Jaroslav Rudiš
Český ráj
Labyrint 2018, 181 s.
Rudišova novela je postavena na chlapském tlachání. Odehrává se v sauně, kam dochází proměnlivý počet mužů, kteří konverzují na stále stejná témata, ale také ventilují své trable. Tato situace má mít zřejmě univerzální platnost, protože autor se všemožně vyhýbá konkrétnímu ukotvení příběhu. Postavy nemají jména, ale jsou charakterizovány povoláním nebo jiným výrazným znakem (ten, co je hasič; ten, co je nejmladší). Nevytvářejí se jasně modelované charaktery a postavy splývají do jednoho „my“ – hlavním hrdinou je mužský kolektiv jako celek, mnohokrát akcentovaný první osobou plurálu. Rozvržení kapitol podle ročních období zase sugeruje cykličnost. Spolu s opakováním frází a motivů to však v literárním narativu vyvolává dojem statičnosti a nudy. Autor promarní dokonce i příležitost vykreslit saunovou rvačku. V textu se jistě ne náhodou objevuje odkaz na Směšné lásky – Kundera však dokázal ve slavném Falešném autostopu využít uzavřený prostor auta mnohem lépe než Rudiš saunu. Témata, která se zde probírají, jsou ryze povrchní: politika, peníze, zdraví, alkohol, jídlo a – šukání. Ženy, okolo nichž se mnoho hovorů točí, jsou totiž zobrazeny především jako objekty. Svět mužských diskusí je vykreslen zcela stereotypně a účelem není rozkrývání trapnosti těchto klišé ani výsměch malosti, ale naopak jejich utvrzení. Náznaky zápletky se v závěru rozplývají v umělé harmonii a Český ráj zůstává literárně a jazykově zcela nenápaditý.
Klára Soukupová
Alexander Weinstein
Děti nového světa
Přeložil Jan Jirák
Prostor 2018, 232 s.
Soubor povídek amerického spisovatele Alexandera Weinsteina tvoří krátké sondy do blízké budoucnosti. Svou snahou o dystopické zachycení mediálního a technologického vývoje mohou připomenout televizní sérii Black Mirror. Autor spekuluje o tom, kam až může lidstvo zajít v míře virtualizace života nebo izolace od okolního světa, a v několika povídkách domýšlí i pravděpodobné ekologické hrozby spojené se změnou klimatu. Popisuje svět, v němž je webové rozhraní napojeno přímo na nervovou soustavu a těla jsou opatřena mechanickými vylepšeními s integrovaným komunikačním softwarem, a ukazuje vliv těchto technologií na kognitivní funkce, řeč a vnímání. Nejde ovšem o kyberpunkové fantazie, nýbrž o dnes už celkem reálné možnosti vývoje lidského rodu. Dostaneme se do sídla společnosti vytvářející umělé vzpomínky, zažijeme novou dobu ledovou, smrt domácího robota, virtuální sex nebo boj buddhistických teroristů proti kapitalizované reinkarnaci. Sympatické je, že se autor nevyhýbá sociálním problémům, a v budoucnosti tak nacházíme i zoufalé rodiny s dluhy, izolované a frustrované jedince nebo snadno manipulovatelné konzumenty. Na povídkách, jakkoli nabízejí více či méně podnětné průhledy do budoucnosti, je nicméně patrné, jaký je rozdíl mezi spisovatelem a expertem na tvůrčí psaní. Weinstein je bohužel zástupcem toho druhého tvůrčího přístupu: jeho povídky nenaštvou (snad s výjimkou Svátku odletu), ale po přečtení na ně zapomeneme stejně rychle jako na status na sociální síti.
Karel Kouba
Kazuo Ishiguro
Malíř pomíjivého světa
Přeložil Jiří Hanuš
Argo 2018, 170 s.
Paměť jako palimpsest oprýskává a odhaluje nesouvislé vrstvy, poválečné Japonsko nabírá sílu a nahrazuje staré novým a malíř Ono, jenž ve válce ztratil syna a ženu, chce provdat svou mladší dceru Noriko. Zdánlivě prostý děj druhého románu laureáta Nobelovy ceny Kazua Ishigura, který u nás poprvé vyšel roku 1999, je však obtěžkaný významy. Ve čtyřech kapitolách odehrávajících se během necelých dvou let odkrývá značně nespolehlivý vypravěč Ono detaily osobní i veřejné historie. Jeho podání je plné digresí, nejistoty ohledně toho, co a jak komu řekl, i narážek na to, co se v jeho rodině dělo za války a nakolik z ní vyšel s čistým štítem. Výsledkem je neustálý čtenářský neklid, který je zesilován pravidly japonské etikety a vyjadřování. Řada významných faktů vyplývá z rozhovorů slavného malíře se dvěma dospělými dcerami. Tyto promluvy jsou však charakteristické tím, že se v nich nemluví otevřeně – i sarkasmus se v nich podává stříbrnou lžičkou a navíc je mluvčími popírán dřív, než stačí vůbec doznít. V kontrastu s těmito odtažitými vztahy zaujme Onova důvěrnost ke čtenáři, jehož oslovuje a dovolává se jeho povědomí o prostředí, v němž se příběh odehrává. Společně tak procházíme městem, které se před Onovýma očima mění a vzkvétá vidinou optimistické budoucnosti, ale také se vracíme v čase a putujeme vypravěčovou minulostí, jež skýtá nespočet otázek. Co se vlastně stalo těm, které Ono předčil ve válečných politických rošádách? Uvědomuje si vůbec dopad svých činů? A zajímá to vůbec ještě někoho?
