Co vidí „jiní revolucionáři“?

„Vzpoury tedy konečně přišly.“ Není nad to, když můžete hned v první větě své druhé knihy spokojeně konstatovat, že jste měli pravdu. Předpovědi, které se před pár lety mohly zdát přitažené za vlasy, byly ve skutečnosti revolučním proroctvím. Kniha Našim přátelům (A nos amis, 2014) je nicméně do značné míry vypořádáváním se s faktem, že povstání sice přišla, ale také selhala – „vypukly vzpoury, nikoliv revoluce“. To znamená buď udělat krok zpátky a pokusit se přehodnotit vlastní východiska, anebo zatnout zuby, zavřít oči a s heslem „Tím hůře pro fakta“ pokračovat směle vpřed. Tuto cestu zvolil Neviditelný výbor.

Od události k pravdě

Mezi vydáním knih Vzpoura přichází (2007, česky 2012; recenze v A2 č. 24/2012) a Našim přátelům uběhlo sedm let, během nichž ambice Neviditelného výboru vzrostly, což ukazuje už skutečnost, že druhý text vyšel současně v osmi jazycích a na čtyřech kontinentech. „Jiným revolucionářům“ nejde o nic menšího než o gigantický úkol přetnout svým psaním okovy, které „připoutávají Gullivera revoluce k zemi“. Přesto je mezi oběma díly možné nacházet spojnice. Patří k nim i esejistický styl, jenž se snaží mluvit zároveň jazykem teorie i literatury a oslovit co nejvíc potenciálních čtenářů. Jenže zatímco Vzpoura přichází byla analytická a literární zároveň a nepotřebovala přehršle odkazů k teorii, v Našich přátelích se sice odkazuje na spoustu jmen a autoři se vypořádávají snad se všemi proudy radikální levice, nicméně literatura se tu občas mění v čtení pod lampou.

Nejdůležitějším slovem Vzpoury byl termín „událost“, v knize Našim přátelům to je pro změnu „pravda“. Poněkud patetická revoluční matematika („pravda z hloubi jeho slz také explodovala v srdci každého člověka“) ovšem nutně ústí v nicneříkající velká slova o tom, že musíme nalézt „nový druh pozornosti“ a „prosadit nový druh vnímání“. Není úplně jasné, co se tím míní, ale rozhodně z toho sálá mysticismus („musíme vtrhnout do prostoru, v němž už jsme“). Je tedy otázka, zda se revoluční psychoanalýza prvního pamfletu v tom druhém místy nepřeklápí v revoluční ezoteriku. Jedna věc se ale přece jen nemění: Neviditelný výbor je i tentokrát přesvědčivější v popisu situace a radikálně levicové kritice radikální levice než v nastínění možných východisek.

Kritika dvou druhů levičáckého fetišismu, a sice radikality a pacifismu, patří mezi nejpozoruhodnější části knihy. Zvláště pasáže o radikalitě si zasluhují pozornost, a pokud levicové prostředí trochu znáte, budou vám znít povědomě: „Člověk má v těchto kruzích obavy, že už nebude dost radikální, stejně jako se jinde obávají, že přestanou být módní, cool a in.“ Terčem kritiky jsou všichni od nové levice přes marxisty až k anarchistům a nutno přiznat, že s předkládanou kazuistikou hnutí se často dá souhlasit. Aktuální diagnóza radikální levice by opravdu měla začít konstatováním, že „takřka všude naše strana naráží na své vlastní ideologické dědictví; vázne v celé spleti revolučních tradic, poražených a zašlých, jež se však přesto dožadují úcty“. Neviditelný výbor jako by bral všude, a přitom sám nestál nikde. Už mu nejde o vlastní identitu, ale o údajnou strategickou účinnost, která se situaci od situace mění, podobně jako diskursy, s nimiž žongluje. Škoda jen, že často výstižnou a nevybíravou anamnézu snižuje kapitola o komunách, které zůstávají pro „jiné revolucionáře“ i v druhém spisu samospasitelným řešením – a tím pádem i fetišem par excellence.

Pozemšťané a Západ

Pro text jsou charakteristické extatické teze, které daleko překračují snahu o empowerment: například po roce 2011 jsme podle autorů nezažili rozptýlené revolty, nýbrž světovou vlnu povstání, která spolu navzájem komunikovala. Ten tam je cynický kriticismus první, lepší poloviny Vzpoury. Kritika západních společností je v knize Našim přátelům neoddělitelně propletena s mytologií povstání, k jejichž výkladu autoři přistupují jako samozvaní proroci. Kombinace subjektivního stylu s hlásáním objektivních pravd v prvním eseji fungovala, protože byla zakotvena v generační sebereflexi příslušníků evropské střední třídy. Přesun na globální rovinu ale této stylistické strategii nesvědčí. Vyslovování „pravd“ tisíců lidí na náměstích Tahrír a Taksim nebo v newyorském Zuccottiho parku vede k vyprázdněným zobecněním typu „skutečným obsahem Occupy Wall Street bylo znechucení ze života, který jsme přinuceni žít“. Hledat totéž banální znechucení ze „života“, které autoři v první knize diagnostikovali u mladých Francouzů, za vzpourami v Egyptě, Libyi nebo Turecku je především paradoxním příznakem západocentrismu.

