Mikrotika

Znal jsem chlápka

Znal jsem chlápka, co jedl hranolky se smetanou, všichni mysleli, že je to majonéza, a on se usmíval, pomazanej tou majonézou jako Mikuláš, na policii a spiklenecky pomrkával nad jejich hlavama, do oblak. Jako by jen ty rozuměly jeho vtípkům, samy ušlehané ze smetany a jen trochu ušpiněné dýmem z komínů. Znal jsem jinýho chlápka, co si sladil rajčata, štípal do vzduchu za zadkama holek a umřel na cukrovku. Znal jsem hodně chlápků. Znal jsem Gruzína, co se zamiloval do Anky, zelinářky z Grochowa. Přestěhoval se kvůli ní do Varšavy, a to bylo v sedmdesátých letech, tenkrát to nebyla žádná sranda, jen tak vyměnit Tbilisi za Kobielskou. Smál se polský zelenině a polským chlapům. Zdálo se mu, že je moc malá a oni příliš malí, moc málo osluněná a oni příliš málo osluněný, ona moc hubená a oni příliš hubený v duších i peckách. A pak mu úsměv povadl, jako by ho jedení bleďounkých rajčat a nedomrlých cuket ocejchovalo mazovskou mlhou. Tiše si zpíval gruzínský písničky, kouřil albánský cigarety a mezi zákazníkama zelinářství se snažil vytipovat Ančiny milence. A bolelo ho, že dokonce i ty milenci byli nějaký takový nanicovatý chlápkové, protože kdo tam asi tak chodil? Důchodci, invalidi a učitelé ze základky na Pacovce.

„Tady snad ani nejde někoho nenávidět, brácho, tady snad ani nejde na někoho naplivat.“

Ale nakonec si ho přeci jen vytipoval a šel sedět a už nevím, co s ním pak bylo, určitě tam chcípl bez slunce a čači.

I druhýho Ančina manžela jsem znal a viděl, už o řadu let později, jak na něj syčela, když vožralej vysedával na lavičce v parku:

„Kdybys byl aspoň trochu z Tbilisi, aspoň jeden prst kdybys odtamtud měl, jedinej chlup!“

To už byla jako had – vyhublá a čím dál zlatavější, protože za každou novou vrásku si kupovala novej prstýnek nebo náušnice od Rusáků na tržnici na Stadionu desetiletí.

Znal jsem chlápka, co nevycházel z bytu a bavil jsem se s ním jen přes dveře. Líbilo se mu, když jsem pil pivo a vyprávěl mu přes ty šedivý, umaštěný dveře, jak to pivo chutná. Nejdřív pěna, náraz chladu a hořkosti, pak bublinkový sladkavý prostředek a lehce kalný, už zteplalý závěr, který vždycky zavolá: A teď pěnu! Teď zase pěnu! A tak to jde dokola. Děti mu na ty dveře napsaly „magor“. Ale nebyl to magor, jenom nevycházel z bytu.

Znal jsem jeho mladšího bráchu, co se stal sídlištním bossem a nerozlišoval pískot pneu­matik svýho béemvéčka od zapištění holky, a když vycejtil, že se nad nim stahujou mraky, vypařil se někam hodně daleko. Snad rovnou do Tbilisi. Nebo prostě někam.

Než odjel, seznámil mě s chlapem, co dělal občanky, řidičáky a papíry na auto. Vypadal jako hodinář a kouřil carmenky. Když začínalo bejt jasný, že carmenky už nebudou, kumpáni mu obstarali celej kamion těch carmenek, aby mu to stačilo až do smrti. A stačilo.