Anna Stejskalová
Mikuláš Pešta
O ozbrojeném boji v západní Evropě
Vydavatelství FF UK 2018, 267 s.
Kniha s podtitulem Italský a německý levicový terorismus sedmdesátých let v transnacionální perspektivě obsahem odpovídá svému popisnému názvu. Jedná se o disertaci, která byla překlopena do knihy a nese s sebou všechna úskalí, jež se s takovými pracemi pojí. Suché vrstvení faktů vynesených z archivů nebo nalezených v literatuře je v případě fenoménu, k němuž v českém prostředí máme pouze zprostředkovaný vztah, na škodu přiblížení věci samé. Sedmdesátá léta v naší historické zkušenosti byla na hony vzdálena iluzím o možnosti přenesení revolučních zkušeností třetího světa do evropských velkoměst. Proto by bylo namístě plastičtější vylíčení kontextu, v němž se taková perspektiva zdála reálnou. To by ovšem znamenalo zkoušku nejen akademických, ale i literárních schopností, a ty úspěšná disertace nepředpokládá. Jednou z hlavních Peštových otázek je specifičnost levicového terorismu – toto označení lze podle něj vztáhnout na situaci v Itálii, nicméně v jeho studii paradoxně zcela chybí rozbor sociální struktury teroristických organizací, který by byl pro pochopení rozdílné povahy a motivací skupin v různých evropských zemích nanejvýš užitečný. Dozvíme se tak sice, že právě v Itálii teroristické organizace vyšly z dělnického hnutí a vedly zpočátku výhradně ekonomický boj spočívající v útocích na management, ale s třídním a kulturním podhoubím se seznámíme jen u nejznámějších postav – u členů první německé RAF nebo italského „impresária“ levicového terorismu Giangiacoma Feltrinelliho.
Matěj Metelec
3 dny v Quiberonu
(3 Tage in Quiberon)
Režie Emily Atefová, Německo, 2018, 115 min.
Premiéra v ČR 29. 11. 2018
Snímky o celebritách „za zenitem“, jež se topí v osobních tragédiích, nenaplněných ambicích, finančních problémech a závislostech na různých substancích, tvoří svébytný subžánr filmových životopisů. Snímek 3 dny v Quiberonu od německé režisérky Emily Atefové v podstatě dodržuje všechny konvence, které od podobných hořce bilančních vyprávění očekáváme. Daří se mu ale ztvárnit je bez nadbytečné sentimentality a s velkým citem pro subtilní detaily. Film zachycuje vznik slavného rozhovoru, který v roce 1981 dala německému deníku Stern rakouská herečka Romy Schneiderová, a je pojatý jako komorní konverzační partie mezi čtyřmi hlavními postavami. Všechny postavy jsou v zásadě konvenční – psychicky rozložená hvězda, cynický reportér, soucitná hereččina přítelkyně z dětství a fotograf, který je bývalým milencem Schneiderové. Středobod filmu tak nepochybně tvoří herecký výkon Marie Bäumerové v hlavní roli. Ta využívá své fyzické podobnosti se Schneiderovou a předvádí široký rejstřík vypjatých emocí, které ale nikdy nevyznějí teatrálně. Hlavním důvodem, proč toto komorní drama vidět v kině, je černobílá kamera Thomase W. Kiennasta. Tvůrci zvolili černobílý obraz, aby film co nejvíc přiblížili fotografiím Schneiderové ze Sternu. Režisérka se zároveň snažila přizpůsobit prostředí filmu podobě lázeňského hotelu, kde se rozhovor odehrál. Kiennastovi se podařilo dát příběhu vkusný vizuál, který na první pohled připomíná staré filmy, ale s pohybem a pozicí kamery pracuje ryze současně.
