Náš člověk v kambriu

Prostorem Kudláčkovy básnické knihy Ptáci a jiná znamení jsou Pardubice a jejich okolí. Za určující motiv, kolem kterého je vystavěna celá sbírka, je vzat zážitek z léta předloňského roku. Tehdy básník s poraněným kolenem „v náhlém přetržení letního rozmachu aktivity zíral na ztracené obzory“ zdecimované periferie staré čtvrti. Právě tam ho uprostřed vlny veder – uzavřeného mezi betonovými „lágry paneláků“ s výhledy na balkóny, kde se „v mastném a páchnoucím infernu objevovali lidé s pivem a grilováním“ – zachvátil náraz prázdnoty a marnosti a opanoval ho hněv.

Proroctví z antropocénu

Slavomír Kudláček je nejpozději od sbírky Schůzka v lomu (2009) v líčení zážitku prázdna a z něj plynoucích emocí nesmírně vytříbeným autorem. Žádná z básní prvních dvou oddílů nové sbírky proto nevyzní nepřesvědčivě, natož slabě. Líčení je poněkud zobecnělé, zabstraktnělé, ale zároveň jedinečně střízlivé, jak si snad žádá samo prázdno, ke kterému stačí předměstská čtvrť, panelák, rorýsi a sluneční žár. Na přesvědčivosti knize dodává opakující se navození atmosféry otupujícího vedra a uzavřeného horizontu. A je to paradoxně totéž Polabí, jehož barvy ve Schůzce v lomu potemněly blátem řek, které se stalo nehybným obrazem suché prázdnoty. V tomto kraji jako by vše stálo, jako by tu nebylo místo pro žádný děj.

Pro srovnání lze říct, že byla­-li živlem starší sbírky země a voda, pak živlem té aktuální je vzduch, ale také oheň – tolikrát pojmenované horko, které zachvátilo město. Správně by tu ovšem neměla být řeč o městě, ale o místě, neboť právě ono, jak Kudláček zdůrazňuje, „určuje děj“. Zatímco hlavní charakteristikou krajiny ve sbírce Schůzky v lomu byla slepá ramena, stojaté vodní plochy a procesy mokvání, hnití, stagnace, zde je to beton a proces vysychání. Právě horký vzduch a především žhavý a rozpraskaný beton určují, co se bude dít. A neděje se nic, nebo téměř nic. Odkazování ke geologické minulosti místa, kolem něhož se vrství obrazy dávnověku bez lidí a života vůbec, zbavuje prázdnotu její výjimečnosti, očekávaný apokalyptický konec se zdá nevyhnutelný. Svět bez lidí tu přece už byl, a vystačil si s metrovými vážkami a do nebe sahajícími přesličkami po miliony let!

Kudláček chytře přechází obrovité časové vzdálenosti a relativizuje čas – příslušnost k určitému místu mu to umožňuje. Ztotožnění rozpraskaného městského betonu s vrstvou křídových mořských usazenin, „kde je jen několik úzkých vrstev se stopami života“, je prorockým slovem člověka epochy antropocénu, která nejenže možná skončí bez lidí, ale třeba i bez života vůbec. Pardubický autor tuto skutečnost pochopil jako jeden z prvních, a dokonale. Ano, téměř celá minulost planety se obešla bez lidí, jako se bez nich obejde zřejmě i budoucnost. Kudláček vytušil, že nad ohněm z černouhelných těl strejců, kteří seděli „v hospodě u pivovaru v podvečer/ a vypadali jako pytle mouky“, si jednou někdo ohřeje údy. Člověk to ale nebude.

Odbyté emoce

Kdyby básník pokračoval touto cestou, byli by Ptáci a jiná znamení knihou opravdu objevnou, knihou nové krásy. Ve schopnosti prožít a zachytit „zvrstvené“ prázdno, od zahlédnutého detailu se vrhnout k přesnému zobecnění, je Kudláček velmi přesvědčivý. Určité zklamání ale přichází, jakmile ztratí svůj všeobecný „ptačí“ rozhled a snese se dolů. Tehdy do centra pozornosti vstoupí lidé a dostaví se hněv. Zároveň básník tragicky opouští svou představu o místě, které „určuje děj“. A s ní jako by ztratil zlatou nit, za níž šel i v knihách věnovaných Skotské vysočině, tak velkolepě oslavené právě pro její drsnost a otevřenost.

