Zajímá mne vyjednávání a moc

Jak vypadá bádání o literatuře socialistické éry v posledních deseti letech? Je možné načrtnout jeho metodologickou mapu? Kudy by vedly rovnoběžky a poledníky?

Jistým zlomem jsou pro mě Dějiny české literatury 1945–1989, které za redakce Pavla Janouška vyšly v letech 2007 a 2008. Touto čtyřsvazkovou, často jistě výčtovou syntézou pro mě končí éra plošného „mapování“. Pozdější práce častěji zkoušejí různé metodologické a teoretické koncepty a výrazněji se do nich promítají i odlišné ideologické rámce.

Které?

Příznačný je podle mě zájem o kulturní praxi. Menší pozornost se dnes věnuje analýze a interpretaci literárních děl, ale to se netýká jen umění socialistické éry. Neprávem proto zapadla knížka Víta Schmarce Země lyr a ocele, v níž se s uměleckými texty pracuje zajímavým způsobem.

Na co upozornila?

Autora primárně nezajímá, co je poetice svazáckých básníků společné, naopak zkoumá, čím jsou první sbírky Pavla Kohouta, Milana Kundery či Miroslava Červenky jedinečné, a ukazuje napětí, které plyne ze střetu ideologické fantazie se subjektem. To pokládám za nejinspirativnější.

Není právě krok od hledání společného k rozdílům a vzájemným dobovým vztahům známkou jisté vyspělosti historického tázání?

Tady si dovolím nesouhlasit – literárního historika musí zajímat oboje.

Co je pro vás hlavním motorem zájmu o literaturu socialistické éry? Často tu nelze provozovat klasickou literární historii, číst texty pro jejich estetickou či intelektuální hodnotu…

Když jsem se začal věnovat literatuře a kultuře období stalinismu, snažil jsem se porozumět zvláštní mentalitě, projevující se z dneš­­ního pohledu někdy komickým, někdy děsuplným úsilím stvořit novou společnost a nového člověka. A také jsem chtěl, aby moje témata byla „neokoukaná“. Proto jsem si vybral literární historií tradičně opomíjené knihovny a cenzurní indexy, které jsem využil jako zdroj informací o tom, jak správná literatura měla či neměla vypadat. Zajímá mě kulturní praxe. Jak se co dělo, proč tomu tak bylo, jak fungoval kulturní a literární provoz, jaké podoby mělo vyjednávání a moc. Můj zájem je tedy mnohdy sociologický a kulturněhistorický. To ale samozřejmě neznamená, že by za socialismu nevznikala díla, která jsou dodnes inspirativní a má smysl je číst. Česká literatura druhé poloviny 20. století rozhodně nabízí dostatek podnětů i pro tradiční, textostředně orientovanou literární vědu.

Jak čtete diskuse okolo bádání o literatuře onoho období, konkrétně třeba nad knihou V obecném zájmu, do níž jste přispěl kapitolou o letech 1949 až 1989? Jste podle nich objevný, ale i příliš vstřícný a relativizujete. Co vám tyto reakce říkají o situaci ve společnosti?

Ohlas naší knihy o literární cenzuře v české moderní kultuře byl až nadstandardně bohatý a v naprosté převaze vstřícný. Čekal jsem, že ohlasy na mou část budou kritičtější a odmítnutí údajné hodnotové relativizace propracovanější. Samozřejmě jsme mohli pozorovat souvislost mezi tímto odmítnutím a antikomunistickou pozicí recenzenta či časopisu, případně jeho schopností nahlédnout z odstupu liberální diskurs o cenzuře a jeho limity. Nicméně podobně důležitý byl v našem malém rybníčku jeho vztah k Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde kniha vznikla. Skutečnost, že jsme téma cenzury sledovali z jedné perspektivy v dlouhém časovém období více než dvou set let, snad zbavila socialistickou éru jisté výjimečnosti. Ožehavější se nakonec ukázala naše teze o produktivní roli cenzury a také oblast politické korektnosti, která je často vnímána jako současná podoba cenzury. Ta provokovala podstatně více než moje široké pojetí rozptýlené cenzurní soustavy období státního socialismu, zahrnující pod pojem cenzury i část nakladatelského provozu, zvláště lektorské řízení.

Nepřekročili jste příliš úlohu literární historie, když jste se pustili nejen do stále živých soudobých dějin, ale dokonce až do úplné současnosti?

