Je libo občanskou válku?

Francouzský ultralevicový kolektiv Tiqqun – podle tvrzení francouzské policie personálně propojený se známějším Neviditelným výborem – odvozuje svůj název z kabalistického a mesianistického pojmu „tikkun olam“ (náprava světa), označujícího dosažení eschatologické spravedlnosti. Tiqqun každopádně chápe sám sebe nikoli jako kolektiv, ale jako proces etické polarizace, odhalující existenci životních forem jakožto základní kategorii společenské reality. Zatímco pro marxisty je takovou kategorií třída, pro liberály jednotlivec a pro novou levici identita, Tiqqun tvrdí, že se za těmito pojmy sociální ontologie nachází hlubší, společný základ, totiž životní forma – což je pojem, který si vypůjčují od italského filosofa Giorgia Agambena (který si jej zase vypůjčil od pozdního Wittgensteina). Od Agambena ostatně členové Tiqqunu přejímají i další pojmy, mimo jiné původně Heideggerovo naladění. Tiqqun se ale inspiruje i myšlením Paola Virna, Antonia Negriho, Michela Foucaulta nebo Gillese Deleuze – například jejich používání pojmu událost je tu spíše anarchicko-deleuzovské, než že by kráčelo ve šlépějích maoismu velkých událostí Alaina Badioua. Překvapivě religiózní slovník má ale kořeny i v analýzách emancipačního potenciálu kabalistického esoterismu, kterému se – ke zděšení Theodora Adorna – věnoval už Walter Benjamin.

Ať už chápeme Tiqqun jakkoliv, vydal na přelomu tisíciletí dva stejnojmenné sborníky esejů, přičemž některé z nich se dočkaly samostatného překladu a knižního vydání v prestižním nakladatelství Semiotext(e), jež šíří francouzské myšlení po anglofonním světě. Nejznámější z těchto textů jsou patrně Premiers materiaux pour une théorie de la Jeune­-Fille (Přípravné materiály pro teorii mladé dívky, 2001), nicméně zásadní pro pochopení teorie jsou hlavně Introduction á la guerre civile (Úvod do občanské války, 2006) a Théorie du Bloom (Teorie Blooma, 2004) společně s manifestem Ceci n’est pas un programme (Toto není program, 2006). Zatímco „Bloom“ představuje klíčový pojem filosofické antropologie kolektivu, občanská válka životních forem, překrytá biopolitikou Impéria, tvoří kostru sociální ontologie, na níž může stavět insurekcionistická politika.

Válka životních forem

Biopoliticky organizované Impérium (koncept, kterým se teoretici z Tiqqunu inspirují u Hardta a Negriho) lze chápat jako pozdně­-kapitalistickou verzi hobbesovského Levia­thana, který zabraňuje, aby se člověk stal člověku vlkem: jeho úkolem je permanentně neutralizovat možnost vzpoury ústící do občanské války životních forem. Kromě toho, že je životní forma základní jednotkou lidství, o ní zároveň platí, že se nevztahuje k tomu, čím jsem, ale jak jsem tím, čím jsem. Jedinci sdílející stejnou životní formu se v duchu Spinozova conatu přirozeně asociují do komunit: „každá životná forma tíhne k vytváření komunity a každá komunita tíhne k vytváření světa“, přičemž svět je strukturován svou vlastní metafyzikou jakožto jazykem, kterým je napsán. Nad těmito světy tedy bdí neviditelná ruka Impéria, bránící občanské válce jakožto „svobodné hře životních forem“. V rámci Impéria se vynořují ideální figury vzorného občanství – neživotaschopné, zato však univerzální životní formy: manažerský berlusconismus bezuzdného pragmatismu, oportunismu, cynismu a infantilního autoritářství, dále mladá dívka, pro niž se všechno stává módním doplňkem, a především figura nihilistického Blooma, který v teorii Tiqqunu plní zvláštní funkci.

Bloom je jedním z důvodů, proč Tiqqun opakovaně cítí potřebu nořit se do mystických proudů minulosti – práci s vnitřní prázdnotou, která je nihilistické figuře Blooma vlastní, nalézá v kabalistických, gnostických, heretických nebo buddhistických praxích. Dominantní společenskou figurou se ale Bloom stal až se završením metafyziky v podobě moderního spektáklu, přičemž zprávu o něm podávali mezi jinými Kafka, Pessoa, Camus nebo Lukács, až se nakonec stal Heideggerovým „dasein“. Se stejnou diagnózou ovšem přišli i reakcionářští myslitelé jako Nietzsche, Ju­lius Evola, Oswald Spengler nebo René Guénon. Bloom nicméně není literární fikcí nebo filosofickou konstrukcí, naopak se má jednat o bezprostřední situaci a existenciální naladění moderního člověka. Bloom je spíše půdou, ze které subjekt a objekt teprve vyrůstají, je implicitní a skrytou bází, jejímž prostřednictvím dnes rozumíme sobě samým.