Hněv ale není v Kudláčkově poezii něčím úplně novým. Objevil se už v Dešti po Dylanovi (2015), kde apostrofy lijáku vyznívají jako projev touhy po potopě světa. Hora bez vrcholu (2012) a básnický cestopis po Skotsku z téhož roku, které sbírce předcházely, byly naopak mnohem smířlivější. Rozčarování zřejmě muselo přijít. Kocovina po skotských „drogách, jimiž byla dálka, výška a volnost“, vyspávaná teď s bolavou nohou na pardubickém balkóně, zákonitě přerostla ve zlost a nenávist: „Putinovo a Zemanovo stádo/ zvyklé na granule co minule/ na pobyt v garsonkách all inclusive/ na bublající koupele smutné i veselé“ je tak nemilosrdně zasypáno hněvem. Jenže vztek, který pod rukama takového Jakuba Demla, Ivana Diviše nebo Václava Černého přechází v zuřivost fantastického rozmachu a síly, je v Ptácích a jiných znameních plný floskulí a frází. Naprosto mu chybí originalita a spád, který by nerozlišující pozornost rozpoutaných vášní měla přinášet. Snad jen jeho šaškovská poloha v Pažravecké bibliografii nebo v Klíči k určování pravých identit mnohobuněčných organismů (příklad užití) dosahuje krajnosti zoufalství a prožívané ubohosti.

To je důvod, proč jsou Ptáci a jiná znamení dílem s rozporuplným čtenářským zážitkem. Kudláček se v něm totiž ne a ne rozhodnout, bude­-li básníkem, kterému je jeho soustředění na místo přednější než „pažravci“, jejichž grilování se v létě nenadál. Nesourodost, která tak vzniká, je ještě podtržena nestejně zapojovanými emocemi, kdy některé jsou vyloženě odbyté. Když nenávidět, tak se vším všudy! Vzlétnout na křídlech božího hněvu a snášet se na pivaře jako posel smrti a zasívat mezi ty primitivy rozkol a zmar! Tak by nad tou bandou létal S. K. Neumann!

Proklaté Polabí

Jistě, Kudláček je autor přece jen stále ještě smířlivý, váhající, který jako by se hněvu zatím učil. Ale podle toho, co je v jeho poezii nejsilnější, tedy jedinečná orientace v krajině, porozumění živlům, určitá přehlíživá šíře pohledu, vytvoření atmosféry (to vše bravurně navozené ve zmíněné Schůzce v lomu a Hoře bez vrcholu), měl by přenechat vztek na lidi jiným – k jeho poezii se nehodí, nepatří k ní. Sám to ví: „Když vezme člověk do ruky pero/ a řekne si, že ho všichni serou/ zjistí však, že nevyplodí ani větu/ kterou by to nějak sdělil světu/ měl by být po ruce muž s lopatou.“ Dostane­-li se totiž ještě do blízkosti takových vážně míněných rad, kdy se letnímu Pardubákovi má stát životním vzorem „Opálka, Kubiš, Gabčík, Bartoš, Pechala“, pak je to matoucí a snad i nechtěně karikaturní.

Vždyť je­-li to skutečně místo, které „určuje děj“, pak za to ti „mužové doby“ ani nemohou, že je nenapadne nic lepšího než opékat maso a nalévat se pivem! Kdyby básník zůstal věrný svému přesvědčení o vlivu místa, pak by opovrhoval rovinatou krajinou, z duše by nenáviděl fádní obzor, jednotvárně šumící lesy a kdovíco ještě, a pochopil by, že ti lidé jsou jen ovocem proklatých polabských končin a že o jejich osudu je už bohužel rozhodnuto! A víc by se k tomu nevracel. Ponechal by vztek na lidi internetovým diskusím a vydal by se za podstatou, soustředil by se na svou vlastní poezii. V opačném případě hrozí, že pro ty, kteří považují Slavomíra Kudláčka za básníka mnohem rafinovanějšího, budou jeho další sbírky už jenom připomínkou někdejšího velikána.

Autor je komparatista.