V šedesátých letech vznikly čtyři pracovní skupiny, jejichž práce nutně vedla ke kritice oligarchizace politiky KSČ. V podstatě tak bylo zpochybněno zřízení, které se navíc v mnoha ohledech ukázalo jako nesocialistické. Odmítavá reakce, která už spadá do období normalizace, na sebe nenechala dlouho čekat.
V roce 1975 vycházejí dvě pozoruhodné knihy věnované tématu elit: publikace Mýtus elit od autorské dvojice Jiřina Máchová – Antonín Vaněk a Teorie elit a politika od Miroslava Nárty. Z nich se čtenáři na prahu normalizace dozvěděli o problematice elit to, co tehdejší vládnoucí představitelé potřebovali. Šlo totiž o poměrně ostrou kritiku jakékoliv teorie elit či výzkumů elit, které byly některými sociology šedesátých let využívány k porozumění socialistické společnosti. Jednalo se tak v jistém smyslu o uzavření přibližně desetiletého procesu, na jehož začátku stála snaha pochopit, co se v Československu po roce 1948 vlastně dělo.
Obě knihy se snaží závadnost teorie elit či různých výzkumů zaměřených na elity ukázat v zásadě dvěma způsoby. Jednak upozorňují na sporné momenty těchto teorií, což se jim občas dokonce daří, a také dokládají, jak stranicky závadně s tímto výzkumným polem pracovali někteří sociologové, jimž bylo v raných šedesátých letech opět dovoleno pracovat a publikovat. O některých se vyjadřují nepřímo a jiné veřejně dehonestují. Většinou ovšem bez fundované kritiky a argumentace. Na jaké autory narážejí a proč?
Čtyři skupiny
Po roce 1948 byla československá sociologie v podstatě zakázána s odkazem na to, že se jedná o buržoazní pavědu, jež některými svými výzkumnými metodami, a hlavně závěry, rozvrací jediné objektivní poznání sociální skutečnosti, kterým je marxismus (leninismus). V šedesátých letech byly ustaveny čtyři pracovní skupiny, jež se tím či oním způsobem měly zabývat otázkami stavu vývoje společnosti a možnými dalšími směry. Tým Radovana Richty, který se zaměřil na otázku vědeckotechnické revoluce v podmínkách průmyslové civilizace, promýšlel zejména tezi (a její důsledky), že společnost prochází fází vědeckotechnické revoluce, která si vynucuje adekvátní reakci. Věda a technologie se stávají samy výrobní silou, a tudíž se musí socialistická společnost proměnit tím směrem, že bude podporovat vědecký výzkum a rozvoj. Doporučoval se také přechod od extenzivní orientace ekonomiky na intenzivní. Podobné změny navrhoval ekonom Ota Šik, jenž řídil ekonomický tým připravující reformu, která počítala se zavedením existence samostatných ekonomických subjektů-podniků. I závěry této skupiny podporují určitou meritokracii v odměňování a částečně manažerský způsob řízení. Právník a politik Zdeněk Mlynář vedl skupinu, která se v zásadě zabývala politickými otázkami, jež souvisely s procesem demokratizace a vytvořením modelu socialistické demokracie. Poslední tým byl svým způsobem analyticky prvotní, šlo o skupinu sociologa Pavla Machonina, která se soustředila na vypracování vyčerpávajícího výzkumu sociální struktury československé společnosti. Jedním z jeho výsledků je rozsáhlá analýza, která nese titul Československá společnost (1969).
Vznik těchto týmů z popudu ÚV KSČ je svým způsobem obnovením sociologie jako vědy. Vznikající a sílící konflikt uvnitř komunistické strany byl doprovázen stavem jisté ekonomicko-sociální krize ve společnosti. Společným jmenovatelem obou těchto momentů je to, že se proti sobě začaly do jisté míry stavět či přinejmenším vymezovat dvě generace: starší, která stála za změnou v roce 1948, válku prožila již ve zralém věku a kolem roku 1968 se blížila šedesátce, a mladší, jež vnímala svět dvacet let po válce jako místo, v němž by již měla být dosažitelná úroveň života, kterou lze označit jako konzumně dostatečně bohatou. Lidem začalo například vadit, že ekonomika je orientována zejména na těžký průmysl anebo že většina politických rozhodnutí vzniká v poměrně malém okruhu strany, a tím pádem není příliš brán zřetel na různé zájmové skupiny. Byl nedostatek bytů, občas nešla elektřina a podobně. A právě této měnící se sociální struktuře se Machonin se svými kolegy snažil porozumět.
Proti kastě vnitřní elity
Jedna z kapitol, která je otištěna v Československé společnosti, se zabývá otázkou moci. Jejím autorem je Lubomír Brokl, který se zde pokusil mimo jiné ukázat, že v československé společnosti je možné rozpoznat dvě mocenské struktury: strukturu autority a strukturu vlivu. Snažil se verifikovat hypotézu, že v socialistické společnosti by vyšší pozice měly být zaujímány spíše lidmi patřícími ke skupině dělníků či pracujících v zemědělství. Hypotéza se nepotvrdila, ale naopak se ukázalo, že vyšší pozice jsou většinou obsazeny nemanuálně pracujícími, které označil za inteligenci. Ve skutečnosti zjistil, že dělníci nemají dostatečný podíl na moci. Takové zjištění bylo ovšem v rozporu s vládnoucí ideologií.
