Ideální bláznovství

Wariot Ideal, jeden z domácích souborů letenského divadla Alfred ve dvoře, se rozhodl ve své letošní premiéře „sedřít folklor až na kost“ a „ohledat kořeny rituálu“. Warioti se přitom jako správní radikálové nonverbální a alternativní divadelní scény vrátili ke své rukodělné až autistické komice, která ideálním způsobem kombinuje autorské herectví mima Vojtěcha Švejdy, performera a hudebníka Jana Kalivody i scénografa Jana Dörnera. V programu uvozuje soubor svou novou inscenaci Hlubiny mimo jiné citací ze studie Karla J. Beneše Rychlé šípy a hlubinná psychologie (2007): „Kouzlo nechtěného nám ukazuje, jak psýché nalezla vztah ke svému nevědomí. Co se celou dobu odkládalo, ba přímo potlačovalo, se tu najednou ve stručnosti odehrává. Z hlubiny se konečně vynořily obsahy, které nevědomí přijímá a nevytěsňuje.“ I samotné představení dává značný prostor „kouzlu nechtěného“, ovšem na půdorysu jasné vize, přesného cíle a jakési vnitřní jistoty všech tří performerů.

Lekce z komiky

Někdy mohou být jednotlivé úkony rituálu poněkud drsné, ale potenciálně drastické pasáže se téměř vždy přehoupnou do specificky černého humoru či grotesky. Pro představu, subjektivní popis jedné z mnoha „nechtěných“, a přece zjevně propracovaných scén by mohl vypadat takto: postava Jana Dörnera, jakéhosi samuraje s dokonalým oblekem z gumových koberečků do auta, na svých zádech přinese desku stolu. Stůl samotný je ovšem potřeba dodělat – stále na samurajových zádech. Každá noha je obřadně přiložena k desce a přibita velkým kladivem, pod jehož údery mimoděk trpí i samuraj. Při poslední ráně umírá. Dva poutníci se ho – jako správní klauni – s křížkem po funuse snaží šarlatánsky léčit; například kousky chleba, které si Jan Kalivoda až nábožně přikládá nejprve na čelo a pak je pokládá kolem mrtvého, nebo čtvrtkami sádla, přivazovanými k samurajovým botám. Samuraj nakonec skutečně ožívá a jako hokejový brankář „odbruslí“ na sádlových kostkách pryč. Divák se ani za četných výbuchů smíchu neubrání přemýšlení o tom, co se to na scéně vlastně odehrává.

Soubor Wariot Ideal v Hlubinách předvádí v mnoha rovinách „soběstačné divadlo“. Na začátku vidíme tři poutníky se spoustou věcí v rukou, na zádech a v podpaží, z nichž postupně skládají úspornou scénografii. Často se děje několik akcí naráz: Jan Dörner ne­­ustále padá na matraci, přičemž nad hlavu vyhazuje kupu listí, Vojtěch Švejda tancuje jako jakési boží vtělení a Jan Kalivoda vyrábí masky. Jakkoli si zdánlivě každý ze tří performerů dělá „to své“, je zřejmé, že jim jde o společnou věc. O přesnou definici společného cíle se sice nijak nesnaží, zůstává však společné prožívání, propojení rituálem.

Putování za rituálem

Ještě radikálněji v tomto směru fungovala „přípravná“ performance k Hlubinám, kterou Warioti nazvali Alkoholy, 1.–9. díl a která byla k vidění na letošním festivalu 4+4 dny v pohybu v pražském Desfourském paláci. Pánové v jednom z pokojů zkoušeli, jak by mohly vypadat dnešní rituály „soběstačných“ vesnických kutilů­-samorostů. Do pečlivého zabydlování pokoje se mohli zapojit i návštěvníci, s nimiž divadelníci komunikovali, aniž by bylo vždy jasné, kdy vlastně performují a kdy odpočívají. V jejich přítomnosti tak bylo možné strávit několik hodin, nebo jen pár minut. V obou případech však setkání doprovázel pocit absolutní svobody.

V Hlubinách se rituální cesta těchto tří performerů – po poctivém vyvolávání duchů, rituálním tanci a složitě vystavěných úkonech – zakončuje zjevením „Břízáka“, ducha či bůžka, který se zhmotní nad hlavami diváků. Putování za rituálem se tak uzavírá téměř dokonalým zázrakem.

Wariot Ideal svými Hlubinami mimo jiné ukazují, jak nesmyslně mohou působit škatulky scénického umění. Komunikují přitom v nejlepším smyslu slova přístupně, tedy ani náznakem podbízivě nebo poklesle. Stručně řečeno, z představení může být stejně tak nadšený divák, který dosud chodil pouze na klasickou činohru, jako absolvent katedry alternativního a loutkového divadla. Soubor do svého rituálu zve všechny, aniž by musel cokoli vysvětlovat. V současném divadle – ale i celé společnosti – je to výjimečný úkaz.

Autor je divadelní režisér.