Prázdnota a pasivita

Bloomové jsou „prázdní andělé, tvorové bez Stvořitele, média bez zprávy“, kteří „žijí, jako kdyby už vlastně byli mrtví“. Veškeré subjektivace a individuace jsou u nich jen povrchními maskami, pod nimiž zeje prázdno, ne­­ukončenost a chybění: „Jsme vskutku ničím, jen nicotou, kolem které krouží naše ideje, zkušenosti, mizérie a vjemy. Jsme prázdnou osou této studny beze zdí, osou, která neexistuje sama o sobě, ale jenom z titulu toho, že každý kruh má svůj střed.“ Bloomova vnitřní prázdnota ale zároveň skýtá unikátní historickou příležitost – jeho existenciální vakuum je podmínkou možnosti jakékoliv změny. Nebo přesněji řečeno: je samotnou možností možnosti. I proto Tiqqun odmítá Blooma chápat jako pouhého normalizovaného a depolitizovaného človíčka, který by byl hoden leda nietzscheovského pohrdání. Problémem Blooma totiž není prázdnota, ale dosavadní pasivita, s níž přihlíží vlastnímu rozkladu. Pasivním je proto, že je také intelektuálem, jelikož je to právě intelekt, ta nejméně citlivá a nejvíce distancovaná mohutnost člověka, skrze nějž jeho vědomí prožívá svět.

Odkud se ale Bloom vzal? Je důsledkem kosmopolitního, měšťáckého světa, v němž jde bezprecedentní blízkost ruku v ruce s tím největším odcizením. Je prekarizovaným „produktem“ postfordistické ekonomiky, který neexistuje ani komunitně, ani individualisticky: stejně jako je individuum výsledkem rozložení komunity, Bloom je výsledkem rozložení jednotlivce, a stává se tak věčným adolescentem, nacházejícím se neustále v jakési přechodné fázi.

Kult intenzity života

Revoluce, potažmo vzpoura, se podle Tiqqunu neodehraje v důsledku třídních rozporů, vnitřní logiky kapitálu, environmentální devastace nebo nahodilého výskytu Událostí – její výbušnou základnou je nihilismus „posledního člověka“, Blooma, který není ničím, a nemá tedy co ztratit. Jedinou otázkou je jeho přechod od pasivity k aktivitě, který má jasné pojmenování: vzpoura. Tiqqun neprovádí analýzu kapitálu, ale existenciální analýzu člověka pozdního kapitalismu, jakkoliv pojem „analýza“ tu je nutné brát s rezervou, protože všechny zmíněné eseje a knihy mají v zásadě deklaratorní, nikoli analytickou povahu.

Takovému typu psaní přitom můžeme rozumět i jako zjevení a proroctví, protože Tiqqun co do své sociální formy ze všeho nejvíc připomíná neognostickou apokalyptickou sektu, podílející se na příchodu vzpoury, kterou prorokuje pod hlavičkou Neviditelného výboru. Zbývá otázka, o co vlastně Tiqqunu jde? Jeho revolta není pouze politická nebo ekonomická, ale bytostně existenciál­ní, je to revoluce života, a to směrem od jeho inertní podoby, ztělesňované vyprázdněným ­Bloomem, k nietzscheovské intenzifikaci životních sil uprostřed občanské války životních forem, které se od pasivity konečně pohnuly k aktivitě.

Jak trefně analyzuje francouzský filosof a spisovatel Tristan Garcia ve své knize La vie intense – une obsession moderne (Intenzivní život jako moderní obsese, 2016), imperativ intenzivního života silně rezonoval nejen mezi francouzskou intelektuální bohémou, nesen moderními avantgardami, ale stal se také spontánní ideologií zážitkové ekonomiky pozdního kapitalismu, která se mezitím posunula od společnosti vlastnění ke společnosti vzrušení. Ačkoliv by se takovému nařčení Tiqqun zuby nehty bránil, možná nakonec nepředstavuje onu vytouženou subverzi Impéria, vůči kterému se chce tak militantně bouřit, ale je spíše jedním z jeho dalších symptomů, jedním z jeho dětí, které si spíše jen hrají s vláčky TGV, než aby skutečně zlobily.