Folklor je moc civilizovaný

Jak byste žánrově zařadili svou inscenaci Hlubiny?

Jan Dörner: Hlubiny se dají popsat jako výtvarné, nonverbální divadlo spojené s improvizovaným tancem a živou hudbou. Hodně vycházíme z rituálů, kde se to všechno přirozeně mísí.

Jakým způsobem jste pracovali s folklorem?

Jan Kalivoda: Vlastně nevím, jestli byl folklor nakonec tak důležitý. Postupně jsme zjistili, že folklor je vlastně výsledek nějakých pevně daných mezí, že je pro nás moc civilizovaný. Takže jsme se ho dotkli, ale šli jsme za něj.

JD: V Hlubinách jsme se snažili oprostit od civilizačních nánosů i od snahy, aby nebyl divadelní kus moc dlouhý, aby nenudil… ­Rituál nemusí být za každou cenu k dívání. Vymyslíme tedy vždy nějaký rituál, jehož smyslem je, že se musí provést za všech okolností. A sveřepě opakovat úkon, který má nějaký vnitřní smysl, je nakonec docela zajímavé, protože je to přece jen pokaždé jiné. Opravdový ­rituál není jen podívaná, musí se prožívat, aby měl smysl.

To, co různé soubory prezentují jako folklor, je často velmi stylizované, připravené pro diváky. Jak jste se vůči tomu vymezili?

Vojtěch Švejda: Nechtěli jsme spadnout k nějaké tradici. Uvažovali jsme o lidech z hor, z těžko dostupných míst, kteří když si potřebují něco vyrobit, sáhnou po tom, co mají po ruce. Udělají si hudební nástroj z bezinky, vyřežou si na něj nějaké znaky, protože tak se jim to líbí. To je podle nás podstata folkloru – jste vázaní na konkrétní místo, které jedinečným způsobem ovlivňuje vás i to, co vytvoříte.

JK: Naším cílem bylo vytvořit si vlastní folklor, ne komentář k nějaké zakonzervované době. Když jsem procházel nejstarší nahrávky moravského folkloru z počátku 20. století, slyšel jsem něco naprosto vzdáleného tomu, co pod tím pojmem známe dnes – poté, co folklor pro své potřeby coby náhražku náboženské či rituální roviny standardizoval režim v padesátých letech. Pro nás je folklor jakási zpráva o našich vlastních rituálech, o něčem, co je v podstatě nepřenosné.

Na začátku inscenace podnikáte samurajskou pouť přes různé, někdy velmi komické překážky. Inspirovali jste se i japonskou kulturou?

JD: Můj kostým má připomínat samurajské brnění. Geneze postav je ale složitá. Vycházeli jsme z principu, že si všechno, co na scéně použijeme, přineseme s sebou. Můj samuraj má na zádech celý stůl a je to takový rytíř, který zkouší, co všechno vydrží. Vojtova postava zase nese nespočet pytlů a dalších zavazadel, jako by to byl někdo, kdo toho „hodně unese“. Honza má věcí míň, ale plní jiné úkoly – třeba buduje pro ostatní mosty a cesty.

VŠ: Výkladů je spousta. Mohou to být tři potulní hudebníci nebo tři bohové, kteří chtějí něco stvořit nebo zničit, ale třeba i tři brankáři nebo tři samurajové.

Změní se způsob práce souboru v příštím roce, kdy spolu s Handa Gote Research & Development po osmileté éře Ewana McLarena přebíráte umělecké vedení Alfreda ve dvoře?

VŠ: Způsob naší práce se nikterak nezmění. V divadle se budou dál hrát jen některá naše představení, další budeme snad uvádět i na jiných scénách. Vrátí se ale třeba Domácí úkoly z pilnosti – hitparáda pohybového a tanečního divadla, v jehož rámci se kdysi Wariot Ideal zformoval.

JD: V Alfredu budou mít stále velký prostor hostující mladí umělci. Kromě nás a Handa Gote bude nově v rezidenci třeba i mladé seskupení s názvem 8 lidí.

Máte celkem početné publikum. Mimo kruhy alternativního divadla přesto Alfred ve dvoře nebo Wariot Ideal zná jen málokdo. Máte zájem i o činoherní publikum?

JK: Naše projekty jsou postavené na myšlence, že chceme dělat takovou podívanou, kterou bychom sami rádi viděli. Naše divadlo klade na diváka oproti běžné činohře jisté nároky – podvolení se imaginaci, přistoupení na jiná pravidla hry. Divákům za to nabízíme tajemství, obrazy, ve kterých mohou hledat a vybrat si z několika výkladů – což ale nemusí být každému příjemné. Nemáme herce a role, nemáme režiséra ani scénografa, většinou si všechno vyrábíme a sháníme sami – ne z nouze, ale protože je pro nás důležitá celková práce na představení. A to může trochu mást. Samozřejmě bychom ale byli rádi, kdyby na nás chodilo více diváků i z řad běžných návštěvníků činoherního divadla.

Jak vůbec vznikl název Wariot Ideal?

VŠ: Já pocházím z kraje na hranicích se Slovenskem a Polskem a „wariot“ tam znamená něco jako šílenec nebo blázen, ve smyslu někoho, kdo hodně riskuje. Wariot Ideal je tedy pro mě něco jako „Bláznovy ideály“ nebo „Ideální bláznovství“.