Znal jsem kuřáky i nekuřáky, vozřaly, abstinenty i ty, co vysedávají na houpačkách. Těm se vyhni, protože mívají nůž nebo baseballku v kufru. Právě takovej byl Marian. Velkej jako hala východního nádraží a houpavej jako pelargónie ve vichřici. Někdy pil, jindy nepil, vstřikovali mu disulfiram a detoxikovali ho. Ale to skutečně toxický se jim z něho nepovedlo vypumpovat. Nevěděli zkrátka, kde ten jed tkví, hledali ho na špatných místech. Ma­­rian obchodoval se starožitnostma a sázel na dostizích. Když pil, zkoušel sázet podle ručiček starých hodin a prodávat turistům araby ve výběhu. Svý ženský mlátil a plakal, když mu někdo přinesl krásnou šavli nebo židli. Jemu děti napsaly na dveře „zmrd“. Protože zmrd to teda byl. Uchlastal se. Jinej chlápek, co vždycky chodil s igelitkou, mi říkal, že toho „zmrda“ tam děti napsaly jemu.

Jestli to je pravda – nevím. Protože ten s igelitkou kecal víc, než je nutno, říkal víc, než je, huba se mu nezavírala jako rybě, když ji vytáhneš ze stoky za fabrikou Wedel. Byly doby, kdy přespával na hlavním nádraží. Nevím, proč tak daleko, snad to tu měl tenkrát pokaňhaný. Každopádně mi vyprávěl příběh o chlapovi, kterýho jsem neznal. Na hlavním nádraží se začal ukazovat na podzim. Chodil mezi bezdomovcema a rozhlížel se, procházel tím smradem, co se nedá umejt. Mysleli si, že je to tajnej, ale co by tajnýmu bylo po takových lidech? A v zimě začal některým rozdávat prachy. Za nic, jen tak zadarmiko. Začalo se šuškat, že to určitě bude nějakej úchyl, jeden z těch, co tenkrát šmejdili po nádraží. Ale ani to nebyla pravda. Celou zimu v devadesátým třetím tam takhle chodil. Jednomu dal pětku, jinýmu dvacku a šel dál. Prej byl nemastnej neslanej. Takovej úředníček s knírkem a černým baťohem. Pak se říkalo, že vyhrál ve sportce a snad v nějakým záchvatu dobrý vůle, přísahy nebo něčeho takovýho začal tu svou výhru rozdávat. Jezdil tam tramvají a boty měl fešný, šitý na míru. Ale zbytek už normální. Policajti ho párkrát zastavili, ale neměli žádnej paragraf na někoho, kdo dává pár zlotých těm, co jsou na dně. A v únoru tři mlaďasové vyšpekulovali, že když dává pětku nebo dvacku, musí v tom černým baťohu mít celkem dost. A že he­­roin nikdo zadara nerozdává, tak si na něj pod jezdícíma schodama počíhali. Nožík měli spíš pro parádu, ale buď se nějakej z nich dopálil, nebo jim ten chlápek nechtěl ten baťoh dát… Jak to bylo, to ten můj kumpán nevěděl, ale viděl ho pak, jak ležel. Na boku, jako by se chtěl prospat, jako by ho nakazili ty bezďáci z hlaváku. Proč jim nechtěl dát ten baťoh, když beztak rozdával peníze? To žádnej chlápek, co jsem znal, nevěděl. Ampliónama ohlásili expres do Vratislavi a ten chlápek, co jsem ho neznal, umřel. A teďka, když ti to tu vyprávím, se ti můžu přiznat, že je to škoda, že bych toho chlápka znát chtěl.

