Letošní architektonické bienále v Benátkách trpí kurátorskou nekoncepčností a vágností. Přesto se některým národním pavilonům podařilo zpracovat jeho téma – freespace – způsobem, který dokazuje, že současná architektura se neuzavírá ve své disciplíně, ale naopak vzniká v reakci na společenský a klimatický kontext.
Na konci srpna prolétly médii stěží uvěřitelné záběry zaplavených Benátek. Dostaly se tak do centra pozornosti namísto tradičních benátských výjevů s gondolami, ne však jako vydržovaný předmět turistických tužeb, ale jako jedno z míst dopadů klimatické krize a připomínka neschopnosti odborné i neodborné veřejnosti zodpovědně na tento globální problém reagovat.
Jednou z disciplín, které mají potenciál promýšlet cestu ven z ohroženého prostoru, v němž žijeme, je bezesporu architektura. Na to poukázalo téma šestnácté přehlídky současné architektury, která se v Benátkách rok co rok střídá s přehlídkou současného umění. Téma freespace – čili svobodného či volného prostoru – nabízelo celou škálu pohledů na vztah mezi člověkem a místem, jakož i historií a pamětí míst. Taková šíře záběru ale nakonec vyústila do nejednoznačnosti, a přehlídka se tedy nesla v duchu srážky mezi oslavou různorodosti a neúspěchem kurátorského přístupu.
O kurátorství se podělily irské architektky Yvonne Farrell a Shelley McNamara z ateliéru Grafton Architects, který je známý zaměřením na „lidskost“ při projektování veřejných budov a k nim náležejících prostranství. Svůj humanistický přístup přetavily i do prostorového uspořádání výstavy. V hlavních výstavních interiérech odtemnily okna a uplatnily úpravy od architekta Carla Scarpy. Zároveň je však zaplnily mnoha instalacemi, kterým se v otevřeném prostoru výstavního sálu Arsenale nakonec nedostalo tolik místa. Výsledkem je kolekce prostorových fragmentů, v nichž se jednotlivé významy bohužel ztrácejí.
Hledání společného jazyka
Na rozdíl od hlavní výstavy v centrálním pavilonu Giardini a v prostorách Arsenale, kde neurčitost tématu nutila vystavující do jakési křečovité a formální interpretace, chápaly národní pavilony koncept mnohem volněji a kreativněji než samotné kurátorky přehlídky. Švýcarsko, které si z letošního bienále odnáší Zlatého lva za kurátorskou práci na svém pavilonu, pojalo svůj freespace jako expozici holých bytových prostor. Katalogizované nezařízené volné prostory hravě pracovaly s tématem standardizovaného bydlení, které je průvodním jevem častého stěhování Švýcarů žijících v nájemních bytech. Zvětšováním a zmenšováním bytových částí se podařilo narušit pocit „známého“ při vstupu do standardizovaného bytu a nastolit otázky, do jaké míry jsou prostory, v nichž žijeme, skutečně svobodné a jaké jsou jejich architektonické hranice.
Naproti tomu francouzský pavilon pojal téma přehlídky prostřednictvím objektů, které byly opuštěny, tedy získaly volnost, aby sloužily jako základ pro nové významy. Pavilon byl konstruován jako klasický předchůdce muzeí – kabinet kuriozit, v němž sesbírané významné předměty s sebou přinášely příběhy o daném prostoru a jeho utváření.
V čem a v jakých aktérech spočívá svoboda, reflektoval také kanadský pavilon. Emancipační a futuristickou estetikou zdůrazňoval nerovný přístup k tvorbě prostoru, který v Kanadě převládal a oklešťoval přístup původních obyvatel k utváření společnosti. Přes příběhy a mytologie se v sugestivní instalaci dostáváme na hranice zaběhlé racionality, jež nás omezuje v procesu kategorizace světa, a nacházíme nová spojení a inspirace mezi lidským, přírodním, rodinným a prostorovým.
Litva, která se letos prezentovala na bienále vůbec poprvé, a to s kurátorským projektem dvojice Nomeda & Gediminas Urbonas nazvaným The Swamp School, se pokoušela uchopit komplexitu prostoru bažin, který se zdá jako volný a prázdný, ale přitom je plnohodnotně fungujícím a živým kolaborativním systémem. Šlo zároveň o jednu z mála expozic, která v pojetí svobodného prostoru překročila rámec antropocentrického vnímání krajiny.
Opakující se téma izraelsko-palestinských vztahů, které rezonovalo nejen na bienále v roce 2014, nabylo tentokrát v izraelském pavilonu podobu vyjádření prostorové svobody. Na několika situacích byly vysvětleny způsoby komplexního vyjednávání mezi jednotlivými náboženskými skupinami v malém měřítku, na což lze při geopolitických konfliktech snadno zapomenout. Na případové studii baziliky Svatého hrobu tak Conrad Schick popsal harmonogram užívání prostoru různými náboženskými skupinami.
Pojem volného prostoru jako demokratické agory a také jako prostoru příležitostí pak stál v centru zájmu belgického pavilonu. U vchodu návštěvníka vítal neonový nápis Eurotopie a dvě elegantní stříbrné vlajky Evropské unie. Modrý minimalistický interiér pavilonu, vyplněný pouze melodií unijní hymny, architektonicky nabízel „volný prostor“ pro interakce iniciované koláží textů v jazycích zemí Unie a zároveň reflexe o EU jako svobodném místě, od kterého si mnohé slibujeme. Freespace tak byl tematizován na více komplementárních úrovních a současně šlo o bohatý zážitek, který spočíval v jednoduchosti a volných asociacích.
Co by mělo bienále vyjadřovat?
Motiv spojený s demokraticky přístupným veřejným prostorem zdůrazňoval i český a slovenský pavilon v Giardini. Téma freespace v něm ztvárnila Kateřina Šedá, a to zdůrazněním nedostatku volnosti pro běžný život. Jeho příčina tkví v turistickém ruchu, který vede k tomu, že se lidé z městských center stěhují na periferie. Velmi zajímavě propojila turismem zahlcené Benátky s podobně přetíženým Českým Krumlovem. Pojetí výstavy ale vyvolává podobně smíšené pocity jako koncepce celého bienále. Šedá se vrací k základním sociálním principům architektury veřejného prostoru, nicméně je otázka, nakolik se její dílo vztahuje k aktuálním společensko-ekonomickým problémům obou zemí a zda je na mezinárodní přehlídce prezentuje adekvátním způsobem.
Tématu letošního architektonického bienále se každopádně národní pavilony zhostily lépe než kurátorská dvojice Farrell–McNamara, která se nedostatečně zabývala palčivými tématy klimatických změn a sociálního rozměru prostoru. Dobré architektky nejsou nevyhnutelně i dobrými kurátorkami a v tomto případě by projektu prospěl skutečně mezioborový přístup ke kurátorství. Mohli bychom pak snáze uchopit problematiku vztahu člověka k prostoru v kontextu péče o planetu. Přestože se přehlídka současné architektury nevěnovala jen sobě samé, ale vyzdvihovala i situaci antropocénu, je možné se zamyslet nad tím, co by mělo bienále vlastně vyjadřovat. Zda bude s ničím nerušeným klidem pokračovat ve svých vyjetých kolejích i přes katastrofy, jako byly zmíněné záplavy, nebo začne jasněji a beze strachu z politizace hledat skutečně inovativní koncepce utváření prostoru.
Spolka je kolektiv architektek a socioložek, který se zabývá urbanismem a zapojováním lidí to utváření podoby jejich měst.
16. mezinárodní bienále architektury. Benátky, Itálie, 26. 5. – 25. 11. 2018.