Souvislosti mezi starověkou apokalyptickou literaturou a některými směry anarchistického myšlení vybízejí k úvahám o smyslu lpění na ideové čistotě a ortodoxní radikalitě. Jak by ale měla vypadat revoluční reálpolitika?
Autoři starověké apokalyptické literatury ve svých vizích cestovali dějinami provázeni andělem nebo jinou božskou bytostí. Snažili se povznést nad útlak, utrpení a zmatek své doby a zahlédnout pevný božský plán, který trvá navzdory střídajícím se věkům s jejich vládci, aby se dobrali ujištění o příchodu spravedlivého řádu. Není náhodou, že velká část apokalyptické literatury vznikala v malých ohrožených komunitách, kterým nezbývalo mnoho důvodů k radosti ani mnoho možností k jednání. Poslední strategií bylo čekat, až se věci změní. Nebeská kniha života se jmény spravedlivých, do které mohl nahlédnout apokalyptický vizionář, byla ujištěním, že ačkoli na zemi jsou pevné postoje příčinou pohrdání a útlaku, na nebi si jich někdo všímá a bude si je pamatovat. Takovéto apokalyptické pojetí dějin je velmi blízké určitému směřování v anarchoautonomním hnutí. Tato tendence přitom sílí spolu s důrazem na povstalecké prvky.
Skutky svatých
Jeden přítel kdysi poznamenal, že anarchisté jsou „temnější pravdoláskaři“. Důraz na autenticitu a život v pravdě u anarchistů nabírá radikálnější podobu a zahrnuje odpor k podílení se na projevech konzumní společnosti a mainstreamové kultury. Důraz na vnitřní morální integritu je také spojený s nechutí účastnit se politického provozu, který vyžaduje ideové ústupky nebo ohledy na veřejné mínění. Zásadní je uchovat si morální čistotu, protože to je většinou to jediné, co v současné společnosti anarchistické komunitě zbývá. Ze spravedlivých skutků svatých bude podle autora biblické knihy Zjevení utkáno bělostné roucho pro svatbu Beránkovu. Anarchisté sice na vyplnění podobných vizí nečekají, ale důraz na specifický typ morálky a nezávislost na hodnotách většinové společnosti je s apokalyptickým společenstvím spojuje.
Není namístě tento rys podrobovat cynickým úšklebkům ani ho zobecňovat na všechny anarchisty, je ovšem pravda, že v radikální politice často vede ke známým důsledkům, jako je jistá elitářská nadřazenost, subkulturní uzavřenost nebo opájení se neúspěchy, jež jsou prezentovány jako důkazy radikality. Zvláště v případě autonomního hnutí, které vzniklo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jako reakce na neuskutečnění radikálních revolučních požadavků z roku 1968, se možná jedná spíše o jakousi z nouze ctnost. Stáhnout se do squatů a komunit s vlastní kulturou bylo v dané době pochopitelné. Neříká si ovšem dnešní společenská situace spojená s novou fašizací a projevy klimatické krize o radikální politiku, která vstoupí do veřejného prostoru? A to i za cenu, že by se komunita spravedlivých smísila s obyčejnými lidmi?
Fascinace plameny
„A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera,“ popisuje kniha Zjevení příchod nového věku. Plameny zde hrají důležitou roli. Touha po konci „říše smrti“ je velká, a až bude zanikat, měla by zaniknout s velkou pompou, aby každý viděl, jak se pyšná moc mění v popel. Povstalecký anarchismus doufá, že taková touha je společná a že malá povstání probudí v lidech odvahu k velké vzpouře. Oheň je oblíbeným prostředkem nebo aspoň obrazem – stačí ho zažehnout a on se sám šíří dál. Apokalyptická představa, že všechno staré shoří, aby mohlo začít nové, je ovšem problematická a může mít tragické následky. Jak napsal teoretik sociálního anarchismu Gustav Landauer, „stát nelze převrhnout jako stůl“ a zapálit lze infrastrukturu, nikoli nespravedlivé společenské vztahy. Fascinace událostí povstání či revoluce se navíc může stát fetišem, který zakryje jejich cíl – totiž úsilí o spravedlivější společnost. Bini Adamczak ve své knize Beziehungsweise Revolution (Pokud jde o revoluci, 2018) upozorňuje, že jednou z příčin pádu sovětského Ruska do stalinismu byl právě fetiš revoluce a konfliktu, který nakonec legitimizoval Stalinovy čistky, teror a vnitřní válku. Anarchisté se proti autoritářským komunistům sice důsledně vymezují, je však otázkou, zda někteří tento fetiš nesdílejí.
V českém prostředí povstalecký anarchismus příliš nevzkvétá a protestní kultura zde rioty, rozbíjení výloh ani zakládání požárů běžně nezahrnuje. Nicméně alespoň symbolické přijetí násilí tvořívá identitní prvek při vymezení se proti „liberálním“ aktivistům. Je samozřejmě namístě postavit se proti pacifistické rétorice nenásilí, pokud za sebou skrývá konformitu s monopolem státní moci a ignoranci k jejím tragickým dopadům. Odhalení strukturálního násilí mocenských mechanismů by ovšem nemělo automaticky ospravedlňovat každý typ odporu proti nim. Zásadní etické i strategické otázky užití násilí je třeba pokládat a zodpovídat stále znovu.
Sluší se ovšem připomenout, že anarchismus má bohatou a pestrou tradici, která obsahuje i proudy k těm výše popsaným – a lehce karikovaným – téměř protikladné. Anarchismu vděčí radikální levice především za udržování tradic odporu, nedogmatickou radikální teorii, důraz na politiku každodennosti a cenné experimenty s alternativním uspořádáním vztahů v komunitách. Také distance od světonázorového marxismu a jeho pojetí dějin jako pokroku může být produktivní – pokud představu totálního zlomu nahradí pojetí revoluce jako řady momentů přerušení, které otevírají prostor pro alternativní zkušenost společenského uspořádání i vlastní subjektivity.
Zůstává ovšem otázkou, jak tyto společenské ctnosti anarchismu spojit s politikou usilující o celospolečenskou změnu. Jednou z možností by mohla být strategie nové revoluční reálpolitiky, kterou se pokusila zformulovat německá skupina Interventionistische Linke. Tito radikální levičáci navazují na autonomní hnutí a strategie přímé akce, vstupují ale do celospolečenských bojů týkajících se práce, bydlení, feminismu nebo změn klimatu. Revoluční reálpolitika má podle nich zahrnovat každodenní problémy, potřeby a touhy lidí a spojovat je s obecnějšími aspekty kapitalismu nebo patriarchátu. Revoluce pro ně není jednorázovým povstáním, ale procesem, který vzniká kombinací radikálních postojů a úsilí o dosažení realistických krátkodobých cílů. Utopie se má snoubit se strategií a radikalita se srozumitelností.
Autor je aktivista sociálních hnutí.