Letos jsme to slyšeli při příležitosti několika výročí, nejvíc při vzpomínkách na mobilizaci a mnichovskou dohodu v září: ta událost zlomila národu páteř. Kdo má raději historické romány, dramata a obrazy, připomene, že totéž se stalo už po Bílé hoře. Mohli za to Němci, Francie s Anglií a jezuité. Sovětský svaz se pokoušel vnutit českému národu morální prohru hned od roku 1946, uspěl po roce 1948 a v srpnu o dvacet let později znova. Standardní dějinný příběh vyzdvihuje ojedinělé hrdiny a hrdinky, kteří se tomu všemu dokázali vzepřít. Další dávka nezlomných hrdinů nastupuje pak v lednu 1977. Ve srovnání s tím se málo mluví o události, která účinně lámala charaktery relativně nedávno a pamětníci nejen dosud žijí, ale jsou veřejně aktivní: prověrky a čistky v roce 1970. Dokážeme jako společnost vzpomínat i na historické momenty, které hodnotíme jako prohry, takže v tom asi ostych nespočívá. Přesto se nemalé množství mladších lidí domnívá, že počátek normalizace a porážka pražského jara nastaly hned po srpnu 1968. Jakkoli se od dubna 1969 soustavně demontovala svobodnější verze socialistického státu, k definitivní transformaci došlo teprve v následujícím roce.
Oslavám 17. listopadu opět dominovalo heslo „děkujeme, že můžem“ a úhel pohledu generace, která je přesvědčena, že právě ona „udělala revoluci“, takže díky oprávněně přijímá. Jejím jádrem jsou tehdejší studenti a studentky vysokých škol, kteří v posledních letech oslavili padesátku nebo se k tomu příští rok chystají. Skutečně to byli právě oni, kdo byli v letech končícího či pozdního socialismu neboli perestrojky politicky aktivní, pomáhali postupně rozšiřovat prostor možného v kultuře, organizovali studentský pochod v Praze, stávkovali a jezdili propagovat revoluci mimo Prahu, aby pak po převratu hromadně nastoupili do nových institucí. Být mladý a politicky aktivní tehdy až na úplně maličkou hrstku disidentů znamenalo být činný v Socialistickém svazu mládeže nebo v KSČ (k dispozici byly i další dvě spolupracující strany, lidová a socialistická). Na vysoké školy se ostatně nemohl dostat nikdo, komu v tom chtěly mocenské složky státu zabránit. Každý, kdo po studiu vstupoval do takzvané aspirantury, jež byla obdobou dnešního doktorského studia, měl k tomu souhlas okresního výboru KSČ. Kritériem přijímání na vysoké školy nebyly názory a až na mimořádné výjimky ani činy devatenáctiletých mužů a žen, ale postoj jejich rodičů k normalizačnímu režimu.
Klíčovým momentem, který po dvě desetiletí určoval osudy jejich dětí, byla právě rozhodnutí učiněná při prověrkách, které se konaly v roce 1970. Potvrdit souhlas se „vstupem vojsk“ (termín svou neosobností navazuje na sémantiku „odsunu Němců“) a s tím, že to nebyla okupace, nýbrž „bratrská pomoc“, znamenalo prověrkami proklouznout a umožnit sobě i dětem klidný život, včetně možnosti studovat a turisticky cestovat aspoň do ostatních zemí sovětského bloku, s povolením i na Západ. Takové potvrzení ovšem bylo v příkrém rozporu se skutečným přesvědčením většiny tehdejších Čechoslováků. Vyžadoval se cíleně symbolický akt souhlasu, znamenající zároveň popření vlastního politického svědomí. Udělat to „kvůli dětem“ byl nejběžnější argument, opakovaný pak při řadě dalších momentů, kdy moc v průběhu let vyžadovala další symbolické akty, jimiž potvrzovala své panství. „No a co. Vždyť si stejně myslím svoje.“
Někdy se tvrdí, že se prověrky týkaly pouze členů a členek komunistické strany, což není přesné. Pro ně byly prověrky náročnější, komise probírala konkrétně, co každý jednotlivec dělal „v krizovém období“ pražského jara a co si myslel, požadovalo se od nich, aby se výslovně distancovali od svých minulých činů, nyní označených za „pravicový revizionismus“. Prověrky na pracovištích muselo absolvovat i mnoho nekomunistů. Všude velmi záleželo na složení prověrkových komisí a nemálo i na konkrétních mezilidských vztazích a na tom, do jaké míry byly komise ochotny akceptovat různé významové jemnosti. Prověřovaní se snažili nalézt jakž takž osobně a morálně přijatelná východiska v jazykových konstruktech, které narážely na více či méně striktně vyžadované formulace. Výsledkem bylo přibližně 220 tisíc vyloučených a vyškrtnutých členů a členek KSČ, tedy lidí, kteří byli v předchozích dvou desetiletích nejaktivnějšími členy společnosti, včetně velké části intelektuálů, vědců, umělců a pedagogů. Rozdíl mezi vyloučením a vyškrtnutím určil možnost setrvat nadále v odborném povolání, byť často na jiném pracovišti, i dlouhodobé důsledky v podobě možnosti studia potomků. Byli vyškrtnutí vysokoškolští pedagogové, kteří i nadále beze změny učili, a jiní, kteří z téže fakulty museli nedobrovolně odejít stejně jako ti vyloučení. A byli ještě jiní, kteří raději odešli sami, než aby se – byť jen formálně – přizpůsobili systému, s nímž vnitřně nesouhlasili.
Není divu, že na prověrky počátku normalizace nikdo nevzpomíná rád. Nezbytně se tu otevírá otázka, do jaké míry a v jaké podobě platí okřídlené „musel jsem to udělat, abych mohl dál pracovat ve svém oboru“? Aby naše děti mohly vůbec na odbornou kariéru začít pomýšlet? A jak to dnes zpětně hodnotit? „To“ jsou právě výše zmíněné různé symbolické akty souhlasu a podřízení. Vynucené, neupřímné, jistě, ale neříká se právě tomu „morálně se zlomit“? Dokud budeme veškerou pozornost soustřeďovat na jedné straně na hrstku hrdinek a hrdinů, kteří obstáli, ba dokonce se dokázali vzepřít, a na druhé straně na spektakulárně ponižující akce typu podpisu Anticharty, nebudeme jako společenství sami o sobě vědět cosi důležitého. Výročí, které nás čeká za rok, je dobrou příležitostí k historizaci půl století starých událostí, o kterých bychom už snad mohli začít diskutovat ne jako o citlivém osobním traumatu, ale jako o vlivném momentu dějin.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.