Klepání na rameno

Tma klepe na rameno. Znal jsem kdysi člověka, byl vysoký, ale nahrbený, v době, o které vyprávím, měl už vlasy a obočí šedivé, ale v dobách jeho mládí prý byly černé. Nebyli jsme přátelé ani žádní blízcí známí. Vídávali jsme se jen čas od času, mimo jiné na svatbě jeho dcery. Z toho dne jsem si zapamatoval jeho podobu. Usmíval se zeširoka, jak to dělávají otcové vdávající jedinou dceru. Zuby měl nejspíš umělé. Ideální. Světlo lustrů a blesky fotoaparátů se od nich odrážely rychle a hladce, ani mezírku byste tam nenašli. Pili jsme vodku a šumivé víno. Jedli jsme polévky, řízky, zákusky a nakonec i dort s glazurovými postavičkami. Držely se za několikacentimetrové ruce. Oči obou a knoflíky miniaturního obleku ženicha byly udělány ze stejných černých teček, závoj mrňavé nevěsty připomínal cár obvazu. Oba jsme zjevně neholdovali tanci, protože když se začalo tančit, narazili jsme na sebe před vchodem do restaurace. Byl horký červnový večer. Podívali jsme se na sebe očima uslzenýma od několika panáků a smíchu, nabídl jsem mu oheň, pochválil mu krásnou oslavu a on se mě položertem zeptal, jestli bych si spíš neměl zoufat. Slyšel totiž, že jsem se kdysi do nevěsty zakoukal. V záři lucerničky zavěšené nad vchodem se zablýskly naše zuby. Ty mé zdaleka ne tak ideální jako jeho, trochu světla jsem polknul.

„Něco vám ukážu!“ řekl a nešikovně zajel rukou do vnitřní kapsy saka.

Přemýšlel jsem, kolik mu je, určitě byl starší než můj otec, přestože dívka tančící právě svůj první svatební tanec byla o rok mladší než já. Až nakonec cosi vytáhl a podal mi to gestem konspirátora z béčkových grotesek. Bylo to celé nějak přehnané, hledal jsem v jeho očích záblesk šprýmařství, ale našel jsem jen únavu a výčitku. Kus papíru. Kus papíru načtyřikrát přeložený, obyčejný bílý list papíru ve formátu, jemuž se říkává dopisní. Nepopsaný, s výjimkou jediné řádky přeškrtnuté ryskou jednoho ohybu. Někdo, patrně on, tam elegantním, staromódním písmem napsal:

Skrývající se a vyděšení lidé.

Udiveně jsem na něj pohlédl. Vzpomínám si, že se mi z nějakého důvodu zdálo, že těch několik slov je napsáno šeptem, tak je pře­četl můj mozek, ten hlas, který zdánlivě nemá barvu ani výšku. Muž mi nabídl francouzskou cigaretu a opět jsme si zapálili.

„Víte, nosím u sebe pár takových papírků. V okamžicích velké radosti, štěstí – říkejte si tomu, jak chcete – jeden z nich vytáhnu a čtu.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Je to potřeba.“

Uhasil nedopalek špičkou elegantní boty a vrátil se dovnitř krokem, který už se chytal taktu hudby. Abych ten rozhovor nějak zařadil do série normálních událostí, uznal jsem, že je to jistá forma sebetrýznění, odštěpek otců pouště ve varšavské, přiměřeně reprezentativní ulici. Ejhle, další podivín.

Vrátil jsem se do sálu a pil jsem se všemi, zpívali jsme Živijó a ty další hrozné pís­ničky, ze kterých člověk střízliví a může si dát dalšího panáka. Na svatbách dokonce i příležitostní popíječi získávají díky tomuhle kvílení výdrž, to každý ví. A mezi lokem zmražené vodky a vroucím, falešným „živijó, živijó, živijó“ jsem pokukoval po nevěstinu otci. Pil velké panáky, ale ne vždycky, bavil ženu a hosty, trousil vtipné poznámky, ale pomalu jsem začínal chápat, že to hraje. Na takových akcích přirozeně všichni něco hrajou, o tom to celé je, ale on hrál dvojnásob. Nebo se mi to aspoň zdálo s tou pošeptanou větou z jeho papírku v hlavě. Dvojitý agent na svatbě vlastní dcery. Naše pohledy se čas od času střetly, bez úsměvu, na zlomek vteřiny jsme byli oba někde jinde, v tichém a tmavém místě. A pak mi někdo z přátel zaklepal na rameno a nalil panáka nebo kývnutím hlavy ukázal na nějakou dívku na parketu, hudba si opět našla cestu do uší, alkohol roztahoval žíly a lustry netaktně svítily přímo do vířících dekoltů.

