minirecenze

Alejandro Jodorowsky, Jean-Claude Gal

Diosamante

Přeložil Richard Podaný

Argo 2018, 101 s.

S jednou výraznou ženskou hrdinkou scénářů Alejandra Jodorowského jsme se už letos setkali. Šílená ze Sacré-Coeur, svůdná kněžka a bohorodička, je svým mysticismem blízká královně Diosamante, kruté vládkyni říše Arhas. Zatímco ale Šílená svou láskou zlomí skeptického profesora, aby s ním počala dítě, pyšná a chladná Diosamante je sama zlomena láskou ke králi Urbalovi, která ji zcela opanuje. Proměna je dokonalá: z královny se stane žebravá kněžka, ochotná podstoupit jakékoli riziko, aby se s Urbalem znovu setkala. K tomu se dobrovolně vzdá zraku a putuje světem s šátkem přes oči. Na cestě zažije i několik mystických znásilnění, třeba opičím mužem. Asi padesátistránkové album je doplněno ještě o fragment pokračování s názvem Diosamantiny děti, v němž se téměř dokonalé město vybudované Urbalem stane terčem nájezdníků a král proti nim musí vytáhnout do boje. Z alba vznikla bohužel jen asi polovina, tu druhou přibližuje shrnující text. Zbytek pak tvoří skici a rozkreslené stránky. Kresba Jeana-Clauda Gala v tomto případě rozhodně převyšuje Jodorowského průměrný scénář. Gal se vyžívá v nejrůznějších ornamentech a jeho obrázky jsou plné drobných detailů. Celostránkové kresby válečné lodi, jednou zachycené z profilu s vykasanými plachtami a podruhé zepředu s plachtami v plné kráse, patří k vrcholům tohoto komiksu. Gal bohužel právě při kreslení druhého alba v roce 1994 zemřel. Rozhodně by stálo za to představit u nás i něco z jeho předchozí tvorby.

Jiří G. Růžička

Radek Štěpánek

Hic sunt homines

Masarykova univerzita 2018, 62 s.

Štěpánkova environmentální sbírka je pozoruhodným pokusem zmocnit se čerstvého tématu (dopad civilizace na biosféru), jehož naléhavost cítíme každý den našich nervózních životů. Také jsem rád čítával o vyhubených zvířatech, byla to dobrodružná, přímo bájeslovná literatura, teď je to zpravodajství, které není ani zábavné, ani romantické. Básníkova strategie je zřejmá: nahlédnout prudkou proměnu našeho bezprostředního okolí, nepřehlédnutelný lidský otisk v české krajině perspektivou anonymních, nepředstavitelně dlouhých přírodních procesů, o jejichž podobě a smyslu se jako jediní „živočichové“ máme potřebu dohadovat. Postřehy jsou to trefné a drásavé, ale jsou v prvé řadě výkonem inteligence, která reflektuje svou existenci na Zemi. Proto takřka cokoli, co básník předvádí jako zpoetizovaný záznam aktuální skutečnosti, antropomorfizuje; přepisuje bezvědomý život na drama určené lidským divákům. Ano, lidé myslí pro lidi o lidech. Štěpánkův postoj k přírodě je vlastně rozporuplný: v básních povětšinou nasazuje mazlivou, lyricky deskriptivní polohu – ale chce pohnout svědomím čtenářů. Nejlépe se mu to daří tam, kde odolal tendenci zbásnit indiferentní fakta (například invazi netýkavek), kde se vyhnul náboženskému slovníku, který z problémů skutečnosti činí bezpečně neživé náměty pro krasořečnění, kde od ilustrací svých botanických znalostí postoupil k možným postapokalyptickým obrazům, podaným s jakousi vyrovnanou lítostí, která teprve řeže.

Martin Lukáš

Jindřich Jinoch

Na Větrově

JT’s nakladatelství 2018, 88 s.

Jan Těsnohlídek mladší se ve svém nakladatelství JT’s zaměřuje na básníky, kteří své verše používají především jako prostředek k co nejsilnější osobní výpovědi (viz například knihy Milana Kohouta, Dominika Zezuly či Martina Šindeláře). I v Jinochově poezii nalézáme lyrické stylizace spočívající ve vyrovnávání se s vlastní tíživou minulostí, rodinnými či milostnými vztahy a mravním selháváním, přičemž mnoho básní je zasazeno do konkrétně specifikovaných míst (Letná, Vršovice). Je zřejmé, že autor těmito tematickými prostředky míří k jedinému: civilním, místy až odpoetizovaným jazykem chce působit co nejpřesvědčivěji, co nejuvěřitelněji. Básnické slovo je pak využito ve smyslu jakéhosi otevřeného deníku. Tímto se autorova sbírka ale v podstatě vyčerpává a čtenáři nemůže nabídnout jiný přesah. Opět zde vyvstávají schematické postupy poezie takzvaně odposlouchané ze života, tedy záznamy každodenní reality. Pod nimi se už ale neskrývají další dramatické či znepokojující polohy, které by vábily k dodatečnému interpretačnímu úsilí. Vše jako by bylo napsáno na první nástřel, bez promýšlení a za pomoci banálních metafor. Plochost této poezie nezachrání ani všechny ty dávky ironie a sarkasmu, jež časem svou monotónností jen otupí čtenářovu vnímavost. Jinoch zkrátka touto sbírkou zapadá do šedého průměru současné české poezie. Kniha vyčnívá snad jen svou grafickou podobou, o niž se postaral Lukáš Bartoň.