Šlo mu také o rozpoznání mocenské elity ve společnosti. V této souvislosti rozlišuje „kádrovou elitu“, což byla ta část komunistické strany, ze které se následně rekrutovalo „jádro mocenské elity“. Jelikož nelze v socialistické společnosti odvíjet moc z ekonomických vztahů (vlastnictví), byla podle něj založena na technokratické příslušnosti k byrokracii, definované instrumentalizovanou (a také vyprázdněnou) ideologií. Uprostřed KSČ se zkrátka během padesátých let stabilizovala vnitřní elita, kterou nazývá kastou.
Ve stejném období vychází česky klíčová studie amerického kritického sociologa C. Wright Millse Mocenská elita (1956, česky 1966). Později je vydána i jeho vrcholná metodologicky klíčová kniha Sociologická imaginace (1959, česky 1968). Vycházejí přehledové knihy o elitách od Miroslava Jodla či úvodní studie k uvedeným překladům, mimo jiné od Lubomíra Sochora. Kromě toho jistý odraz teorie elit či kritických výzkumů elit můžeme sledovat i u Ivana Svitáka, Egona Bondyho a Karla Kosíka.
V československé společnosti humanistická socialistická inteligence mladší generace zjevně hledala nástroje pro kritiku oligarchizace politiky uvnitř komunistické strany. Cílem bylo získat instrumentář pro boj se stranickou elitou: ukázat, že uvnitř této strany dochází k zjevně nesocialistickým pohybům, které u moci udržují struktury bez ohledu na obsah politiky. Chtěli tak patrně získat prostor pro případné změny socialismu, které by směřovaly k jeho udržitelnější a humánnější podobě. Právě snaha o demokratizaci a hledání modelu, který by odpovídal socialismu, na němž se podílel Mlynář, nese znaky vlivu či inspirace některými prvky výzkumu elit, zejména toho kritického.
Alergická reakce režimu
Nárta a spol. reagovali na začátku normalizace právě na autory, kteří se problematikou elit v šedesátých letech zabývali. V knize Teorie elit a politika se můžeme v úvodu dočíst, že její napsání bylo inspirováno oficiálními závěry sjezdu KSČ a pléna ÚV KSČ v roce 1972. Byla to snaha vyrovnat se s myšlenkovou tradicí teorie elit, aby už nevyvolávala „u inteligence falešnou iluzi, že jí přísluší řízení společnosti“. Bylo tomu ale opravdu tak? Nešlo naopak o to pomocí kritiky normativních předpokladů zejména klasických elitistů, kteří skutečně předpokládají ve všech sociálních tělesech apriorní existenci elity, zastřít rozpor ve společnosti, jejž nasvítil výše zmíněný Broklův výzkum? Sviták a další spíše jasně vnímali rozpor mezi úzkou vládnoucí vrstvou a zbytkem masy. Hledali cestu, jak této filosofické intuici poskytnou vědecké potvrzení, které mělo vycházet z části teorie elit, která se stala součástí západní – Nártovými slovy, buržoazní – politické sociologie a empirického výzkumu. Nárta a jemu podobní tak představují jakousi alergickou reakci KSČ na možnost, že by strana mohla být kritizována.
Pozvednutí významu sociologie jako vědy v šedesátých letech a zejména těch analýz, které využívaly některé kritičtější přístupy takzvané elitologie či teorie elit v českém, potažmo československém prostředí, ukazují na poměrně zajímavou situaci. Jednak můžeme na tomto poli sledovat reakci moci proti reformnímu procesu roku 1968, ale také se zde ozřejmuje poměrně unikátní situace, v níž vládnoucí složka společnosti (či její část) koordinovaně spouští autoreflexivní analytické a případně reformní procesy, jež mají vést k proměně některých negativních jevů ve společnosti. Právě v tom lze spatřit emancipační jádro roku 1968, které se poměrně rychle proměnilo v technokratickou formu vlády konzervující podmínky platné před pražským jarem.
Byl by obdobný proces možný v dnešní době? Nechal by nějaký významný politik zřídit a financovat vědecká pracoviště, kde by se antropologové, sociologové či ekonomové snažili porozumět kontradikcím kapitalismu a navrhnout jeho životaschopné alternativy? Kde by odhalovali rozpor mezi proklamovanou meritokracií a extrémními nerovnostmi založenými na negativních projevech trhu, exekucích či sociálním původu, což by po několikaleté práci mohlo vést k prosazení univerzálního základního příjmu nebo znárodňování některých segmentů průmyslu? Absence politické imaginace, kterou dnes vnímáme nejen na levici, způsobuje, že si něco takového v současnosti nedokážeme vůbec představit.
Autor je sociální teoretik.
Text vznikl v rámci projektu Strategie AV 21: Elity, stát a oligarchie.