Variace na popfašismus

Se zvědavostí jsem čekal, jakou odezvu bude mít v Praze představení segedínského souboru Metanoia Artopédia. Dřívější variantu inscenace jsem v Maďarsku už jednou viděl a tehdy mě hra nijak zvlášť nešokovala. Tušil jsem ovšem, že české publikum nebude na drsnou estetiku expresionistického stylu a Artaudovu poetiku nijak zvlášť trénované. Když na konci herci opustili jeviště, aniž by se uklonili, měl jsem radost, že přes to přese všechno po dvou minutách zazněl zasloužený potlesk.

Posléze jsem zjistil, že míra pochopení záležela mimo jiné na věku diváků. Ti mladší se patrně poněkud ztráceli v houšti citátů, jejichž překlad do češtiny pořízený Jiřím Zemanem byl výborný, ale přece jen byl promítán formou titulků na plátno. Především jim ale maďarské dějiny 20. století moc neříkají. Teprve beseda po představení mohla diváky ztracené v překladu alespoň trochu zorientovat. Mezi staršími generacemi jsem naproti tomu zaznamenal názor, že mravní poselství hry je důležité zvláště pro dnešní střední Evropu, kterou znovu obcházejí stará strašidla.

Numerus clausus

Inscenace je vlastním podnikem režiséra Zoltána Perovicse a herečky Andrey Erdély. Pražské představení je již 34. variací na tohle téma a jde o třetí část volné trilogie. První díl trilogie představuje počátky vzniku segedínské židovské obce a stavbu staré synagogy na konci 18. století. Druhý je věnován segedínskému hlavnímu rabínovi Immanuelu Lőwovi, významnému reprezentantu židovského neologického hnutí. Rabín byl v novém maďarském státě, nedůtklivém vůči menšinám, od roku 1919 více než rok držen v domácím vězení a roku 1944 byl spolu s ostatními segedínskými Židy naložen do transportu mířícího přímo do Osvětimi. Divadelní spolek Metanoia Artopédia pravidelně vystupuje ve staré synagoze, která nyní slouží již jen jako divadelní prostor, a poslednímu slavnému segedínskému rabbimu tak vzdal inscenací hold.

Ledové doktríny začínají tam, kde představení druhého dílu končí, v roce 1920, kdy byl v Maďarsku přijat numerus clausus, první protižidovský zákon v Evropě. Tento zákon, který byl posléze následován dalšími, stanovil maximální procentuální zastoupení studentů židovského původu mezi přijímanými na maďarské státní univerzity. Hra přináší na pódium materiál politických projevů, proložený písňovými ukázkami, výtvory současné maďarské pravicově extremistické hudební scény, které jsou projevem vzrůstajícího maďarského popfašismu.

Hra ovšem nabízí i globální rámec: slavné projevy nacistických politiků jsou podloženy písní Niny Simone namířené proti rasismu. Samotný název představení odkazuje na teorii Hannse Hörbigera, inženýra budapešťského metra a „kosmologa“ národního socia­lismu, jehož teorie světového ledu měla být podle nacistických výkladů výstižnou metaforou ledového charakteru nordické rasy. Po jeho smrti v roce 1931 nacisté rádi citovali jeho výroky jako „Matematika se dostala do slepé uličky“ nebo „Buď uvěříte ve mě a mou doktrínu, nebo vás budeme považovat za nepřátele“.

Nulové interpretace

Na konci představení se objeví nulový bod, číslovka „0“ vložená do dětské říkanky. Po představení Zoltán Perovics vysvětlil, proč si myslí, že je důležitá „nulová tolerance“, a po­­ukázal na první větu představení: „V prostředí, ve kterém účastníci jednotně zastávají stejný názor, nelze mluvit o štváčství, ale spíš o shodě účastníků.“ Jde o doslovný přepis rozhodnutí budapešťské policie ve věci stížnosti na nenávistné proslovy, které zazněly roku 2014 u dodnes diskutovaného pomníku vztyčeného u příležitosti šedesátého výročí okupace německou armádou, která Maďarsko poznamenala masovým vyvražďováním židovského obyvatelstva, trvajícím od března do zimy 1944. Pro mě osobně nula znamená i nový začátek. Andrea Erdély v diskusi po představení zdůraznila, že se musíme konfrontovat s minulostí a přijmout zodpovědnost – pokud to neuděláme, těžko můžeme začít znovu. Neúprosné artaudovské divadlo se strefuje právě do tohoto bodu. Je třeba se skutečnosti a sobě samému postavit čelem, jakkoli pak dostaneme obraz dosti bezútěšný. Vývoj maďarské společnosti posledních let jen potvrzuje, jak je tahle hra aktuální.

Autor je esejista a překladatel.

Z maďarštiny přeložila Marta Pató.