Divácký zážitek

Sociálně­-kritické obrazy Pietera Bruegela staršího, zachycující obyčejného venkovského člověka v jeho každodenních radostech a strastech, dodnes nepřestávají fascinovat odbornou i laickou veřejnost. Asi i zcela neinvenční prezentace jeho děl by stačila k tomu, aby člověk odcházel spokojený. Vídeňské Uměleckohistorické muzeum nicméně s precizností sobě vlastní připravilo jednu z koncepčně a ře­­mes­lně nejpropracovanějších výstav letošního roku. Spíše než o „klasickou výstavu“ se jedná o spektakulární „divácký zážitek“, takže snad může být i na škodu prozrazovat všechny originální prvky, se kterými tvůrci expozice přišli.

Monstra a rolníci

Výstava zabírá jedenáct galerijních prostor, v nichž je chronologicky a tematicky seřazeno devětadevadesát děl z dílny samotného Bruegela nebo jeho následovníků. Před vstupem je k zapůjčení užitečný průvodce, v němž se nachází nejen plán s doporučenou trasou prohlídky, ale také výklad o každém díle. U každého obrazu je sice umístěn týž popisek, ale kvůli množství návštěvníků může být problém se k němu dostat. První sál je věnován zhodnocení Bruegelova odkazu v průběhu staletí z hlediska sběratelského zájmu o umělcovo dílo. Na informačním panelu tak nalezneme i křivku znázorňující vývoj prodejních cen, která klesá a zase pozvolna stoupá podle toho, jak draho se malířovy obrazy prodávaly.

Začátek výstavy je věnován perokresbám z Bruegelova raného období. Jsou zde především v ateliéru komponované krajiny, inspirované benátskou malbou, ale též ikonický autoportrét Malíř a znalec či podobenství Velké ryby polykají malé ryby, plné fantaskních monster, které mu později vyneslo přízvisko „druhý Bosch“. Následující oddíl je věnován Bruegelovým krajinomalbám. Nelze opominout slavný cyklus Roční období, který původně sestával z šesti deskových obrazů, z nichž se dochovalo jen pět. Po 350 letech se ve Vídni vedle sebe sešly čtyři z těchto pěti maleb: Pochmurný den, Návrat stáda a Lovce ve sněhu (které vlastní vídeňské muzeum) doplnila Senoseč (zapůjčená z Lobkovického paláce na Pražském hradě). Zbývající Žně zůstaly ve sbírkách Metropolitan Museum of Art v New Yorku. V atypicky velkoformátových žánrových scénách Bruegel zachycoval aktivity příznačné pro dané období. Během teplých měsíců se jednalo o práci spojenou s obživou, především obdělávání polí, v zimních měsících ale měli rolníci více času, a tak malíř v pozadí výjevů zpodobnil například lov ptáků, bruslení nebo kolf, což byl jakýsi „golf na ledu“. Nejen z hlediska dějin každodennosti jsou pak působivé Dětské hry, které detailně zaznamenávají více než devadesát druhů dětských zábav.

Babylonská společnost

Od „nižšího“ žánru krajinomaleb, které však v sobě vždy nesly hlubší, často moralizující poselství, expozice volně přechází k „vysoké“ náboženské malbě. Nechybí bezútěšné memento mori Triumf smrti, Obrácení sv. Pavla ani Nesení kříže, které je netradičně vystaveno bez rámu a volně v prostoru, takže návštěvník má ojedinělou možnost prohlédnout si originální formát, složený z pěti tenkých dubových desek, ze všech stran. I dále výstava pokračuje v biblické tematice, neboť v další místnosti se nachází jeden ze zlatých hřebů výstavy – proslulé Babylonské věže. Malíř vytvořil dvě varianty a obě jsou zde nyní k vidění. Menší verze byla zapůjčena z Museum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu, větší formát pak pochází ze sbírek Uměleckohistorického muzea. Dlužno dodat, že obrazy nejsou umístěny paralelně na jedné stěně, což ale na jejich působivosti rozhodně neubírá. Cílem totiž není „najít deset rozdílů“, ale kontemplovat nad způsobem, jakým „babylonské“ společnosti Bruegel nastavuje zrcadlo – i dnes.

Materiální obrat

Od konce 20. století v uměnovědném diskursu probíhá „material turn“, tedy obrat k materiální, fyzické složce kulturních artefaktů, která je brána jako rovnocenná se složkou obsahovou. Historik umění Michael Yonan tento proces odklonu od platonismu příznačně popsal jako schopnost člověka dostat se „ven z jeskyně“. Vliv tohoto metodologického trendu nalezneme i zde. Menší vedlejší místnosti, jejichž expozice vznikly jako výstupy z vědeckých výzkumných projektů, se totiž věnují samotné technologii maleb – jak krea­tivnímu procesu vytváření obrazu, tak jeho materiálním kvalitám. Nechybějí ani překvapivé poznatky z dendrochronologických průzkumů (včetně trasy, kudy se dubové dřevo transportovalo z Pobaltí do Nizozemí), rentgenové snímky či zprávy o restaurátorských a konzervačních zásazích.

Celý jeden sál se pak věnuje detailní rekonstrukci obrazu Dvě opice, přičemž je podrobně vysvětlen proces vzniku malby, od přípravy desky podkladovými nátěry přes podkresby s viditelnými pentimenti až k finální malbě. V navazující místnosti je pak velmi originálním způsobem představeno šest úchopů štětce, které malíř používal. Všechny jsou demonstrovány na sádrových odlitcích rukou, které v různých pozicích třímají štětce a další nástroje. Nad odlitky visí zvětšené výřezy Bruegelových obrazů (včetně jejich měřítka), na nichž lze přesně sledovat použitou malířskou techniku v praxi. Celou stěnu třetí místnosti pak pokrývá zvětšená kopie mnoho­figurálního obrazu Souboj půstu a masopustu, na němž jsou v šeru nasvíceny některé namalované předměty, které se ve svých reálných podobách nacházejí ve vitrínách. Můžete si tak prohlédnout dobové škorně, kostky na hraní, mince a mnoho dalších řemeslných předmětů, které lze nalézt na tehdejších žánrových výjevech. Zážitek, při němž se obrazy doslova zhmotňují před očima, umožňuje návštěvníkům udělat si plastickou představu o životě obyčejných lidí v 16. století.

Výstava, minimalisticky nazvaná ­Bruegel, tak přináší aktualizovaný a netradiční po­­hled na malířovo celoživotní dílo. ­Zamrzí snad jen absence několika klíčových obrazů (V zemi peciválů či Podobenství o slepcích), ale ve výsledku se jedná o skutečně jedinečný „divácký zážitek“. Pouze je třeba připravit se na obrovské množství lidí, kteří aktuálně zaplňují centrum Vídně. Nezbývá než se ztratit v davu stejně jako malé postavy na Bruegelových Wimmelbilder.

Autorka je historička umění.