Dívky nepláčou

Dívka režiséra Lukase Dhonta získala na letošním festivalu v Cannes cenu za nejlepší celovečerní debut a v nadcházející oscarové soutěži bude reprezentovat Belgii v kategorii neanglicky mluvených filmů. Po Fantastické ženě (Una mujer fantástica, 2017) Sebastiana Lelia, jež ve stejné kategorii zvítězila letos, jde o další příběh s transsexuální hrdinkou. Oba filmy svým důrazem na umělecké dráhy protagonistek připomínají, že i transsexuál může být krásný a múzický člověk jako každý jiný. Dívka však kromě toho ukazuje něco, co si málokdo dokáže vůbec představit. Nevypráví o zlé xenofobní společnosti, ale především o překážkách kladených dospívající trans dívce jejím vlastním tělem. Na rozdíl od autorsky pohodlného vzbuzování antipatií vůči méně civilizovaným spoluobčanům přichází s příběhem plným zášlehů fyzické bolesti, která je však snesitelnější než dlouhodobé duševní trápení. Nabízí divákům možnost vcítit se do situace lidí, kteří kvůli svému tělu prožívají hlubokou krizi identity.

Liška, která si hryže končetinu

Šestnáctiletá Lara podstupuje proces proměny mužského těla v ženské. Její příbuzní i spolužáci její identitu znají a nikdo ji nezpochybňuje. Má výborný vztah s osamělým otcem, který kvůli dceřinu sebeurčení dokázal změnit práci i bydliště. Na Laru nenahlíží jako na sumu předurčených daností, ale jako na individualitu. I ve vesměs nápomocné belgické společnosti však Lara narušuje sociální normy, což je pro ni trapné a stresující. Dhontův film neponechává stranou vedlejší efekty vstřícného společenského klimatu a podpůrné rodinné atmosféry na psychiku jedince rozhodnutého pro změnu pohlaví. Jedním z nich je stálá konfrontace s nadstandardností vlastní situace. Když okolí otevřeně prodiskutovává praktické okolnosti Lařina začlenění do taneční školy, vyvolává to v ní trauma z vlastní jinakosti. Stres se pak ve spojení s namáhavými baletními zkouškami projevuje tělesnou slabostí, v níž lékaři spatřují předoperační riziko. Změnu pohlaví stále odkládají, a s ní i odstranění Lařina nejtěžšího psychického břemene.

Lara skrytě nesouhlasí s medicínským hlediskem, upřednostňujícím především dobro těla, a bez ohledu na zdravotní důsledky svépomocí bolestivě upravuje svou vizáž podle svých představ o ženskosti. Činí tak i kvůli křehké romanci s neznámým mladíkem, jenž zatím netuší, co má jeho nápadnice pod sukní. Jen mlhavě načrtnutý vztah provází napětí mezi Lařiným nutkáním chlapce svádět a nutností nenaplňovat jeho milostná očekávání. V závěru filmu diváka překvapí kontroverzně přijímaný drastický výjev Lařiny autokastrace. Ten ale rozhodně nelze vnímat jako samo­­účelnou provokaci, neboť radikální sebepoškození vnáší do Dívky cosi, co v trans příbězích běžně nebývá: odkaz k dualitě těla a duše, která není s tělem zajedno a hledá z něj cestu ven, podobně jako si liška uhryzává končetinu, za niž ji drží lovecká past. Dhontův film se nedotýká ničeho menšího než svobody lidského ducha, což je ve filmech zaměřujících se na tradiční témata diskriminace a vztahových těžkostí zástupců sexuálních menšin vzácné.

Frustrace za úsměvem

Dopad Dívky je o to silnější, že film vizuálně klame tělem – zahlazuje v jádru syrový příběh obrazovou estetizací, díky níž se zdá, že sledujeme život hrdinky v ideálních sociálních podmínkách a na nejlepší cestě za jejím snem. Victor Polster hraje Laru stále s něžným úsměvem na rtech, za ním se však skrývá dlouhodobá frustrace, která se kolem Lary splétá velmi nezřetelným způsobem. V hřejivých, dozlatova tónovaných scénách z dětských pokojů sledujeme, jak se Lara mrzačí. Nohy spolužaček pod hladinou, pozorované Larou ode dna bazénu, do ní nezáměrně kopou jako do špióna pod postelí – dívky ji zraňují, aniž si to uvědomují. Estetizace zkrášluje temné tóny příběhu a připravuje půdu pro divákovo rozčarování, že se v těchto krásných kulisách neodehrává pohádka, ale psychologické drama.

Autor je filmový publicista.