Vůbec ne. Jen jsme naše pojetí cenzury uplatnili i v období, které vzbuzuje větší vášně. Každý si přece pamatuje, jak to bylo, a má nějaký názor na to, co se děje kolem něj.

Jaké zjištění či poučení jste si z kritik odnesl?

Že ty naše nekonečné diskuse o tom, jak o cenzuře psát a jak ji „myslet“, měly smysl. A že bych chtěl s týmiž kolegy napsat společnou knihu o dějinách čtení v moderní éře.

Připouštíte si možné souvislosti svého zájmu o téma se svým politickým názorem?

Patří k samozřejmé výbavě současných humanitních věd, že si autor uvědomuje ­svoji sociál­ní a ideologickou situovanost, naše psaní nemůže neodrážet náš žebříček hodnot a pohled na svět. Přiznám se, že mi více než politický názor leží na srdci otázky teoretické či metodologické. Téma cenzury představovalo pro mě a pro mé kolegy výzvu v tom, že bylo možné je uchopit nově, vést diskusi s mezinárodním bádáním a možnost nabídnout vlastní pojetí.

Uvědomujete si tyto souvislosti u kolegů, ať už přímých spolupracovníků nebo badatelů z jiných institucí? Bavíte se o tom uvnitř týmu v Ústavu pro českou literaturu?

Když se teď ptáte, uvědomuji si, že při našich dlouhých debatách, které vznik monografie V obecném zájmu provázely, jsme se prakticky nebavili o tom, jaké máme kdo ideologické názory, ale pořád jsme vedli spory o přijetí a nepřijetí diskursu nové cenzury. Šlo o to, jestli se člověk dokáže odpoutat od liberálního diskursu o cenzuře, nebo nedokáže – možná jde o schopnost zaujmout distancovaný, kritický, reflektovaný postoj k ideologickým východiskům.

Jak to probíhalo u vás?

Pro mě bylo klíčové setkání s texty z okruhu new censorship, které zdůrazňovaly kulturní podstatu cenzury a její produktivní efekty. Když si člověk uvědomí, že cenzura vytváří nějaké nové významy, pak už nestačí jen ji odsoudit. Zajímavější je zkoumat, jak působí, jak se její efekty promítají do pole kulturní produkce.

Na úvod bádání o cenzuře a literatuře jste vydali výbor ze světové teorie. Je nač navazovat i v tuzemské tradici?

Nepochybně ano, ovšem musíme vykročit za hranice mnohdy nepříjemně úzkého obzoru historiků soudobých (literárních) dějin. Jak může literární historik pracovat s prameny cenzurní povahy, ukázal již v osmdesátých letech znalec starší literatury Petr Voit. Působení nejslavnějšího českého cenzora, Antonína Koniáše, se z perspektivy kulturní historie věnovali například Marie­-Elizabeth Ducreux nebo Martin Svatoš. Právě tyto výzkumy mi ukázaly, že k tématu cenzury lze přistupovat bez předem hotových závěrů.

Jak vnímáte a hodnotíte práci nejmladší badatelské generace?

Generační hledisko zde úplně nefunguje. Práce buď přinášejí nový, překvapivý pohled na určitý jev, anebo ne. Kromě zmíněného Schmarce byla pro můj zájem o kulturní praxi a otázky dohledu mimořádně zajímavá kniha filmového historika Petra Sczepanika Továrna Barrandov s podtitulem Svět filmařů a politická moc 1945–1970. Rozebírá produkční zázemí poválečné české kinematografie a přitom pracuje s pojmovým aparátem zavedeným pro popis hollywoodského modelu produkce. Z mladších historiků jsou pro mě zajímaví třeba Jakub Rákosník nebo Matěj Spurný, od kterého rád čtu i politické komentáře. Abych ale rozbil tu generační perspektivu – nové, provokativní perspektivy na různá témata, naposledy svými výklady o konstrukci československé státní identity, mi dokáže otevřít Milena Bartlová.

Na čem nyní pracujete?

Právě jsme s kolegy vydali velkou obrazovou knihu Literární kronika první republiky. Předválečnému období jsem se zatím věnoval jen okrajově, byla to pro mě navíc zajímavá příležitost, jak překročit hranice odbornické komunity. Ale až čtenáři musí posoudit, do jaké míry se nám to podařilo. Já jsem se během psaní a redakce dozvěděl hodně o slovenské, německé, maďarské literatuře mezi válkami a pro sebe objevil témata, kterým bych se chtěl v budoucnu věnovat. A hlavně jsem pochopil, že první republika nebyla jen nás, Čechů.