Umění trpí jako vše ostatní

Váš film Tenkrát v listopadu vznikl tak, že jste kolem autentických záběrů z varšavských střetů neonacistů a anarchistů sestavili příběh…

Já a můj tým jsme chtěli natočit film o Antifě a fašistických skupinách napříč Evropou. Pořídili jsme materiál v několika evropských městech včetně Londýna, Berlína, Poznaně nebo Drážďan, kde jsme sledovali pochody neonacistů. Šlo nám o pojetí celého fenoménu spíš na obecné rovině. Záběry z Varšavy to měly doplnit – nečekali jsme takové násilí a tak výjimečnou eskalaci, mělo jít jen o další z mnoha podobných akcí. Když jsme viděli, co se nám podařilo zachytit, nevěděli jsme příliš, co si s tím počít – do našeho konceptu ta exploze násilí vůbec nezapadala. Rozhodl jsem se pro rázný krok: opustit dosavadní materiál a soustředit se výhradně na to, čeho jsem byl ve Varšavě svědkem. Jako nejlepší řešení se ukázalo vystavět okolo oněch záběrů fikční film.

Proč nevyprávíte příběh aktivních účastníků, ale postav, které se k tomu všemu připletly jaksi náhodou?

Bylo pro mě důležité ukázat širší kontext. Ne kontext oněch dvou skupin, oné jedné události, ale kontext života ve městě. Jako dokumentarista jsem se už dřív střetl s lidmi pohybujícími se v centru Varšavy a věděl jsem, s jakými problémy se potýkají – a právě tyhle zkušenosti jsem se rozhodl zužitkovat. Věnuji prostor obětem oněch střetů, ne jejich účastníkům. Protože kdo jsou hlavní oběti? Lidé, kteří nemají kde se schovat – lidé, kteří přišli o domov. Dokonce i přímo ve squatu v centru té bouře byli ti, kteří neměli ani s jednou skupin nic společného.

Ve sporu způsobeném ideologií se tedy soustředíte na postavy, jež jsou názorově „neutrální“?

Ano, odpovídá to ale skutečnosti – ve squatu jste mohl potkat právě i ženu, která připomínala naši filmovou matku. Na pohled tam vůbec nepatřila, nešlo o anarchistku, levicovou aktivistku, byla o generaci starší než všichni ostatní. Nesplňovala ani představu o bezdomovci – byla to prostě žena, která se dostala do exekuce, byla vystěhována z bytu a neměla kam jinam jít, a tak se ocitla ve squatu s pětadvacetiletými anarchisty. A pak skončila uprostřed bitvy. Objevil jsem ji během svých rešerší a ihned bylo jasné, že bude inspirací pro moji hrdinku.

Kde si stojí polská většina? Od jedné kolegyně jsem v Polsku například vyslechl, že ve střetu neonacistů a anarchistů by se větší část Poláků přiklonila na stranu těch prvních.

To je pravda – proto jsem se musel smířit s tím, že s mým filmem většina publika nebude souhlasit. Tím neříkám, že se stavím na stranu anarchistů, každý fanatismus je špatný, ale mé názory skoro automaticky stojí proti polským konzervativním, sobeckým hodnotám, které vedou tolik lidí k podpoře neonacistické násilnosti. Nejsem ale ani sám. Na varšavském festivalu mnoho lidí řeklo, že právě tak události zažili, že právě tímto způsobem jimi byli poškozeni. Nejde tedy jen o projev rebelie proti většině, ale i o katarzi prožívanou společně s těmi, kteří často nemají s kým ji prožít.

Poslední dobou slýcháme spoustu černých zvěstí o stavu financování polských filmů – konzervativci údajně ovládají instituce rozdělující podporu, mluví se přímo o rostoucí státní cenzuře. Z pohledu diváka se to ale nezdá – viděli jsme letos spoustu progresivních filmů. Tenkrát v listopadu, Nina a samozřejmě Kler, který musí být noční můrou konzervativců. Čím to je?

Ke změnám dochází pomalu, krok za krokem. Letos měly premiéru ještě filmy, jimž přikleplo podporu minulé vedení Polského filmového institutu, jinak už se ale i na festivalu v Gdyni projevují posuny. Třeba festivalová porota nebyla vybrána svobodně pořadateli, ale ve spolupráci s ministerstvem kultury – byla složena tak, aby žádný z kontroverzních filmů nemohl vyhrát. Studená válka je nepochybně velký filmařský počin, ale její vítězství představuje bezpečnou volbu. Na rozdíl od tolika jiných zůstává v minulosti. Nevěnuje se současným problémům a nekomentuje aktuální dění – a právě takové příběhy vidí konzervativci rádi. Příběhy, které odvádějí pozornost od současnosti a každodennosti.

