Jak se touží po komunismu

Kdyby se anglický překlad knihy německé teoretičky Bini Adamczak nejmenoval Communism for Kids, možná by loni nevzbudil zdaleka takový rozruch. České vydání anglický příklad následuje, relativizuje jej ovšem vsunutím slůvka „nejen“, byť uzavřeným do závorky: Komunismus (nejen) pro děti. Německý originál se nicméně jmenuje výrazně méně kontroverzně: Kommunismus. Kleine Geschichte, wie endlich alles anders wird (Komunismus. Malý příběh o tom, jak bude všechno nakonec jinak). Drobná knížka, kterou dospělý čtenář bude mít přečtenou za slabou hodinku, je sice z větší části přímočarou popularizací, přesto však pro děti ve skutečnosti určená není, alespoň ne primárně. Originál vyšel v roce 2004, v době deprese z rozkladu alterglobalizačního hnutí po 11. září 2001, a patří tedy, podobně jako Vzpoura přichází Neviditelného výboru, k textům, které se v tehdejším politickém útlumu snažily vlít trochu optimismu do žil malomyslné západní levice.

Komunismus je, když…

Už první věta knížky ukazuje, že ať už zní původní německý titul jakkoli, autorka se kontroverzních formulací nebojí: „Komunismus je společnost, která odstraní všechny neduhy, jimiž trpí lidé v dnešní společnosti – kapitalismu.“ Ještě před koncem stránky sice toto tvrzení zmírní a výsledná, poněkud šalamounská, formulace zní, že komunismus vyléčí pouze neduhy způsobené kapitalismem, autorka už pak ale nikde neobjasní, jak poznat, které to vlastně jsou. Řadu z nich ovšem na následujících stránkách popíše. Nejdřív stručně povypráví o vzniku kapitalismu a pak podobně schematicky představí některé základní politicko­-ekonomické pojmy, jako práce, trh, krize či stát.

Že Komunismus (nejen) pro děti tak úplně pro děti není, je jasné už z toho, že autorka důsledně užívá generické femininum. V historické části tak nevystupují králové, obchodníci a vojáci, ale královny, obchodnice a vojákyně. To funguje jako vcelku vtipný štulec čtenářům uvyklým nechat se kolébat v poklidném rytmu generických maskulin. Ovšem pro děti, které by se opravdu chtěly něco dozvědět o dějinách kapitalismu, by tahle hříčka představovala spíš úskalí, které by jim mimo jiné znesnadňovalo pochopit povahu a závažnost nerovnosti o mnoho starší než kapitalistický výrobní způsob.

Sám komunismus vstupuje na scénu v sérii pokusů, při nichž se hrdinky, které jsou na začátku knížky donuceny pracovat v antropomorfizované továrně, snaží vypořádat s ne­­uspokojivým stavem společnosti. Tyto pokusy jsou etapami příběhu, zároveň ale fungují jako katalog různých levicových receptů na uspořádání společnosti. Postup ke komunis­mu vede postavičky, třeštící oči ze stránek knížky, od odstranění soukromého vlastnictví a dělby práce přes zavedení plánování, automatizaci, odstranění práce samotné a fáze lenivosti a destrukce až k poslední etapě, kdy se lidé setkávají, o všem diskutují a „mění samy sebe“. V tomto rozplizle amorfním stavu Komunismus (nejen) pro děti končí.

Převaha otázek

Knížka svým uspořádáním v lecčem připomene strukturu Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany z roku 1848 a marxistické jsou i základy, z nichž Adamczak vychází v pojetí kapitalismu. Kapitalismus je to klasicky průmyslový a jeho vznik klade autorka do Anglie před dvěma až pěti sty lety. Neméně klasický je i rámec, v němž se po celou dobu pohybujeme: továrna, zbožní výroba a národní stát. Přes nonkonformní podání, tedy výklad „pro děti“ nebo používání generického feminina, je tak publikace svým obsahem na úrovni sovětské příručky z třicátých let.

Z hlediska ekonomické a politické teorie se v ní nijak neodráží žádný z význačných korektivů marxismu 20. století, třeba teorie světosystému, postkoloniální studia nebo druhá vlna feminismu. Je také otázkou, jestli má smysl psát o výrobě za pomoci škály žehlička/pistole, ilustrovat zvěcnění mluvící továrnou a volný čas metaforou lístků do kina, chceme­-li pochopit současný kapitalismus. Představa návratu k nevinnosti, která by umožnila podobně naivní výklad, je do značné míry touhou po obnovení kontaktu s dnes už polomytickými „masami“. Tato touha je ale sama o sobě spíš symptomem frustrace z intelektuálního ghetta, v němž se radikální levice už desítky let pohybuje. Skutečnost, že se Komunismus (nejen) pro děti míjí s aktuální podobou kapitalismu, zřetelně ukazuje, že problém není v uchopení zásadních témat srozumitelným jazykem, ale v posunu štěpících linií velmi daleko od prostého konfliktu „buržoů a proletářů“.

Po konci konce

Daleko nejzajímavější je na celé knize epilog z roku 2014. Adamczak v něm konstatuje konec konce dějin, to jest kapitalistického konsenzu nastoleného zánikem Sovětského svazu v roce 1991. Tomu definitivně odzvonilo po arabských revolucích v roce 2011 a v této nové situaci autorka pokládá velmi důležitou otázku, co je komunismus v situaci, kdy neexistuje žádné komunistické hnutí. Její odpověď je nejednoznačná. Úkolem komunistické kritiky má být stát se „konstruktérkou komunistické touhy“ a spíš než o komunismu je namístě mluvit o komunismech a jejich pluralitě. Z podstaty věci pak ovšem ony komunismy, o nichž autorka hovoří, nejsou projekty politické, ale čistě teoretické. Komunismus je zkrátka pluralita myšlení o komunismu. V otázkách je Adamczak vůbec mnohem inspirativnější než v odpovědích. Asi ta nejdůležitější zní: „Mohou a smějí se ještě dnes nazývat komunistkami ty, které se zahanbeně brání převzít zodpovědnost za dědictví stalinismu a jeho obětí?“ K tomu je nicméně třeba dodat, že ani knížka Bini Adamczak schopnost vstřebat zkušenost socialismu sovětského typu bohužel neprokazuje.

Epilog kromě toho trpí také běžnou nemocí levičáctví, starou přinejmenším jako Marxovo vyhlížení revoluce po každém poklesu ceny bavlny na londýnské burze. Jestliže v roce 2004 autorka svou knížkou reagovala na období deprese, v roce 2014 zase viděla příliš velkýma očima možnost obratu, jejž měly indikovat arabské revoluce a rioty v městech západní Evropy. Na vyústění textu v naději, že revoluční pohyb, který začal na periferii, aby nakonec dorazil až do „srdce bestie“, přinese skutečnou změnu, jsou patrná rizika politické touhy. O pár let později už totiž dobře víme, jak vše dopadlo. Následoval obrat k autoritářství, chaos na periferii a obnovení pořádku v „srdci bestie“.