Libor Staněk

Michal Jároš

Hybská lesná železnica. Kapitola z dejín Slovenského štátu

Univerzita Palackého 2018, 310 s.

Mladý slovenský historik Michal Jároš (nar. 1991) sa vo svojej druhej autorskej monografii zaoberá históriou hybskej lesnej železnice. Existencia tejto hornoliptovskej úzkorozchodnej trate, ktorá krátky čas slúžila na zvážanie dreva, patrí medzi málo známe skutočnosti a aj v regióne Liptova je povedomie o nej minimálne. Autor preto správne svoju pozornosť venuje nielen obdobiu jej prevádzky a konštrukčným či technickým špecifikám, ale veľmi detailne reflektuje aj jej prípravnú fázu a výstavbu. Stimulom k výstavbe je veterná smršť, ktorú zúčastnení vyhodnotili ako príležitosť drevo spracovať. Po vyriešení problémov s financovaním a budovaním začala železnica reálne fungovať v polovici júla roku 1943. Kľúčovými aktérmi tohto projektu boli miestne združenie Spolok bývalých urbárnikov a najmä Slovenská papiereň so sídlom v Ružomberku. Aj vďaka podrobným informáciám o ich aktivitách je text nielen reflexiou histórie jednej polozabudnutej trate, ktorá doslúžila už v roku 1944 v okamihu vyťaženia kalamitného dreva, ale aj príbehom z hospodárskych dejín Slovenska. Textovej časti dominuje akademický štýl písania založený na sústredenom štúdiu a komentovaní pramenných materiálov. Tento prístup je sympaticky zdynamizovaný spomienkami pamätníkov, dobovými i aktuálnymi fotografiami a v neposlednom rade aj DVD nosičom s krátkym filmom o hybskej železnici.

Igor Mikušiak

Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Režie David Jařab, ČR 2018, 85 min.

Premiéra v ČR 8. 11. 2018

Snímek Davida Jařaba o Vratislavu Effenbergerovi podle očekávání není klasickým dokumentárním portrétem jedné z klíčových osobností českého poválečného surrealismu. Jařab natočil spíš nenucenou a hlavně hravou vzpomínku, která souzní s českou surrealistickou tradicí. Trochu v duchu svého televizního cyklu Večer Analogonu nechává Jařab české surrealisty včetně Františka Dryjeho a Jana Švankmajera rozmlouvat o Effenbergerovi a jeho odkazu v jemně absurdních situacích. Effenbergerova pracovna se v jedné scéně ukáže po čase být jen divadelní kulisou na jevišti, uprostřed intelektuálně vyčerpávající rozmluvy se debatérům začnou servírovat párky s hořčicí… Část filmu se zabývá autorovými nerealizova(tel)nými filmovými scénáři a Jařab se je také pokouší inscenovat s herci z divadla Komedie. Tyto scénky je potřeba také chápat jako součást hry, fenoménu, který byl pro Effenbergera klíčový a u nějž je obvykle podstatnější proces jeho vzniku než konečný výsledek. Takhle je nutno přistupovat i k Jařabovu filmu. Může totiž působit jako v mnoha ohledech nedotažený „work in progress“, ale přesně to odpovídá surrealistickému přístupu k umění – svoboda je podstatnější než perfekcionismus. Do mnohohlasého „lovu na Vratislava Effenbergera“ pozoruhodně zapadá i nezapadá rozhovor s Effenbergerovým synem, který stojí stranou surrealistické skupiny. Jeho zřetelně rezervovaný komentář k soukromému životu uznávaného umělce dodává Jařabovu portrétu Effenbergera důležitou plasticitu.

