Nová realizace tvůrčí trojice Zábranský–Polívková–Majer se nevyhne srovnání s úspěšným monologem Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Tentokrát se hlavní hrdina, český občan, namísto glosování současnosti spíše ohlíží za minulostí.
Divadlo Komedie se po dvou letech konečně otevřelo divákům. Sice během nich nebylo tak docela zaplombované – dočasný domov tu minulý rok našlo například Divadlo Na zábradlí, které procházelo rozsáhlou rekonstrukcí, o stálém souboru či vůbec nějaké vizi však nemohla být řeč. Nyní se po více než patnácti letech divadlo Komedie (nově s malým „d“) vrací do stáje Městských divadel pražských, v jejichž čele stanul po ne zcela jednoduchém konkursu v lednu letošního roku Daniel Přibyl a jejichž uměleckým šéfem se stal Michal Dočekal. Otevření divadla bylo velkolepé – na den stého výročí založení republiky, která už neexistuje, inscenací původní české hry, která pro toto divadlo nevznikla, a s pochodem sokolů, který se neuskutečnil.
Majer podruhé
Podle nového vedení má Komedie poskytovat prostor pro „projektovou tvorbu, koprodukce s nezávislými soubory či zahraničními partnery, festivaly, mimopražská divadla, literární večery, koncerty, výstavy“, jak píše v úvodníku Moderního divadla, časopisu Městských divadel pražských, ředitel Daniel Přibyl. Vedle toho by mělo cílit na mladé publikum. Premiérou uvedenou 28. října se jistě podařilo naplnit první část plánu – trojice tvůrců prověřená úspěchy ve Studiu Hrdinů, David Zábranský, Kamila Polívková a Stanislav Majer, připravila dílo formálně podobné vzývané i zatracované, překvapivé, v lecčems snad i kontroverzní inscenaci Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (2016). Dostalo název Konzervativec.
Jak Herec a truhlář, tak Konzervativec vypovídají především o českém občanovi. Herec a truhlář je pochopitelně také konzervativní, obouvá se do módního hipsterství, vysmívá se sociálním bublinám liberálů, strefuje se do zprofanované značky „pražská kavárna“. Majer-konzervativec je o poznání méně útočný. Tam, kde narátor na jevišti Studia Hrdinů hřímá, na prknech Komedie spíše konstatuje, zamýšlí se, usebírá a značnou část inscenace věnuje uvažování o čase, nekonfrontuje diváka s těžko stravitelnými argumenty, kontempluje, a to i v cynických a groteskních okamžicích, kdy na sebe vypravěč bere podobu šklebící se a hýkající opice.
Co vlastně slavíme?
Obě díla svádějí k tomu, aby byli jejich hrdinové ztotožňováni s jakýmsi zbytnělým egem autora, tedy Davida Zábranského. Mluví pro to zejména forma monologu jednoho herce, ale také myšlenky a názory textem formulované, které připomínají civilní vyjádření svého autora. Herec a truhlář ovšem ukázal, jak bravurně umí Zábranský pracovat s mluvčími a mnohohlasím v replikách jednoho vypravěče a vyvolávat nejistotu, kdo vlastně mluví. Hlavní postava Konzervativce, opět (do určité doby) na scéně osamocený Stanislav Majer hovořící k publiku, není ani hlasem Majerovým, ani Zábranského, ale celé plejády rétorů, kteří se v postavě na jevišti stýkají. Zábranský se opakovaně snaží vytvořit iluzi hlasu společnosti, nadhlasu, ideje, která nad touhle kotlinou visí někde na obláčku a sem tam ji zalije vydatným deštěm.
Scéna je zase velmi jednoduchá, vystačí si jen s dlouhým stolem pokrytým sklenicemi a lahvemi a evokuje bujarý večírek. Ten skutečně proběhne, neboť představení začíná tím, že nevědomí diváci na jevišti konzumují šampaňské a slané tyčinky, a herec Petr Vančura coby moderátor hosty touto částí představení provází. Odříkává program, který je spíše anekdotou k oslavám sta let již neexistující republiky, například má kolem divadla projít průvod sokolů, k čemuž ovšem nedojde. Podle tvůrců ale Vančura bude každý večer moderovat trochu jinak, takže je možné, že diváci různých repríz uvidí odlišné představení.
