Chtěl jsem být ten druhý

Do češtiny byly přeloženy dva vaše historické romány. Jeden se odehrává v Uhrách v 16. století, druhý je o okupaci Slovenska v roce 1968. Proč právě tato dvě témata, která od sebe dělí téměř pět set let?

Je to velmi jednoduchý příběh: píšu o tom, co mě zajímá. Napsal jsem také utopii, prózu z dnešního New Yorku nebo o Satanově spasení. Pokud jde o rok 1968, podnět pocházel z dětství: vzpomínám si, že ve zprávách to byly samé protesty v Paříži a válka ve Vietnamu, ale o vpádu do Československa, což byla pro režim citlivá otázka, jsem slyšel až od otce. V románu Můj tank jsem, myslím, prošel znovu svou šestiletou osobností. Odráží se v tom mentální struktura typického občana totalitního státu: je to dětská, dětinská existence.

Byl váš přístup k psaní o 16. století a o roku 1968 stejný? Jinými slovy: souhlasil byste s klasicistním názorem, že lidé jsou v zásadě pořád stejní?

Hlavní postava románu o roce 1968 je infantilní, ta z 16. století je spíše archaická. Přinejmenším jsem to tak zamýšlel: stvořit archaic­kého chlapíka s mytickým smýšlením a emo­­cemi, bez mladých idejí, které nám dnes připadají samozřejmé, jako je idea národa nebo územní celistvosti státu. Ve středověku však nebyla podstatná teritoriální integrita, ale integrita feudální! Vím, že obvykle hledíme na lidi z jiných dob a kultur skrz brýle, které nám nasazuje vzdělání, rodina, společnost a které často brání pochopení, vcítění se a solidaritě. Proto jsem hodně pracoval s prameny ze 16. století: s dopisy, daňovými soupisy, závěťmi, texty osmanských historiků, Koránem, staroperskými a arabskými pohádkami, knihami přísloví. Chtěl jsem být ten „druhý“. A tak je hrdinou románu Turecké zrcadlo mladý osmanský válečník, náš nepřítel, dobyvatel. Když se s ním jako čtenáři ztotožňujeme, učíme se pohlížet na sebe zvnějšku, pohledem jiné kultury.

Téma identity a jinakosti je dnes dost frekventované. Myslíte, že prožíváme posun v jejich vnímání?

Jsme svědky kroku zpět k nacionalismu. Stejně jako se to stalo před první i druhou světovou válkou. Je to kultura sebezničení, na úrovni jednotlivce i na úrovni společnosti. Odpověď na války a ničení přišla už před dvěma tisíci lety: křesťanství. To bylo první globalistické, mezinárodní a kosmopolitní hnutí na světě, přičemž nesmíme zaměňovat křesťanství s některými církvemi nebo dokonce politickými stranami. A pak je tu komunismus, který si nesmíme plést s krvavými režimy, liberalismus a zelené hnutí. Posun ke globální identitě tedy není nijak nová myšlenka. Jen se ještě neprosadila. Říká se, že to všechno jsou utopie. Ano, to je pravda – ale přežití lidstva jako celku je také utopie. Nemáme jinou možnost než pracovat s utopiemi.

Román Můj tank vypráví o invazi Varšavské smlouvy do Československa z perspektivy Maďara. Má tato událost v současném Maďarsku nějakou relevanci?

Protagonistou románu je vyhrocená postava: je příliš naivní, příliš hloupá, příliš loajální. Tato nadsázka odhaluje, jak dokáže moc zničit normální myšlení. Ovládat i být ovládán je v protikladu ke zdravému, svobodnému myšlení. A to, myslím, platí nejen pro Maďarsko, ale pro celou střední Evropu dodnes.

Nebál jste se, že vám bude vytýkán způsob, jakým pracujete s humorem? Že sklouznete k parazitujícímu kýči, jak ho nacházíme v popkulturních dílech typu Good Bye, Lenin?

Je možné, že humor v tom románu je skutečně kýčovitý nebo laciný a přízemní. Je to možné, protože hlavní postava je přehnaná. Nicméně při psaní jsem se nebál ničeho. Prostě jsem vyvolával z paměti své dětství, rodinu, mou zemi v roce 1968… Kýč je poměrně nedávný pojem, vynalezla ho moderní doba. Villon, Cervantes, Dostojevskij nebo folklorní umění mohou být kýč a vysoké umění současně. Každý autor buduje své dílo z nějakých stavebních kamenů, i z klišé. Nejsme bohové, nedokážeme stvořit vesmír z ničeho. Příběhy o lásce nebo o smrti a pomstě mohou být kýčovité nebo silné, intenzivní a očistné – záleží na tom, jak se použijí. Jestliže jsem nástrojem klišé, výsledkem je kýč. Pokud jsem schopen použít klišé jako nástroj, výsledek může být hodnotný.