Paradoxním proto, že Západ funguje v textu jako nepřítel definovaný s pozoruhodnou přepjatostí: „Není tu lidstvo, jsou tu jen pozemšťané a jejich nepřátelé, Zápaďané, ať už je barva jejich kůže jakákoli.“ Když se k tomu přidá odpor k „technologickému šrotu“ a diagnóza „zániku Západu“, u níž pa­­trně autorům uniklo, že ji Oswald Spengler konstatoval už před sto lety, mění se tón knihy místy v hartusení starého heideggeriána. Tento dojem ještě podtrhuje tvrzení, že dnešní krize je v prvé řadě metafyzická a dnešní vzpoury nevycházejí z politických ideologií, ale etických pravd. Kdyby autoři nebyli navzdory vší groteskní sebenenávisti tak zoufale západocentričtí, možná by si všimli, že podobné myšlenky by našli už u Jana Patočky či Václava Havla. A pokud by se obtěžovali pohlédnout trochu blíž na realitu některých vzpour, nad nimiž se rozplývají, za etickou frazeologií by leckdy zahlédli stejné touhy, jaké měli v roce 1989 občané východní Evropy, kteří dychtili po svobodě, demokracii, lepším životě – a pádu režimu.

Neviditelný výbor se tak nevymyká mainstreamu západní levice, která si ze sovětské zkušenosti nevzala jiné poučení, než že krach státního socialismu byl příčinou její marginalizace. Ambice mluvit za demonstranty na Blízkém východě jsou u těch, kdo dodnes nebyli schopni rozšířit svoji perspektivu o zkušenosti obyvatel východní Evropy, nepříliš přesvědčivé.

Anarchista Čtvrtek

Mytizace světové sítě navzájem komunikujících povstání připomene Sergeje Něčajeva, když tvrdil Bakuninovi, že v Rusku vybudoval rozsáhlou revoluční síť. Autoři ve svém intelektuálním DNA něčajevovské geny nezapřou, s opuštěním střízlivého kriticismu první knihy se ale jejich nejbližším předchůdcem stává Chestertonův Anarchista Čtvrtek (1908, česky 1924). Uchváceni extází vzájemnosti na náměstích a rioty, které je vedou k halucinačním vizím revoluce myšlené jako „čisté svržení“, se blíží Chestertonově představě o anarchismu jako čisté destrukci.

„Okouzlení“ revolučním spontaneismem a oslava vztahů a skutečností, které vznikají jaksi neplánovaně v průběhu vzpoury, přitom není ničím novým. Neviditelný výbor se rád a zhusta vyhraňuje vůči nejrůznějším levicovým tradicím, bezmezná důvěra v to, že nový svět se zrodí jaksi samovolně v průběhu konfliktu, je ale jednou z nich. Odpověď na dilema výběru mezi spontaneitou a organizací se nachází až na posledních stránkách knihy a rozpolcenější snad ani být nemohla. Musíme prý hledat „formy organizace, jež jsou ukryty pod povrchem toho, co lze nazvat ‚spontánním‘“. Podobně schizofrenně a ne­­uskutečnitelně se nakonec jeví i požadavek ještě před rozhořením povstání „spojit veškerou technickou inteligenci do jediné historické síly“, rozuměj nové „revoluční síly“. To se zřejmě načekáme.

Uskutečnitelnosti nijak nepomáhá ani pohrdání autorů politickou techné a ekonomickou praxí. Heslo „Nic není organizované, všechno se organizuje samo“ je možná dobrým receptem pro kmen lovců či sběračů, v rámci vzpour však fungovalo jen do chvíle, než byly vyčerpány prvotní kapacity nadšení. Dodávky elektrické energie, teplé vody nebo léků samo nadšení nezajistí. Vzpoura přichází se nesla v duchu cynismu středního věku, a díky tomu se mohla okázale pošklebovat i tomu, co její autoři vlastně sami dělali. Nadšenectví jejího pokračování je ale adolescentní a jako textová strategie nefunguje. Vysmívat se apokalyptickým vizím absorbovaným kapitálem, a přitom tančit na apokalyptickou notu je nevěrohodné. Vzhledem ke snaze zaujmout co nejvyhrocenější a nejoriginálnější pozici ovšem autorům kromě mytologie vzpoury nic jiného než právě apokalypsa nezbývá. Tato spasitelská metafora je bohužel tak abstraktní a rozmlžená, že funguje jako věšák na fráze nebo v lepším případě více či méně trefné aforismy. Zvláště když po všem tom blouznění o komunách, sebeorganizaci bez subjektů a vzpourách, které čekají za rohem, sami autoři konstatují, že stačí „trochu nacionalismu, špetka sociální a solidární politiky a vzpoura bude muset počkat“.

Je dobré vědět, že „jiní revolucionáři“ mají pro každého z nás nějaký úkol, a je od nich hezké, že počítají i s babičkami. Vnucuje se ale otázka, co budou dělat oni sami, až „to“ konečně přijde. Neviditelný výbor totiž vidí, jen co vidět chce.