Československo založené 28. října 1918 zaniklo s mnichovskou dohodou a v původní podobě se už nikdy nevrátilo. Se Slováky se Češi rozloučili v roce 1993, Slováci dokonce 28. říjen jako svátek dosud vůbec neslavili, až pro letošek si uzákonili výjimku. Co to tedy vlastně slavíme? V takovém pojetí budoucnost neexistuje, oslavy se dívají pouze do minulosti.
Pták s očima vzadu
V představení se jako refrén opakuje představa lodi na otevřeném oceánu. Lampa na její zádi osvěcuje pouze pár metrů lodi a část vln, které do lodi narážejí a mizejí. Nutno říct, že touto metaforou omezenosti člověka v chápání času, jeho schopnosti vidět jasně jen současnost, jež se však jaksi láme o záď lodi, prokázal Zábranský básnické vidění světa v kontextu jeho díla nečítané. Připomíná metaforu Jacquese Rupnika v názvu jeho poslední knihy Střední Evropa je jako pták s očima vzadu (2018). Rupnik střední Evropu chápe jako ptáka, jemuž je jedno, kam letí, důležité je pro něj, odkud (inspiroval se tvorem Goofus Bird z Fantastické zoologie Jorge Luise Borgese). Zábranského lampa také ozařuje pouze minulost, zbytky toho, co bylo.
Majerovi situaci Zábranský opět neusnadnil a naložil na něj textu jak Atlasovi nebeskou klenbu. Majer však coby bývalý člen legendární Pařízkovy Komedie je na tomto jevišti jako doma, i bez kolegů ho dokáže ovládnout sebejistě, jeho promluvy jsou opět přesvědčivé stejně, jako když ve Studiu Hrdinů lamentuje nad „lidmi typu Majer“. Jako konzervativec ale nakonec není sám. Kromě zmiňovaného konferenciéra Vančury, který na závěr svého výstupu hosty pošle do hlediště, má ještě jednoho hereckého partnera. Má-li jít o vznik první republiky, má k tomu Slovák přece jen co říct. A tak nechá Zábranský konfrontovat svého velkého českého vypravěče s malým slovenským. A to doslova: inscenátoři s Kamilou Polívkovou v čele angažovali slovenského herce malého vzrůstu – Michala Nogu.
Druhý hlas
Zcela jistě má jít o ironický komentář připomínající „druhé housle“, které Slovensko v tehdejším soustátí hrálo. Slovenský vypravěč ovšem svým světáckým charakterem tvoří k tomu českému bohorovný protipól. Rozvine transparent hlásající cosi o mládí, který zavdá příčinu k dalekosáhlým výlevům vypravěče českého, zpívá druhý hlas v operním výstupu apostrofujícím „drahou republiku“. Jeho ležérnost ve spojení s tělesnými dispozicemi vzrůstající interpretační ego Čecha dokonale uzemňuje.
Po jeho odchodu ze scény už se promluvy z úst Majera poněkud vlečou. Vrací se zpět ke svému místu na zemi před stolem, znovu opakuje metaforu s lodí a lampou a vypráví legendární příběh o koni a Nietzschem: z pohledu jedněch kočí koně týral, z pohledu druhých zamezoval kůň kočímu v práci. Pak přišel Friedrich Nietzsche, koně objal, zhroutil se a od té doby už s ním nebyla kloudná řeč… Pokud se dosud dařilo založením esejistické divadlo krotit zejména herectvím Stanislava Majera, ke konci všem zjevně došel dech a tvůrci nechali už mluvit jenom Zábranského. Eklektické finále, byť působilo spíše elitářsky než jako kýžená alegorie o stavu naší domoviny, bylo ale nakonec přece jen překvapivé. Divadlo Komedie vykročilo do své (staro)nové éry troufale. Nechť mu to zůstane.
Autor je divadelní a literární kritik.
David Zábranský: Konzervativec. Režie, kostýmy Kamila Polívková, scéna Antonín Šilar, light design Katarína Ďuricová, hudba Ivan Acher, dramaturgická spolupráce Viktorie Knotková, odborná spolupráce Filip Herza, hrají Stanislav Majer, Petr Vančura, Michal Noga. Premiéra 28. října 2018, divadlo Komedie, Praha.