Čas plynul a ten člověk se z něj dlouho nevynořoval. Skoro jsem na něj zapomněl. Ale když jsem řadu let po té svatbě nesl kytku do porodnice v Madalińského ulici a trochu při tom bojoval s kocovinou, ale zároveň se dotýkal chodníku jen menší částí podrážek, náhle mi vytanul před očima ten kus papíru. Zastavil jsem se a zatřepal hlavou jako po příliš dlouhém spánku. Snad jsem si dokonce odplivl na chodník, jako by se vzpomínka dala vyplivnout. Pak v porodnici, když jsem uviděl ženu a syna, jsem zapomněl jednou provždy.

Lidské „jednou provždy“ je křehké a praskne po ráně nehtem do bílého pultu baru Astoria v sídlištním nákupním středisku Uniwersam v Grochowě. To už byl nový režim, mně bylo čtyřicet a on už byl hodně starý. Stál jsem za někým a čekal, až mu číšnice nalije velkého panáka „klubového koňaku“, a když netrpělivě několikrát klepnul do pultu, podíval jsem se do zrcadla pověšeného za barem. Poznal jsem ho. Starého, vrásčitého, odrážejícího se v ušmudlané tabulce skla, s nálepkou od Johnnyho Walkera za uchem. Musel jsem se mu připomenout, pak mě zdvořile pozdravil a navrhl, ať se společně usadíme ke stolku. Dal jsem si kafe a posadil se. Dlaň, kterou zahříval sklenku s koňakem, byla téměř modrá. Jako by žíly úplně nahradily kůži. Tam, kde jí zůstalo aspoň trochu, byla skoro průhledná, klubový koňak přes ni prosvítal, jako by stařík držel v ruce plamínek. Zeptal jsem se ho na dceru. Byla v Kanadě, s manželem a dětmi, dělala kariéru. Pak jsem zabručel něco o svém rozvodu, o univerzitě, „úspěších“. Pak jsme chvíli mlčeli. Až nakonec jsem mu připomněl onen večer. Pokýval třesoucí se hlavou, jako by to popíral a přitakával zároveň. Šedivý pramínek vlasů mu spadl do čela.

„Nosíte s sebou ještě ty papírky? Pro případ nenadálého štěstí, nečekané nebo i očekávané radosti?“

„Ano,“ usmál se. „Jenomže, víte, už to spíš není potřeba. Starce už nepotkávají nenadálé radosti. Ale nosím.“

Sáhl do kapsy bundy. Pomalu rozepínal knoflík, prsty už ho neposlouchaly. Nakonec vytáhl dvě ruličky. Stejné písmo z dob dávno minulých. Elegantní a jaksi přiškrcené. Bříška písmen „d“ a „p“ jako zmrzlé jehnědy na větévce. Tlačící se ke zdi, kterou tvoří čárka za nimi.

Ztracené dítě.

A na druhém:

Ponižující a ponížení.

„Tenkrát jste mi vlastně ani neřekl proč. Proč nosíte ty papírky? Ty lakonické tragédie po kapsách?“

Pozorně se na mě zahleděl, jako by si chtěl zapamatovat detaily.

„Protože to je potřeba. Protože tma, víte, klepe na rameno.“ Dopil a ztěžka se zvedl. „Nechte si je, na shledanou.“

A odcupital přihrbeně k východu. Zapálil jsem si cigaretu a hořící sirku jsem odložil do skleněného popelníku. Hodil jsem na ni obě ruličky. Hořely bez cirátů a zázraků.

Ze sbírky povídek Mikrotyki (Czarne, Wołowiec 2017) vybral a přeložil Martin Veselka.