Polsko má velký problém s vlivem státu na televizi a film – v Česku máme štěstí, že se daří udržovat státní fond i radu České televize mnohem více odpolitizovanou. I když v případě České televize vyvíjejí někteří politici tlak, aby se to změnilo.

Máte vážně štěstí – ale musíte si dávat pozor. Změny přicházejí pomalu, tak, že si jich skoro nejde všimnout. Situaci v Polsku se nebojím přirovnat k Německu ve třicátých letech, kde byl krach demokratického systému také jen pozvolný a lidé ho zpozorovali, až když bylo pozdě. Je běžné, že se politici pokoušejí získat moc. Problém ale nastává, když jedni lidé nenávidí druhé tak strašně, že těmto politikům skutečně propůjčí moc výměnou za to, že se s jejich domnělými nepřáteli vypořádají – když se politika vede ve jménu agrese davu. Politika by přece měla být o tom, jak organizujeme svůj život. Zatím ale vede k tomu, že mnozí rádi vidí jiné na ulici, bez bytu, ve špatné situaci – jsou rádi, když jim neonacisté házejí do oken cihly. Kdo ví, kam to může vést.

A co proti tomu člověk může dělat?

Na nejzákladnější rovině – pochopit to. Ne každý může změnit druhé, ale co udělat může, je sám přečíst realitu a chovat se podle toho. Jako hrdinové mého filmu. Ti nemají příležitost ani touhu dělat věci, jež je nějak přesahují. Starají se o sebe, nicméně způsobem, z nějž poznáme, že chápou situa­­ci a přese všechno nejsou ochotni vzdát se svých hodnot. Pokud si lidé zachovají zdravý rozum, k ničemu špatnému nemůže dojít, žádní populisté nad nimi nezískají kontrolu. Pokud jsou odsunuti na vedlejší kolej společnosti, zapomenuti a jejich život je čím dál horší, pak se nevyhnutelně snižuje i jejich schopnost a ochota udržet si zdravý rozum a společnosti hrozí, že se propadne do chao­su. Proto věřím, že hrdina snímku Tenkrát v listopadu může zachránit Varšavu.

Byl jsem poměrně překvapený u scény, v níž jde na policejní stanici podat stížnost a je okamžitě odvlečen do sklepa a zbit.

To není nic neobvyklého. Když jsem v ro­­ce 2012 psal scénář, bylo téma násilí na policejních stanicích hojně řešeným tématem v polském tisku. Narazil jsem i na případy, kdy to skončilo smrtí. Probíhala samozřejmě vyšetřování a soudy, ale nevedlo to k ničemu pořádnému. Policie v Polsku je brutální. Před dvěma lety proběhl médii případ smrti na policejní stanici ve Vratislavi. Česko je oproti Polsku v tomhle ohledu napřed.

Polsko ale nad Českem jednoznačně vyniká ve filmové tvorbě. Platí snad klišé, že horší podmínky dělají lepší umění?

Raději bych šťastnou zemi než dobré umění. Navíc si nemyslím, že bych teď dělal lepší filmy než dřív, když jsem se cítil svobodněji a měl lepší podmínky k práci – moje filmy mohly být jednak příjemnější, jednak plné větších nuancí a jemností života. Mohl jsem hledat způsoby, jak udělat život krásnějším a šťastnějším. Teď musím říkat věci, jež jsou samozřejmé, a prosazovat pravdy tak primitivní, že je mi to chvílemi hloupé. Jsem k tomu ale nucen, protože jsem byl postaven do situace, která neumožňuje mluvit o ničem jiném. Věci, které byly dřív samozřejmé, už dnes takové nejsou. Myslím, že umění trpí v Polsku jako vše ostatní. Rád bych natočil zábavný a příjemný film – Tenkrát v listopadu takový není. Nemůže být.

Co dál? Počítáte s tím, že se vám podaří získat podporu pro další film?

Chystám další příběh, který otevře důležité otázky. A když se mi nepodaří získat státní podporu, získám ji jinde. Svůj debut jsem před lety také natočil v amatérských podmínkách – cestu si tedy najdu. Zvlášť dnes, když se díky digitálním kamerám natáčení tolik zlevnilo. Z logistického a finančního hlediska je natáčení mnohem jednodušší, než bylo před dvaceti lety.