Bludiště bez východů

Když si před třemi lety odnesl Saulův syn (Saul fia, 2015) z mezinárodního ­festivalu v Cannes hlavní cenu, tehdy skoro čtyřicetiletý režisér László Nemes se stal novou hvězdou maďarského filmu. A nelze se tomu divit. Přinesl formálně odvážné a drtivé svědectví o naději, a pomohla mu i mnohokrát probíraná spolupráce s Bélou Tarrem. Na oceňovaný debut letos navázal příběhem dívky Irisz, která se po mnoha letech v sirotčinci vrací do kloboučnictví svých zesnulých rodičů. Ozvěny minulosti však ve filmu Soumrak znějí pod hlasitým dusotem koní a rodinné jméno Leiter se rozbouřenou Budapeští rozléhá s hořkou ozvěnou.

Mystická Budapešť

Právě rakousko­-uherská metropole je centrálním bodem vrstevnatého příběhu, jenž se rozhodně nevyvíjí podle obvyklých diváckých očekávání. Vrstevnatý je proto, že fikční prostor Budapešti je zde explicitně strukturován a Irisz se pomalu pohybuje mezi jeho patry, aby rozkryla tajemství své minulosti. Město je vykresleno jako bludiště tajemných zákoutí a honosných módních paláců, jejichž ornamentální zdobnost nahání hrůzu. Je to místo plné záhad, v němž se střetává množství společenských skupin a institucí, rozdělených absencí porozumění. V každé scéně, na každém místě, ať už v otevřených prostorách zelených trávníků, dusivých interiérech módních obchodů nebo na špinavých ulicích, je cítit napětí a strach z nepojmenovaného. I jedna z klíčových scén pojednává o snaze dostat se do skryté místnosti v kloboučnictví. Irisz musí takových stěn překonat několik, ale nikdy se jí neotevře úplný pohled na druhou stranu. Ani nám Soumrak nikdy nedovolí plně nahlédnout za zdi tajemství a nejasností. Tato omezená perspektiva, nemožnost vidět skutečnost celou a pochopit situaci ve všech souvislostech, je jednotícím tématem filmu.

Na Nemesových dílech není fascinující pouze cit pro komplexní rekonstrukci dobových společenských tenzí či – jako v případě Saulova syna – intenzivní zprostředkování industrializované genocidy. Ruku v ruce s tím jde promyšlenost stylistických postupů. Soumrak svým mechanickým okem z Irisz ani na okamžik neuhne. Přitom je tato společenská a historická koláž sofistikovanou variací. Právě způsob, jakým se kamera na Irisz tiskne, totiž vede diváckou pozornost k omezené perspektivě jako takové. Kdyby Nemes využil ke konstrukci prostorových vztahů kolem hrdinky tradičnějších postupů, potlačil by tematickou rovinu filmu. Irisz prochází mystickou Budapeští a okolí proniká do dívčina osobního prostoru, aby za sebou zanechalo více otázek než odpovědí.

Nechuť promluvit

Nemesův snímek funguje naprosto precizně i v žánrové rovině. Spoléhá sice na vykreslení vzájemného neporozumění, které má ničivé následky, ale také pracuje s kladením otázek týkajících se vývoje příběhu. Iriszina cesta novým světem starých útrap začíná u několika tajemství, která se prohlubují a vrství. Ne­­existuje žádný klíč k jejich odemknutí a Nemes vytváří pomalý, soustředěně podvratný konspirační thriller o místě, v němž absentují jasné odpovědi. Co se stalo s dívčiným bratrem? A co se děje za zavřenými dveřmi buržoazní smetánky? Kde vzájemné konflikty koření? Na velkou část z těchto záhad nedává autor přímou odpověď a každá scéna vrcholí nastolením nové otázky o stavu Budapešti. Ve výsledku se jedná o film daleko více frustrující, než byl Saulův syn. Soumrak je méně přístupný, protože nabízí zárodky komplikovaných narativních souvislostí a vrstevnatou síť vztahů, avšak zároveň tematizuje svou nedoslovnost. Neschopnost přímé komunikace není jeho problém, ale ústřední motiv. V samotné osnově vyprávění se tak odráží stav fikčního světa. Žánrový rámec je zde použit jako zástěrka k rozkrytí rozvrácené a konflikty zmítané společnosti, jejímž největším problémem je nejen nechuť naslouchat, ale vůbec promluvit.

László Nemes ve svém druhém filmu dokázal, že umí překročit stín svého úspěšného debutu. Soumrak nabízí pohled do křehké budapešťské společnosti v raném 20. století a skrze podvracení detektivní zápletky nás provádí zákruty tamějších ulic, aby obnažil komunikační limity všech společenských skupin. Dokázal také aktualizovat stylisticky brilantního Saulova syna, aniž by sklouzl k exploataci vlastních technik. Soumrak je komplexním portrétem společnosti, v níž chybí empatie. A drtivý poslední záběr ilustruje důsledky, k nimž takový stav vede.

Autor je filmový publicista.