Antonín Tesař

1918–1938: První republika

Národní galerie – Veletržní palác, Praha

Sbírkovou expozici zaměřenou na umění první republiky uspořádaly kurátorky Anna Pravdová a Lada Hubatová-Vacková v prostorách Veletržního paláce ke stému výročí vzniku Československa. Ačkoli jednoznačná datace v názvu projektu může sugerovat klasický lineární přístup v mapování dvou dekád prvorepublikového umění, hned v úvodní místnosti, plné Masarykových bust, divákovi dojde, že to tentokrát bude trochu jinak. Výstava se snaží zaujmout nekonvenčností systematického řešení, jehož ohniska tvoří dobové projekty, tendence a především jednotlivá města někdejšího Československa, od Prahy přes Bratislavu až po Užhorod. Přesto se nelze ubránit dojmu, že se instalační řešení výstavy neustále nachází v napětí mezi snahou o experiment a institucionálními mantinely, které nastavuje stále ještě dosti konzervativní Národní galerie. Vyznění je tak ve výsledku spíše matoucí a nejasné. Experimentální přístup tady zkrátka nedostal tolik prostoru na to, aby se mohl spolehnout jen sám na sebe, a namísto toho byl nakonec zkrocen tradičními instalačními postupy, které z expozice dělají vcelku plochou přehlídku. A to i proto, že absentují podrobnější informace o přítomných uměleckých tendencích a projektech nebo třeba tehdejší státní akvizici francouzského umění jakožto jednoho z nástrojů československé diplomacie. Snad alespoň tato francouzská sbírka znovu posloužila svému účelu, když jí procházel Emmanuel Macron na své oficiální návštěvě Prahy.

Martin Vrba

Iggy Lond Malmborg, Maike Lond Malmborg

99 slov pro prázdnotu

Palm Off Fest, Divadlo pod Palmovkou, Praha, 23. 10. 2018

Manželské duo, které se na scéně proměňuje v sourozence a svěřuje se s rodinnou genealogií silných žen bojujících za lepší pracovní podmínky, zahrnuje publikum evropskou tyranií laskavosti a dusivým objetím neomezených možností. Na začátku inscenace diváci dostanou poslední šanci odejít. Během čtyř minut ohlušujícího lomozu blackmetalových Gorgoroth a v naprosté tmě ale raději všichni sedí jako přibití a modlí se, ať už to proboha skončí. Z ohleduplného předstírání, nenápadné ironie a shovívavé manipulace na vlastní kůži zakoušíme, že kromě sdílené dezorientace současná demokracie znamená dýchat stejný vzduch, když se na pódiu kouří, nebo se společně potit a posléze i umdlévat pod desítkami naplno rozsvícených reflektorů. Každý je jedinečný, ale rovnocenný s druhým – opakujeme fráze, za něž neneseme odpovědnost, jako lidský mikrofon, a za každou větou a prohlášením plným hodnot vykukuje sebeujišťující se nejistota. Že? Jo. V Royal Museum for Central Africa je socha naší fairtradově uvědomělé matky s drápy a její autor se podílel na teroristickém útoku, jehož důsledky nás děsí. Všude jsou po zuby ozbrojení vojáci, a nepřítel není vidět. Co před čím brání? A teď, teď pro změnu můžeme čtyři minuty křičet cokoli chceme, vážně, úplně cokoli. Můžusidělatcosemizlíbí! Ano, takhle má vypadat provokativní politické divadlo.

Marta Martinová

Amnesia Scanner

Another Life

CD, PAN 2018

Nepříjemný, pronikavý zvuk spolu s vysokým modulovaným hlasem ve skladbě AS Symmetribal otevírá letošní debutové album finského, v Berlíně usazeného elektronického uskupení Amnesia Scanner. Po zvukové náloži, která působí až fyzicky trýznivě, přichází melodičtější zjemnění v tracku AS Unlinear a třetí song nazvaný AS A.W.O.L. už je čirá melancholie: cinkavá melodie se střetává s industriální mlhou a to vše doplňuje pitch shifterem snížený hlas zvířete, které marně čeká na svou krásku. Čtvrtá, titulní skladba má až diskotékový drajv, následující AS Daemon se opět propadá do melancholie a tak to jde dál až k poslednímu, dvanáctému tracku. Hudba se skládá z ploch nepravidelně nabourávaných změtí elektronicky zmutovaných vokálů a zvuky připomínajícími osmibitové herní přístroje z osmdesátých let. Another Life je ADHD deska, která létá z jednoho rohu do druhého, třetího a čtvrtého a přitom poráží vše, co jí stojí v cestě. Podobně průrazné byly ostatně i kratší nahrávky AS a Angels Rig Hook nebo mixtape AS Truth. A se svou první dlouhohrající deskou Amnesia Scanner rozhodně neztrácejí dech. AS v názvech jednotlivých skladeb se definitivně stalo trademarkem pro styl, který se vzpírá jednoznačnému žánrovému zařazení. Pokud jste si na konci minulé dekády oblíbili kanadské zvukové destruktory Crystal Castles, je Another Life přesně tím, čím můžete na jejich alba I, II a III navázat. Většina skladeb navíc funguje jako proteinová tyčinka, která vás buď postaví na nohy, anebo vám zasadí definitivní knokaut.