Výstava Fotbal v undergroundu, která je do 30. listopadu ke zhlédnutí v plzeňské galerii Depo2015, odhalila nepříliš známou roli kopané v životě české kontrakultury. Thomas Oellermann, který na projektu spolupracoval s Františkem Čuňasem Stárkem, vysvětluje, proč druhá kultura žila fotbalem: fungoval totiž jako nástroj chránící před dohledem Státní bezpečnosti.
Kdy a jak došlo k nečekanému spojení podzemní kultury a fotbalu?
Takzvaní androši hráli fotbal už na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Zlomem byl jarní koncert v Rudolfově u Českých Budějovic v roce 1974, proti kterému policie tvrdě zasáhla. Od té chvíle bylo undergroundu jasné, že každou hudební akci budou doprovázet silné policejní represe. Hledala se tedy nějaká jiná možnost setkávání, která by nebudila tolik pozornosti Státní bezpečnosti, a stal se jí fotbal. Samozřejmě existovaly i jiné alternativy – říkalo se, že v undergroundu figurovaly i jiné sporty –, ale podle toho, co dnes víme, byla nejsilnější sportovní alternativou k hudbě hlavně kopaná.
Existuje nějaká zásadní osoba, která rozhodla o přilnutí undergroundu k fotbalu, nebo to byla spontánní záležitost?
Něco takového není možné na základě dostupných zdrojů zjistit. Ale existuje základní struktura, podle níž by se tento fenomén dal uchopit. Fotbalové týmy vznikaly buď v okolí hospod, nebo v blízkosti undergroundových komunitních baráků v sudetském pohraničí. A třetím okruhem byly kapely. To jsou tři druhy původních mužstev. Zda byl na samém začátku jeden jediný průkopník, ale nevíme.
Jak to fungovalo po fotbalové stránce? Měl underground svou ligovou soutěž, nebo se vždy zvlášť domlouvaly jednotlivé zápasy?
Podle našich zjištění byly zápasy improvizované, neorganizované a spontánní. Přesto tam fungovala jistá struktura. Pořádaly se například turnaje, z nichž některé přetrvaly dodnes.
Avšak hlavní motivací pro pořádání fotbalových utkání byla možnost se kolektivně potkávat. Proto se nabízí otázka, jestli skutečně na místě probíhal nějaký zápas, nebo zda to nebyla pouhá kamufláž před Státní bezpečností?
Zápasy se skutečně hrály. Můžeme ale mluvit o dvou přístupech. Jeden představovali lidé, kteří fotbal příliš neumějí. Hráli, protože to byla móda, takový trend uvnitř undergroundu. A druhou skupinou byli opravdu fotbalisté, kteří k zápasům nikdy nepřistupovali jako ke „srandamačům“.
Hrávalo se vůbec na klasických fotbalových hřištích?
Záleželo na tom, v jakém kontextu se hrálo. Když se hrálo u zmiňovaných komunitních baráků, tak šlo často prostě o přilehlou a někdy i zabahněnou louku. Většinou to byl malý fotbal na malé branky. Z některých fotografií je ale zřejmé, že se hrálo i na velkém hřišti.
Skutečně díky fotbalu unikali pozornosti Státní bezpečnosti?
Na začátku našeho projektu se zdálo, že jejich zápasy opravdu jakémukoli represivnímu dohledu unikly. Dozor a silný policejní nátlak se týkal hlavně koncertů. Státní bezpečnost nemohla říct „Jak to, že tu hrajete fotbal?“ a všechny rozehnat. Na fotbalu nic zakázaného nebylo. Přesto jsou ale zdokumentovány případy, kdy Bezpečnost přijela s vozy a přerušila zápas. Na jedné fotografii je například vidět, jak uprostřed hřiště stojí policajt, který utkání ukončuje. Takových případů bylo ale minimum. Silný permanentní dozor tam nebyl. Fotbal po této stránce fungoval dobře. Navíc má specifickou divokou atmosféru. Velký vliv mělo sledování dění v Anglii sedmdesátých letech. Právě fascinace divokou atmosférou na anglických stadionech byla důvodem, proč český underground hrál fotbal, a ne třeba tenis.
Bylo spojení fotbalu a undergroundu ryze českou záležitostí, nebo existoval podobný fenomén i v jiných zemích východního bloku?
Zjišťoval jsem podobnosti v Rusku a Polsku. V Rusku ale nikdo z dotazovaných nic takového nepamatuje. I když i zde působila silná alternativní scéna a rockové kapely byly často protirežimní. V Polsku to bylo něco jiného. Tam se pořádaly fotbalové zápasy kvůli věcným cenám. V zemi bylo v osmdesátých letech vyhlášeno stanné právo, což se odrazilo v nedostatku zboží. Jiný charakter mělo působení klubu Lechia Gdaňsk, který byl spojen se Solidaritou. Tam sice vládl duch opozice, ale v jiných kvalitách. V NDR působil podobný fenomén, který ale zase nijak nesouvisel s hudbou. Ve východním Německu neměli žádné Plastiky. Ale fanoušci klubu Union Berlín založili takzvanou barevnou ligu, což mělo protirežimní charakter, protože působili mimo oficiální sportovní skupiny. Režim organizoval sporty na všech možných úrovních, fanoušci Unionu ale ze systému odešli a dělali si to po svém. Těžko to ale srovnávat s českým děním.
Jak vůbec fungovaly jednotlivé mančafty, měly i své názvy a dresy?
Plastic People měli dokonce svou fotbalovou kroniku. Sami si vytvořili sešit, do kterého psali a malovali, jak hráli fotbal. I další týmy měly své dresy a názvy, které byly občas docela vtipné. Ale samozřejmě se to netýkalo všech. Přesto mě nyní napadá, že existuje fotka, kterou považuji za jednu z největších krás fotbalu. Pózuje na ní neznámý tým v době před zápasem. I když spojení undergroundu a kopané může vypadat legračně, na zmíněné fotce je patrná neuvěřitelná vážnost. Přitom se bavíme zřejmě o té nejnižší fotbalové úrovni, jaká v Československu tehdy byla.
Skončilo fotbalové soupeření změnou režimu v roce 1989?
Ani ne, hrálo se dál.
Jak náročné bylo dohledávat reálie vážící se k fotbalovému undergroundu?
Šlo především o Čuňasovu iniciativu. Z pohledu historika se nejedná o žádnou stoprocentně historickou práci, je to spíš prezentace tématu a pobídka k dalšímu výzkumu. Ale všiml jsem si, že se ten fenomén objevil i v seriálu České televize Svět pod hlavou, kde táta hlavního hrdiny, jenž se pohybuje v prostředí undergroundu, hraje fotbal. Nevím, jak na to přišli, protože naše výstava vznikla později.
Thomas Oellermann (nar. 1977) je německý historik. V současnosti pracuje jako vědecký pracovník ve Friedrich-Eber-Stiftung v Praze, kde vede výzkum k sudetoněmeckému fotbalu. Je členem představenstva fotbalového klubu DFC Prag.