Nyní

Neviditelný výbor se ve své poslední knize Maintenant (Nyní, 2017) nezdráhá zhodnotit sociální hnutí, která působila v druhé půlce prezidentského mandátu Françoise Hollanda. Dělá to svým obvyklým způsobem, v němž se mísí přímočarý esejistický styl s citacemi klasiků a politickou teorií. Například známé hnutí Nuit debout (Noc na nohou), pro něž byla typická noční shromáždění a debaty na pařížském náměstí Republiky, je v knize odsouzeno jako směšné napodobování parlamentu, kde se sice neustále mluví, ale kterýpostrádá exekutivní sílu. Takové hnutí se prý stává „veřejnou demonstrací bezmocnosti, jež byla dobře sehraná pro média a představitele moci“.

Také další manifestace trpí podle autorů buď vyprázdněnou ritualizací, nebo neschopností uvědomit si skutečný rozsah problémů. To se týká především té části opozice, která uvízla kdesi na půli cesty mezi ministerstvy a sociálním hnutím a neustále se snaží navrhovat nějaká konkrétní opatření typu zelené energie a solidární ekologie. Přitom samotná existence těchto „řešení“ je součástí daného problému. Neviditelný výbor samozřejmě útočí i na pokusy starých levicových funkcionářů, od Jeana­-Luca Mélenchona po Benoîta Hamona, kteří se snaží sami sebe recyklovat v nových organizacích pod novými prapory a hesly. Ti všichni se pokoušejí najít vlastní legitimitu ve volbách, které však dnes už takřka žádnou neposkytují. Těžko tedy říct, zda se jedná o podvod na voličích či o mentální omezenost.

Není mobilizace jako mobilizace

„I v případě, že by uspěla ‚silná strana‘, poskytují dnes volby jen slabou moc,“ tvrdil Neviditelný výbor před prezidentskými volbami. Takový postoj měl zřejmě fungovat jako odmítnutí apelu na republikánskou jednotu v případě úspěchu Marine Le Penové. Ovšem i průběh úřadování Emmanuela Macrona ukazuje, že autoři nebyli daleko od pravdy. Přestože totiž nasadil odlišný politický styl a program, stejně jako jeho dva předchůdci se postupně propadá pod tíhou rozporů současné moci a pod tlakem ze strany ekonomických sil.

Ne všechny francouzské mobilizace z posledních let jsou však k zahození. Autoři nacházejí pozitivní prvky v protestech proti reformě zákoníků práce z let 2016 a 2017. Pozitivní odezvu podle nich vzbuzují také nové praktiky mladých demonstrantů známých jako Cortège de tête. Ti se stavějí do čela průvodu autonomních demonstrantů a svými činy dokazují, jak strnulé jsou odborářské centrály, které jsou v očích Neviditelného výboru zombie organizacemi. „Události z Francie na jaře roku 2016 nebyly sociálním hnutím, ale politickým konfliktem, podobně jako tomu bylo v roce 1968,“ dodávají autoři. Demonstranti z čel průvodů totiž dokázali praktikovat agambenovskou svrhávající moc hned dvojím způsobem a namířit ji proti policii i proti odborářům.