Antonín Tesař
Krásná jizba 1927–1948: design pro demokracii
Uměleckoprůmyslové museum, Praha, 13. 9. 2018 – 6. 1. 2019
Pokud dnes inklinujeme k chápání designu a užitého umění obecně jako luxusního statku, jehož cílovou skupinou jsou přinejmenším vyšší střední třídy, pak je to výsledek selhání původních modernizačních ambicí, které měli vizionáři průmyslové výroby užitných předmětů. Jak se píše v průvodním textu k výstavě Krásná jizba 1927–1948 v pražském Uměleckoprůmyslovém museu: „Ambicí Krásné jizby bylo naplnění demokratických principů v oblasti kultury bydlení prostřednictvím produkce doplňků a bytového vybavení vysoké estetické a užitné hodnoty za ceny přístupné nejširšímu publiku.“ Toto demokratizační úsilí je vzdálenou ozvěnou avantgardních snah o zrušení autonomie „vysokého“ umění ve prospěch produktivistického přístupu, podle něhož mělo umění sloužit nikoli jako prostředek kulturní a třídní distinkce, nýbrž jako nástroj proměny společenského vědomí. V kontextu produkce Krásné jizby mezi lety 1927 a 1948, spojené především se jmény Ladislava Sutnara nebo Josefa Sudka, se nicméně jednalo hlavně o středostavovskou záležitost. Výstavě se bohužel příliš nedaří poukázat na specifika prvorepublikového přístupu oproti zahraničním vlivům, z nichž zdejší tvorba často přímo či nepřímo vycházela. Hlavu si autoři expozice příliš nelámou ani s ideovým pozadím celé věci – jde zkrátka o to připomenout jednu z kulturních tendencí patřících k budování československého státu, který by se letos dožil sta let.
Martin Vrba
Felicia Zeller
Rozhovory s astronauty
Divadlo DISK, Praha, premiéra 16. 11. 2018
V dalším představení Katedry činoherního divadla DAMU sáhli dramaturgové Tomáš Loužný a Barbora Mašková spolu s hostující režisérkou Zuzanou Burianovou po textu německé experimentátorky Felicie Zellerové. Jde o text, který se dá inscenovat velmi volně, sama autorka ho dělí spíše do kapitol a podkapitol než do jednotlivých scén a promluvy nepřipisuje konkrétním postavám. Rozhovory s astronauty v překladu Zuzany Augustové vyšly s návodem k použití pro „samouky bez učitele” a seznamem patnácti vystupujících postav. Zellerová se ve hře věnuje imigrantům žijícím v Německu, nicméně názvy zemí, o nichž je řeč, jsou tu zkomoleny, takže z Německa se stává Všeněcko a z Ruska Restko. Komolí se tu ale i mnoho jiných slov používaných imigranty, kteří navštěvují kursy všeněmčiny. Imigrantky tu fungují víceméně jako domácí služky pro pracovně vytížené Všeněmky, a děj se tak odehrává ve dvou oddělených světech. Právě na vzdálenost mezi nimi ostatně odkazuje název. Orientaci v inscenaci divákovi poněkud ztěžuje skutečnost, že každý herec musí stíhat dvě postavy. Scéně dominuje vyvýšené pódium využívané jako stůl, molo, ale také jako kontejner na třídění surovin a zároveň jako východ ze sklepa, kde je většina imigrantek ubytována. Pokud jde o obsazení, výraznější jsou herečky, zejména pak Barbora Poláchová, střídající roli přísné manažerky lidských zdrojů a ambiciózní dívky z Mongoloidska.
Jiří G. Růžička
Current 93
The Light Is Leaving Us All
CD, The Spheres 2018
„Cesta, les, bludiště, kopec, stáj, dům, hrad… Už přicházejí.” To není citát ze školního slabikáře, ale úvodní slova nové desky experimentální folkové skupiny Current 93. Kapela toho má za sebou od svého vzniku v roce 1982 tolik, že i ten nejstručnější popis by byl strašná dřina. Vzhledem k tomu, že tvorbu skupiny, jež mi byla po určitou část života velmi blízká, už mnoho let nesleduji, očekával jsem především hudbu pro pamětníky. Album je skutečně poháněno dokonalým seberecyklačním mechanismem, při poslechu si ale připadám, jako bych se po desetiletích ocitl ve svém dětském pokoji a zjistil, že se za ta léta proměnil ve folkloristické muzeum: všechno je na svém místě, ale veškerý citový vztah k vystaveným předmětům zmizel v nenávratnu stejně jako mládí. Co si počít se všemi těmi čarodějnicemi, přízraky, mrtvými hvězdami a babylonskými řekami? Mrtví jsou všichni, chirurg, vrah i policajt, noční sestra je nemocná, shromažďování je jen zabíjení času a za každým rohem číhá apokalypsa. Zpívajícímu pošťákovi se dá prostě neotevřít, pějící dojičku můžete utopit v kádi s mlékem, ale co ti neodbytní – nasamplovaní – cvrlikající ptáčci? Bude stačit vystřelit do vzduchu, nebo je načase začít se učit mířit? A kde je vůbec kočka, když ji člověk potřebuje? No, kde asi – je mrtvá, jak David Tibet zpíval už na desce An Introduction to Suffering v roce 1999. Ukazuje se, že utrpení je opravdu nekonečné. Tak díky… Světlo nás samozřejmě opouští.
Jan Klamm