Někteří recenzenti přirovnávají protagonistu knihy k Forrestu Gumpovi. Já si však myslím, že je to spíše středoevropská postava, vzdálený příbuzný Oskara z Grassova Plechového bubínku nebo Davídka Weissera od Pawła Huelleho…

Je lepší, když autor své romány nevykládá. To není jeho úkol. Když se autor snaží analyzovat nebo dovysvětlit svou práci, je to vždycky podezřelé. Ale v rozhovoru se tomu občas nedá vyhnout, takže se pokusím odpovědět: ta nepravděpodobná postava jsem já a mechanismus moci v roce 1968 je mocenský mechanismus dneška. V roce 1968 byla jiná hesla na transparentech, ale tkanivo je stále totéž. Nazývá se vazalský systém.

Opravdu si myslíte, že se navracíme k nějakému typu vazalského systému, že mocenské mechanismy jsou stále stejné? Obáváte se současného vývoje?

Způsob navazování společenských ­vztahů u Maďarů – tedy většiny z nich – se řídí paternalistickým vzorem: feudálním nebo vazalským systémem. Každý má nad sebou šéfa, který je pro něj něco jako otec – na pracovišti, ve škole, v obecní radě, v politické straně, v parlamentu, všude. Nedokážeme si představit, že bychom žili vlastní život a sami za něj zodpovídali. Naše rozhodnutí závisejí na zájmech našich šéfů. A každý šéf má svého šéfa a tak dále. Proto je celý systém infantilní. Dalšího vývoje se samozřejmě obávám, protože tento systém vytváří neustálé konfrontace – držitelé úřadů spolu navzájem soupeří o přízeň šéfa a výhody, které jim může poskytnout. Stejně tak si konkurují paternalistické státy, jenže zatímco před sto lety dokázala jedna země rozpoutat světovou válku, dnes může jedna země zničit celou planetu.

Před nějakými sto lety přitom Západ objevil kulturu spolupráce, tolerance, práva a ústavnosti. Systém se rozběhl, zvýšila se životní úroveň, nové ideje dobyly celou planetu. My jsme se chtěli přidat, a tak jsme přijali podobné zákony, ale myšlením jsme se s nimi nedokázali konformovat. Proto dnes žijeme ve dvojím vesmíru. Žijeme ve lži. Je to zajímavá doba s pochybným pokračováním: je možné, že přijde obrovský náraz nebo také pozvolná změna. Lidé si bohužel žádají charismatického vůdce. Budou­-li mít štěstí, příští král bude méně nemocný a více osvícený… Ale koneckonců s tím nemám problém. Umění a literatura jsou také určitý druh lži. Velká lež je půda, z níž může vyrůst jedinečné, silné a jemné umění. Západní čtenář nedokáže v celé šíři pochopit Haška nebo Kafku a západní spisovatel nemůže nikdy psát jako Esterházy nebo Hrabal.

Je podle vás literatura médium, které se může k současným problémům vyjádřit odpovídajícím způsobem?

Ponechme literatuře a umění autonomní prostor. Není tu pro žádný účel, ani dobrý, ani zlý. Román, báseň, obraz nebo instalace jsou tu samy za sebe, výhradně pro naši útěchu a radost. Ale v určitém ohledu máte pravdu: literatura a umění ovlivňují naše myšlení, mentalitu a v konečném důsledku i naše činy. A tento nepřímý vliv je silnější než jakékoli vypočítavé snahy. Orwell nás v románu 1984 samozřejmě varuje před zrůdným státním zřízením, ale ten román by byl stejně závažný a pravdivý i bez jakéhokoli autorského záměru. Autor jednoduše něco viděl a proměnil to ve fikci. Takže autorova citlivost na veřejný život a politiku je důležitá a autor má štěstí, když tato citlivost pronikne do jeho díla, aniž by bylo jeho cílem zachránit svět. Tolik teorie. Já samozřejmě chci zachránit svět.