lese se jich nachází mnohonásobně víc na pár metrech čtverečních. Není tedy výjimkou, když tu lidé stále objevují nové druhy, žijící jen na omezeném prostoru a vázané třeba na konkrétní druh stromu. A vzápětí je musí prohlásit za definitivně vyhynulé.

Svou knihu Kolbertová začíná kapitolou věnovanou žábám žijícím ve střední Panamě. Z místa, kde bývaly ještě na začátku století hojné, jako by ze dne na den zmizely. Zároveň však začaly mizet i z jiných míst, a to i z těch nepříliš narušených lidskou civilizací. Pachatelem se nakonec ukázala být houba, která by v dobách před globálními přesuny lidí a zboží dokázala vraždit jen lokálně. S leteckou dopravou se však rozšířila po celém světě. V další kapitole se vracíme do 18. století, kdy lidé ještě nic netušili o tom, že někdy nějaká zvířata vymřela. V té době existovala jen ta, s nimiž se mohli setkat. A když se ve vykopávkách objevily první obří kosti amerických mastodontů, vědci se je pokoušeli přiřadit žijícím živočichům. Ostatně s tím, že dinosauři vymřeli během krátkého období po nárazu obřího asteroidu do Země, přišli vědci až v osmdesátých letech 20. století. Živočichové v rámci evoluce vymírali i jindy než v období velkých pozemských katastrof, vždy ale vznikaly druhy nové, které zaplňovaly uvolněné místo.

Kolik nám zbývá času?

Příběhy o tom, jak lidé přispěli k vymření různých druhů zvířat, jsou rozmanité, ať už jde o lidem druhově blízké, tedy konkurující neandertálce, kteří v době, kdy lidé začali migrovat z Afriky, obývali Evropu, o mamuty a mastodonty, či o druhy, které zničilo kácení velkých lesních ploch, vysoušení anebo zmíněná globalizace. Kolbertová je přesvědčená, že místa, na nichž zmizel v posledních stovkách tisíc let nějaký živočišný druh, se až příliš přesně překrývají s prostorem dobytým v té době člověkem. Jeden z příběhů si v knize vysloužila i alka velká. V 17. století hojný druh ptáka podobný tučňákovi, který neuměl létat, a stával se tak pro lovce lehkou kořistí. Mnohasettisícové, zdánlivě nevyhubitelné kolonie těchto ptáků z ostrovů byly oblíbenou zastávkou námořních lodí, které si tu doplňovaly své zásoby. Jak píše jeden z námořníků, kterého Kolbertová cituje, daly se alky velké vzhledem k množství tuku využít i jako palivo při chladných nocích. Poslední alku velkou, žijící v té době na Islandu, nechal ulovit pro svou sbírku hrabě Raben v roce 1844.

Vymírání v holocénu neboli antropocénu je stokrát až tisíckrát rychlejší než přirozené vymírání. Podle čerstvé zprávy Světového fondu na ochranu přírody nenávratně zmizelo jen od roku 1970 zhruba šedesát procent druhů obratlovců a mnoho dalších je vyhynutím ohroženo, včetně slonů a nosorožců. Za posledních třicet let přišla Země asi o padesát procent podmořských korálů, které patří k druhově nejpestřejším útočištím v jinak téměř pustých oceánech. Právě korály pravděpodobně během několika málo desetiletí zaniknou úplně a s nimi všechny druhy flóry a fauny, které jsou na nich závislé. Přispívá k tomu okyselování moří, způsobené rozpouštějícím se oxidem uhličitým, plynem, který se v kontaktu s vodou mění v kyselinu. V takové situaci je jen otázkou času, kdy člověk zahubí sám sebe.