Neslýchaný tón

Zapomnění, nostalgie, frustrace ze současnosti i politická restaurace démonů, kteří ještě nestihli nadobro zetlít v propadlišti dějin, stále rozkolísávají – a tak zároveň ustalují – hodnotu, kterou přičítáme éře socialismu a normalizace. Pozoruhodnou a nezbytnou součástí procesu, jímž se onen režim stává normální historií, jsou proměny způsobů, jak jej ztvárňujeme literárně.

Těžištěm dosud byla existenční, „autentická“, autobiograficky založená dramata vyloučených, disidentů a exulantů. K nim se v devadesátých letech přidaly nostalgie a humor (Ša­­bach, Viewegh) a satira (Nosková, Dědeček). Od Listopadu pozorujeme postupné cizelování morálního postoje k minulosti – naposledy jej kultivoval Michal Přibáň ve své bádavé a chápavé syntéze perspektiv lidí, které okolnosti postavily proti sobě (Všechno je jen dvakrát). Ale i u „struktur“ a pragmatiků můžeme nalézt stále robustnější vyjádření tehdejší vlastní životní perspektivy (Jaroslav Čejka).

Funky Leninz

V ozvěnách a zpětných rázech historizace zní mystifikační hříčka Karla Veselého Bomba*funk, jež svou odvázaností trumfne i magický realismus Topolovy prózy Kloktat dehet, jako dosud neslýchaný tón. I když se řadí k ­zábavním žánrům a vlastně nemá vědomou ctižádost promlouvat k reflexi socialismu, obdařuje ji to jistou vývojovou důležitostí. Tím víc potom zamrzí, že záhy po slibném rozjezdu se v mnoha ohledech ukazuje spíše jako polotovar, byť plný neotřelých a cenných nápadů, než plnohodnotné dílo.

Hrdinovi a vypravěči, svazáku Jiřímu, uloží prezident Husák, aby sestavil funkovou kapelu, která by v mládeži opět vznítila budovatelské nadšení. Fotbalista Antonín Panenka, herec Vladimír Dvořák, klarinetista Felix Slováček, trumpetista Ladislav Gerendáš a cikánský bubeník Lájoš se spolu s Husákem dosazeným frontmanem Štrougalem zhostí úko­­­­lu dokonale. I přes zastrašování a sabotáže tajemníka Jakeše, který založí konkurenční projekt, se Funky Leninz stanou miláčky mas. Kapela se ale ještě před Listopadem rozloží v důsledku politického i vnitřního pnutí.

I když rafinovaností zápletka neohromí, vtipně se v ní ukrývají dva zcela protikladné ideově estetické vzorce: úpadková poloha státněsocialistické kulturní politiky, která snuje propagandu k podnícení mas, a banální showbiz ­success story o tom, jak nadšené amatéry, kteří díky své píli a nadšení dosáhli úspěchu, nakonec zastaví a na jejich původní dráhu navrátí rána osudu. Nápadité spojení mohlo inspirovat celou kompozici románu – kdyby ovšem autor vědomě rozvíjel jeho potenciál a nevyplýtval nosné nápady hned na začátku anebo v izolovaných epizodách. Kapela postupně objevuje, jak účinně pohnout emocemi straníků i ve­­­­­­­­řejnosti; Jiří retrospektiv­ně
portré­-
tuje její členy stylem, jenž evokuje dokumenty o populárních ­zpěvácích a zároveň odosobňující hlášení ve spisech tajné policie; budovatelské remaky hitů od amerických funkových či soulových hvězd mají něco do sebe. Také ironicky filosofující odbočky a přemítání nad klíčovými aspekty socialismu se většinou vyvedly, včetně té, v níž se Štrougal zúčastní experimentu s životem v uzavřené komunitě: pokus se ovšem namísto utopické harmonie zvrhne v jakousi extrémní reality show. Celek však příliš často drží pohromadě začátečnické zkratky a oslí můstky, chybějící formální gradace a nedotažená vnitřní prokomponovanost nedokážou udržet spád, satisfakce se vytrácí.

Očima stoprocentního svazáka

Vypravěčsky je Bomba*funk pozoruhodná tím, že se hlavní hrdina neproblematicky ztotožňuje s ideály socialismu. Taková lehkost je samozřejmě možná jen v čisté fikci: i autobiografický hrdina v Čejkově Mostě přes řeku zapomnění, jenž vystoupá až na ústřední výbor strany, hledá prostor svobody v normalizační kleci, i Pavel Vilikovský v Příběhu opravdického člověka, byť obnažuje pohnutky oportunismu a sobectví hrdiny­-komunisty, vede čtenáře k mravnímu odsudku. Díky Veselému, jenž tradiční moralizování nahradil nadideologickou bizarní groteskou, pohlédneme na svět idealistickýma očima přesvědčeného svazáka, absolventa katedry marxismu­-leninismu, aniž musíme – podobně jako u pohledu dítěte ze sovětského okupačního tanku v Kloktat dehet – překonávat jistou odpudivost.

Na určitém stupni obecnosti Veselý domýšlí uvolňující se stranickou kulturní politiku sklonku osmdesátých let – kam se liberalizace chystala zajít, je stále otázka pro historiky. Mohla být dalším krokem právě tolerance funku, jenž je výrazem emancipace Afroameričanů v USA? V historickém detailu však stvořil příběh naprosto nemyslitelný, postavený na fantaskním překreslení kožených komunistických funkcionářů a populárních figur. A objevil netušený prostor: situace, kdy rockový démon Štrougal extaticky řádí na pódiu, Antonín Panenka „pumpuje“ s kytarou nebo odstavený Husák poslouchá funk a lidovky, jsou neodolatelné.

Prostředí hudebních klubů, zkoušek a koncertů evokuje autor bravurně, jako hudební publicista si pohrává s příslušnými slovníky. Realistické přesvědčivosti, jež bývá tím potřebnější, čím neuvěřitelnější je děj, se mu ale nedostává v líčení historických, především politických okolností, jako jsou stranické řízení kultury včetně takzvaných přehrávek, tajná policie, donášení a vydírání. Nepřesvědčivé jsou ale někdy i interiéry nebo postavy. Husákova opozičně revoluční pozice, autorem poslepovaná jakoby namátkou, volá po hlubším zasazení do kontextu perestrojky, pražského jara nebo vnitrostranického boje. Reálný Jakeš je dnes již natolik komplexní zjev, že si nezasloužil zpodobit jako plochý záporňák. To vše mohlo být nastudovanější, ukázněnější, méně uspěchané. Textu by býval mohl pomoci i zkušenější redaktor; někde dokonce není jasné, jedná­-li se o vtip nebo nezvládnutí látky. Dějová logika například nedokáže přesvědčivě vysvětlit, proč se Felix Slováček podřekne jako Jakešův špion.

Bomba*funk ne náhodou přichází zároveň s první husákovskou monografií. I když samozřejmě ani jím nekončí postkomunismus, rozšiřuje se jím tvůrčí prostor. Veselého skvostný nápad naplňuje v nových kvalitách vizi Listopadu, že se literatura zbaví služebnosti, a snad takto nějak může pokračovat splývání dvou, respektive tří proudů české literatury. Proto bychom tento nápad neměli přehlédnout – byť se mu tady a teď nedostalo završené a formálně zvládnuté realizace.

Autor je estetik, filolog a editor.