Společnost v anestezii

Jak už bylo řečeno, rozšafní a čtiví kritici kapitalismu a ustanovené moci nešetří sžíravými komentáři na adresu postav a skupin působících v opozici a v sociálních hnutích. Neviditelný výbor tím narušuje tradiční sebeoslavnou či sebedojímavou rétoriku opozice, a poukazuje tak na rozporuplnost či přímo „podvodnost“ jistých politických projevů. Přestože pohnutky k revoluci jsou již dávno shromážděné, současná Francie vypadá jako společnost v anestezii. Jméno alternativy je přitom už dlouho známé: „Komunismus zůstává ústředním motivem naší epochy,“ píší autoři. Jejich komunismus je však výrazně odlišný od reálných socialismů ve východní Evropě i od konceptů, jež obvykle formulují francouzští marxističtí myslitelé. Především totiž není rozvinutím výrobních vztahů a vyšším ekonomickým řádem společnosti, nýbrž zničením ekonomiky a hlavních institucí kapitalismu. Neviditelný výbor odmítá dělení na jednotlivce a společnost, které je ústředním motivem sociálních věd. Alternativou nejsou ani komunity, jak by snad napovídaly některé praktiky sociálních hnutí. Není náhodou, že v rozvinutém kapitalismu se právě rétorika komunit vrací do středu diskursu. Soudobá společnost ostatně nabízí spoustu komunit, od těch facebookových až po ty lifestylové, jež vytvářejí často falešný a spektakulární pocit alternativy.

„Pro nás komunismus není účel. Proto také neexistují přechody ke komunismu. Komunismus celý je přerodem na pochodu,“ tvrdí autoři. Tudíž je zcela vyloučena „otázka organizace“. Nový komunismus nebude organizován do stran, hnutí či kolektivů, ale bude založen na společných formách života. Zásadním elementem této formy života je již zmíněná svrhávající moc, jejíž koncepci Neviditelný výbor sdílí s italským filosofem Giorgiem Agambenem. Svrhávající moc je zásadní moment rozchodu s revoluční tradicí 19. a 20. století. Agamben tento rozdíl ilustruje na příkladu revolučního násilí jako ustavujícího prvku nových práv a nového řádu. Pokud se revoluce podaří, pak se její moc stává ustanovenou a prakticky nevyhnutelně vede k revolučnímu násilí termidorského typu. Revoluční násilí chápané jako svrhávající síla se naopak snaží deaktivovat základní principy stávajícího zákona, aniž by chtěla ustanovit zákon nový. Jen tak je podle Agambena možné vyhnout se tragickým degeneracím, jež charakterizovaly téměř všechny revoluce 20. století.

Komunistický život

Koncept komunismu jako nového společného řádu je tedy odmítnut ve prospěch komunismu jako společné formy života. Jak Agamben, tak Neviditelný výbor jsou však velice vzdáleni teorie hegemonie, kterou vnímají jako snahu revoluční organizace prosadit svoji interpretaci společnosti. Sdílená forma života je vždy horizontální, jedinou vertikálu tvoří události, jako je převzetí čela průvodu, kdy se tyto formy života manifestují. Lze říct, že autoři projevují fobii z institucí. V odmítání jakékoli formy institucionalizace jsou důslední a nepřímo připouštějí, že komunistická forma života bude menšinová a bude v konfliktu s jinými, zřejmě kapitalistickými způsoby života. Jejich teze nicméně působí poněkud tautologicky: vlastně tvrdí, že bez revolučních institucí nebude, kdo by zřídil gulagy.

Otázka institucí není v soudobém francouzském levicovém myšlení zdaleka druhotná. Autoři jako Cornelius Castoriadis či Jacques Rancière se ve svých dílech výrazně zaměřují na schopnost opozičních a nevládních skupin vytvářet vlastní nové instituce. Tuto tendenci dobře ukazuje kniha Pierra Dardota a Christiana Lavala o commons (obecně sdílené statky). Oba levicoví autoři nepojímají commons jako nějakou nafukovací veličinu statků, čemuž se Neviditelný výbor po právu vysmál, ale jako způsob, jímž sociální hnutí tvoří své vlastní instituce. V tomto bodě ale jinak přesní a důvtipní kritici mlčí. Že je Neviditelnému výboru tato koncepce cizí, ostatně ukazuje již zmíněný přístup k hnutí Nuit debout, které se tuto linku sociální imaginace snažilo rozvinout. Právě odmítnutí jakékoli instituce je tou nejméně přesvědčivou tezí Neviditelného výboru, který se ke konci knihy propadá do idealistického a poněkud idea­lizovaného povstalectví.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.