Jednota v mnohosti

Doprovodný katalog k výstavě American Identities je uveden citátem Leah Renee Monsour, jedné z kurátorek a zároveň i vystavujících autorek, která v něm americkou identitu definuje jako z podstaty heterogenní: „Tím, že hovoříme zároveň o individuální identitě i o sdílených zkušenostech, nacházíme zajímavou vizuální metaforu pro americkou identitu: ačkoliv jsme z pohledu historie všichni odlišní, nakonec jsme všichni Američané.“ Téma subjektivního prožívání a svobodného projevu vlastního já skutečně prolíná pracemi všech třiceti vystavených umělců. Každý z nich se sice věnuje něčemu jinému, obecně ale můžeme tvrdit, že se jejich práce vyznačují zvýšenou citlivostí a humanismem.

Vyčlenění a zapomenutí

Mnoho vybraných autorů se k tématu vyjadřuje vcelku tradičně a fotografii chápe jako zobrazivé médium, skrze které se identita, jedinec či – prostě řečeno – realita stane viděnou a demonstrovanou. Mezi takováto dokumentární díla můžeme zařadit například práci Vincenta Cianniho, jehož čtyři snímky z dokumentárního cyklu Gays in the Military zobrazují různé typy lidí, které spojuje zkušenost homosexuální menšiny v prostředí americké armády. Série vznikala zčásti ještě v dobách, kdy bylo v armádě zakázáno veřejně přiznat svoji homosexualitu (to lze až od roku 2011), a tak museli vojáci svou sexuální orientaci buď popřít a skrýt, anebo ze služby odejít. Cianniho rozsáhlý výzkum mezi lety 2009 a 2013 spočíval nejenom v pořizování portrétních fotografií více než sta aktivních vojáků a veteránů, ale hlavně ve sbírání jejich osobních zkušenosti se šikanou, násilím a nenávistí uvnitř této instituce.

Stejným způsobem jsou prezentovány skupinové snímky výše zmíněné Leah Renee Monsour, která se snaží portrétované ukázat v prostředí, ve kterém se cítí šťastní – s těmi, které milují. Tři skupiny lidí tu v záběru stojí nebo sedí pospolu a svým pohledem do objektivu prezentují tu část společnosti, které vyhovuje spíše komunitní styl života na způsob jedné velké rodiny. Vzhledem k tomu, že se jedná především o mladé lidi, nabízí se myšlenka, že opuštěním své biologické rodiny si tu novou našli v náručí svých přátel, přičemž tuto domněnku potvrzuje i název série: The Blood We Choose. Téma rodiny a blízkých se ale odráží i ve fotografiích Brandona Fiege, který sugestivně zachytil svoji babičku osamocenou v bytě, jenž se pro ni zdá až příliš velký a prázdný, když už ho nesdílí se svým nedávno zesnulým manželem. Zároveň se tím ale vkrádají první pochybnosti ohledně koncepce výstavy. Babička ztracená v opuštěném bytě rozhodně není žádnou demonstrací identity, a výstava tak postupně vyjevuje svou pravou podstatu – snaží se ukázat spíše zapomenuté a vyčleněné menšiny, do kterých mimo etnické, náboženské a sexuální minority patří i staří, chudí nebo nemocní lidé.

Fragmenty vlastního já

Někteří autoři nepracují s klasickou reprezentací a pro zobrazení komplikované životní situace volí fotografie a postavy rozbité, zakryté či fragmentární. Detailními záběry soustředěnými na části svého těla se Catherine Nicholson podařilo vyjádřit, že duševní nemoc se podepíše i na fyzickém těle. Rány se nikdy úplně nezahojí a je nutné je přijmout jako součást sebe sama.

Tim Foley zachytil sám sebe, jak leží nahý na koberci, obklopený reprodukcemi děl umělců, kteří ho v životě inspirovali, a hlavu si zakrývá knihou otevřenou na stránce s autoportrétem Roberta Mapplethorpa. Ten je pro mnoho queer umělců hrdinou a vzorem sebevědomé a citlivé sebeprezentace uměleckou formou. Dialog s dějinami americké fotografie je znát i u Marissy Contelmo, která nám, podobně jako Cindy Sherman, v jednom ze svých mnoha autoportrétů dává nahlédnout do koupelny – do prostředí, kde se především v ženském případě smazává v běžném životě prezentovaná identita. Oproti vyumělkované a dokonale upravené postavě Sherman, která pečlivě kontroluje svoji krásu, se Contelmo v koupelně vyfotila taková, jaká je: odlíčená a upřímná, bez potřeby někomu se zalíbit.

Nicholas Mehedin ve svých snímcích návodně evokuje marnost a úzkost americké dělnické třídy. Neon FAMILY zavěšený na střeše vedle americké vlajky evokuje melancholii po časech, kdy americká bílá rodina byla základem státu. Nápis „End pain“ na billboardu u silnice se najednou nevztahuje k bolestem zad, ale k nejisté budoucnosti. Dělník ztrácí svůj hlas – jeho obličej je skrytý za lžící bagru a to poslední, co zbývá z představy svobodného kovboje, je krabička marlborek v jeho kapse. Vzor tvrdě pracujícího muže, který se ve skutečnosti pomalu rozpadá spolu se střední třídou, se snaží zachytit Dan Pavsic. Zobrazením industriální krajiny ve dvou fotografiích nastaví melancholickou náladu fabrik a továren, aby v té třetí divákovi ukázal zahradní pochodeň opřenou o židli. Takzvaná tiki torch po protestech v Charlottesville přestala být nevinnou zahradní dekorací a stala se znakem evokujícím americká nacionalistická hnutí. V konfrontaci s tovární krajinou tak fotograf lehce naznačuje známý fakt, že nenávist k jiným se často rodí ze strachu o vlastní budoucnost.

Lokální projevy globálních problémů

Téma amerických identit nakonec velmi návodně zpracovává Kaitlyn Antoniadis. Na prezentovaných autoportrétech se stylizuje do různých generalizací, které člověka napadnou: zobrazuje se jako metalistka i jako katolička, jako holka se šátkem kouřící marihuanu i jako holka s odbarvenými vlasy v kšiltovce Make America Great Again. Tato série fotek, která má za cíl sdělit, že v jádru jsme všichni stejní, se podle mě stává emblematickým obrazem, jenž vystihuje přístup celé výstavy, a není překvapením, že Antoniadis je další z jejích kurátorů. Ti se na všech vybraných fotografiích pokusili načrtnout onu pověstnou jednotu Spojených států v jinakosti. Zdá se, jako by nesčetněkrát zopakované heslo o tom, že Spojené státy jsou prostorem pro každého, nestačilo; jako by bylo potřeba jej neustále umanutě připomínat, protože ve skutečnosti nikdy nic takového neexistovalo.

Kurátorům se samozřejmě nedá upřít touha po uznání rovnosti všech lidí – když je ale takováto výstava prezentována v mezinárodním kontextu, vyvstává na povrch jakýsi paradox. Na zobrazovaných tématech není kromě prostředí a vlajek nic výlučně amerického; nacionalistické autoritářské pnutí, prohlubování sociálních rozdílů a problémy minorit se v různých podobách objevují po celém světě. Nicméně ve svých interpretacích nemůžeme zapomínat, že jde ve skutečnosti „jen“ o prezentaci studentů jedné univerzity a téma americké identity je pro ni zastřešujícím tématem. Pro pražské prostředí bych ale přece jen lehce pozměnil úvodní text výstavy: Ačkoliv jsme z pohledu historie odlišní, nakonec jsme všichni lidé.

Autor studuje dějiny umění.