V narkotickém zapomnění

Jak dlouho by se udržel politický status quo, pokud by zítra skončily dodávky antidepresiv? Tento jednoduchý myšlenkový experiment podle belgického filosofa Laurenta de Suttera stačí, abychom si uvědomili hloubku vztahu psychofarmak a kapitalismu, jehož vzestup by byl bez látek měnících vědomí nemyslitelný. Kniha Narcocapitalism (Narkokapitalis­mus) začíná krátkým historickým exkursem do 19. století, kdy objev medicínského využití diethyletheru, látky anestetizující pacienta na operačním sále, poskytl chirurgovi klid k operaci. Tato událost podle Suttera poprvé v dějinách smazala bolest jako projev odporu organismu bránícího se manipulaci. Znecitlivění těla nutné k práci chirurga je metaforou procesu kapitalistické modernity. Diethylether, prozac, kokain nebo antikoncepční pilulky se staly nezbytnými prvky současné psychopolitiky, která se na jednu stranu tváří vědecky neutrálně, ve skutečnosti však přímou manipulací neurální tkáně modeluje ontologický základ reality.

Do ztracena

Psychiatry, sociology i policejní inspektory v 19. století děsil stav excitace vědomí, nekontrolovaný moment lidské existence, kdy jedinec přestává být sám sebou a v nebezpečném vzplanutí překračuje hranice směrem k druhým. K zajištění pořádku bylo třeba identifikovat fyziologickou příčinu této pudové explozivnosti a sedativními přípravky ji utlumit. To si vybralo daň (která však strážce psychického pořádku nijak zvlášť netrápila): znecitlivělé tělo ztrácí erotický náboj a životní pud, stává se sterilním a impotentním. Nastupující věk anestezie je podle Suttera „chemickou organizací separace“, která umožňuje redukci lidí v pasivní diváky, pohodlně odtržené od reality a zbavené nutnosti prožít vlastní bolest, která by jako indikátor špatného života nutila ke změně na úrovni jedince i společnosti. Vydržet žít v dystopii sociální a psychické dezintegrace je pohodlně možné, jen pokud je nespokojenost uměle zrušena. Problémy se neřeší, a tak se dystopie stává stále víc dystopickou a v apaticky spořádané apokalypse realita mizí do zapomnění.

Nabuzující kokain má se sedativy společnou anestetizaci smyslu pro realitu a zajištění hladkého fungování těla ve shodě s požadavky kapitalistického stroje, které umožňuje zůstat produktivní i navzdory depresi. Sutter rozebírá Freudovy texty o „überkokainu“, v nichž zakladatel psychoanalýzy oslavuje schopnost drogy znecitlivit člověka vůči mentálnímu útlumu a všemu navzdory mobilizovat psychické síly. Stimulanty umožnily mobilizaci modernity, a to nejen ve známých případech užívání ve válkách nebo současnou finanční elitou. Kokain je palivem mozku, mění vědomí ve shodě s „čistou vůlí“. Je „principem efektivity v nestálém světě“. Vzhledem k tomuto jeho odhmotňujícímu účinku se nabízí paralela mezi vzestupem obchodu s kokainem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a nástupem finančního kapitalismu v téže době. Podle Suttera je nejen kokain drogou kapitalismu par excellence, ale kapitalismus a kokain jsou doslova jedno a totéž.

Amok a politika

Narkotizace do apatie, „afektivního bodu nula“ zbaveného intenzivních vzplanutí touhy a vzteku, také preventivně potlačuje jakýkoli politický afekt již v zárodku. Politično se podle Suttera odhaluje jen v momentech, kdy se bytí hroutí: „Existuje pouze politika amoku, toho, co uniká kontrole, skrze kterou se subjekty nalézají sevřené v limitech bytí.“ Prostředím, v němž člověk v anonymitě „ztrácí sebe sama“, jsou davy. Ty vyvolávaly svou nevyzpytatelností a „kriminálností“ paniku v autorech 19. století, od Gustava Le Bona po Sigmunda Freuda. Davová excitace uvolňující archaické vrstvy psyché ale pomáhá artikulaci společných zájmů. Psychofarmakologická narkotizace, redukující člověka na chemicky manipulovatelné neurony, tedy pro jistotu proměnila davy v masy, které se „musely stát hmotou, abyste mohli zapomenout, že měly duši“.

Kromě davů je prostředím nepředvídatelných a nebezpečných živlů noc. Osvícenství jakožto „pouliční osvětlení plus policie“ ji eliminovalo zavedením pouličních lamp, předepisováním prášků na spaní, ale také vznikem instituce nočního klubu. Ten se stal novým veřejným prostorem, místem excesů, omezující nekontrolovatelnost noci uzavřeným prostorem. Sutter na příkladu berlín­ského Berghainu pesimisticky líčí kluby jako pouhá místa zábavy, kde se mechanická aura techna a drog stala metaforou podmínek současné práce. Ideálem klubového tanečníka stejně jako kreativního pracovníka je náměsíčnost: vymazání noci konzumací stimulantů a nastolení věčného dne chladného digitálního světla, v němž neživá vůle prolomila omezení biologického organismu.

Experimentální psychopolitika

Sutterův koncept narkokapitalismu je součástí současné debaty o psychopolitice a zároveň voláním po vyčištění mysli a „denarkotizaci“. Kniha si drží čtivě „stimulované“ tempo a krátkým rozsahem se očividně snaží vyjít vstříc požadavkům éry roztříštěné pozornosti. Sutter kvůli tomu ale ignoruje důležité souvislosti a některé své teze rozvádí příliš povrchně. Především není jasné, jak by měla klasická politika demonstrací a blokád řešit sociálně psychologickou krizi, a nabízí se otázka, zda jednostranné upínání se k politice není jen dalším osobním „narkotikem“. Je pravda, že psychické a politické problémy jsou provázané a narkotika mimo jiné řeší frustrace z ekonomické situa­ce nebo špatného stavu veřejného prostoru. Zde může politika pomoci. Jak si však všimli anarchisté z Neviditelného výboru, současná krize je politická či ekologická až sekundárně, v jádru jde o krizi metafyzickou, celkovou existenciální dezorientaci, dezintegraci a narušení vztahu k realitě. Alternativou vůči narkotikům tak spíš než Sutterem propagované davové excitace mohou být psychopolitické experimenty typu Kolektivu socialistických pacientů. Ty v Německu na počátku sedmdesátých let požadovaly rozvoj autonomních terapeutických skupin, komunitní psychiatrie a institutů mentálního zdraví, jež by měnily nemoc ve zbraň a skupinovou prací tvořily nové vědomí.

Sutter ignoruje dlouhou historii subverzivního, utopického a experimentálního využívání látek měnících vědomí, v důsledku čehož Narcocapitalism působí jako poměrně konzervativní tesknění po ztracené, chemicky nemodifikované, „pravé“ lidské přirozenosti. Nemohl by být opakem narkotického kapitalismu experimentální psychedelický komunismus rozšířeného vědomí? Pokud je efektem narkotik ospalé zapomnění, útlum touhy a mizení reality, psychedelika typu LSD dělají pravý opak. Dávají možnost „rozpomenout“ se na intenzitu zkušenosti, umocňují přesně ono hroucení limitů individualizovaného bytí, které narkotika kontrolují. Experimentální psychopolitika a neuropolitika hledající nové horizonty a konstruující nové vědomí představují šanci, že mašinérie narkokapitalismu může být poražena.

Autor studuje sociální vědy.