Pražskou literární scénou obchází strašidlo básníků se saxofony. Začalo to před pár lety, kdy nás tři, co se nějak zabýváme poezií a krom toho hrajeme na saxofon, oslovil veletrh Svět knihy. A rovnou zda bychom nezahráli na slavnostním zahájení. Stalo se. Obsazení: dva tenory a altsaxofon, básník a molekulární fyzik Vít Janota, básník a překladatel z angličtiny Tomáš Míka a moje maličkost. Přístup: improvizace bez zkoušky či předchozí domluvy, ve stylu široce pojatého „free“. Dodnes si pamatuji zděšení v očích VIP hostů v publiku. (Na druhou stranu se saxofonovému triu nepodařilo probudit knížete Schwarzenberga, usazeného v první řadě… Máme rezervy.)
Naposledy trio oživlo na literárním večeru začátkem listopadu 2018 ve strašnickém Domě knihy. Styl týž, tentokrát prokládaný četbou textů. Co se tu vlastně děje? říkal jsem si, když jsme v novotou stále vonícím, leč trochu sterilním sálku této jinak úctyhodně aktivní pražské knihovny pálili z bezprostřední blízkosti do diváků abstraktní shluky tónů, rozbité fráze, linky klikatící se nahoru a dolů, temné spodní fučáky shora špikované nekontrolovaným kvílením… A vzápětí jsme si sedli a každý do ticha přečetl nějaké více či méně smysluplné zřetězení slov.
Jistě si lze představit, že literáti zahrají i na jiné nástroje. Ale nedá se svítit: saxofon provází mytická, ikonická aura. Od pohledu je to blyštivý, složitý, enigmatický objekt. Žádné dřevo – kov! Komplikovaná lesklá mašina, ovládaná dechem a stiskem zubů a rtů. Zahnutá roura. Roh, šofar, něco, čím se cosi vytrubuje, vyvrhuje ven, z vnitřku, viscerálně. I když u nás jazz pomalu nikdo neposlouchá, spojení jazzu s poezií asi stále leckomu automaticky naskočí. Jazz a poezie jsou přitahující se protivy, schopné posunout báseň v gospel, pulsující vyznání.
Lidé ovšem mají k saxofonu ambivalentní vztah. Přitahuje je jako symbol jakési svobody, prvotní živelnosti a potřeby „to zmáčknout“, ale zároveň se ho děsí. Nechápou, proč to musí tak řvát, proč to zní tak hutně a neurvale… Radši si poslechnout zpěváka s kytarou. Raději drnkavou lyru než něco, do čeho se tak urputně fouká vzduch smísený se slinami, aby to vůbec znělo.
„Saxofon/ má vulgární tón/ kéž by mě nechal/ na pokoji// Saxofon/ je ordinérní/ co víc/ je hrabivý, nenasytný, žoldák!“ – zazní, volně přeloženo, v jedné básni Langstona Hughese. Přičemž „lyrickým subjektem“, jehož psýchu báseň ironicky parafrázuje, je student konzervatoře vydaný skrze saxofon svodům jazzu, smyslnosti, vůbec života, jenž nemá konformní hranice, naopak. Neodbytný saxofon, proč ustavičně doráží, proč stále simuluje lidský hlas, když tušíme, že v nás ve skutečnosti probouzí cosi vábně a zasutě nelidského?
Na závěr čtení padla otázka, zda nějak vnímáme vztah mezi psaním a hraním. Já určitě. A nejde jen o vnější výrazové analogie jako frázování (řeči i melodické linky), rozložení akcentů, nejde jen o atak (tónu i slova), témbr či artikulaci. Jde, snad především, o podobnost v nepodobném, o napětí vznikající právě z rozdílnosti psaní a volné hry na nástroj. Řekneme slovo „nanebevstoupení“ – a hned vnímáme jeho význam, naskočí nám náležité asociace. Ale John Coltrane musel abstraktní džungli přes sebe řvoucích saxofonů na albu Ascension (1965) teprve opatřit názvem Nanebevstoupení, aby tu divou hudbu konkrétněji duchovně ukotvil, vsadil do kontextu svého spirituálního hledání. Sama o sobě ta hudba zůstává bezejmenná, může být čímkoli, nemusí být ničím. Napětí trvá: ačkoli dnes tu nepřístupnou změť saxofonového ryčení vnímáme jako výraz duchovního zápasu, jde zároveň stále jen – o čiré chrlení a ryčení, extázi beze jména, monstrózní hmotu bez explicitního významu.
Dvojakost mezi vrozenou abstraktností hudby a nevyhnutelnou konkrétností psaní ovšem lze rozehrávat oboustranně. Hraním lze samozřejmě též „vyprávět“ (jako Dexter Gordon), črtat nálady, skicovat barvy a obrazy. Čárat tóny a linkami do vzduchu cosi jako písmo (jako Sonny Rollins). Zatímco při psaní lze z konkrétních významů stále prchat k pomyslnému rytmu či „timingu“ celku, za významuplnými řetězci slov vnímat i širší dech či zpěv, odrážející, ustavující danou senzibilitu, transcendující konkrétní významy do roviny, kde slova už jsou zase málo. Tak psal Kerouac (ale možná i Melville), Ginsberg (ale určitě i Whitman). Coltrane na otázku, proč hraje tak monstrózně dlouhá sóla, dopovídal: Abych tam dostal všechno. Co všechno – snad všechny tóny? Ne, všechno, co chce „vyslovit“!
I do dusné české kotliny saxofon definitivně pronikl. „Vztyčil se přede mnou (…) páky jako strojoví nějaké obrovské nesmyslné mašinérie, patent pomateného vynálezce. Tyčil se mi v rukou jako věž babylónská, kónický, zužující se vzhůru, v zašlých klapkách se tisíckrát zrcadlil můj vlastní obličej (…) absurdní, monstrózní, ale krásný. (…) Foukl jsem do mundštyku, přejel jsem prsty po klapkách: z korpusu, podobného prádelnímu hrnci, zazněl surový, krásný, nekonečně smutný Zvuk. Možná, že tak volali umírající brachiosauři. (…) Zastřený, hybridní tón, zvuková slitina (…) nervy trhající zatroubení, hlas melancholické gorily…“ Také Josef Škvorecký v novele Bassaxofon zachytil obdiv i skrytý děs, přitažlivost monstrózního i to, jak se absurdní a nepojatelné těsně pne k důvěrně svůdnému, dávno ztracenému, co přesto jakoby zůstává na dosah.
Kde se brachiální sax trio vynoří příště, netuším.
Autor je literární kritik, básník a hudebník.