Popové „jiné ve stejném“

Americkokanadská hudebnice Meghan Remy alias U.S. Girls bezesporu patří k nejzajímavějším osobnostem nezávislé hudební scény posledního desetiletí. Její letošní, v pořadí sedmá deska In a Poem Unlimited je nejen nejlepším albem její diskografie, ale rovněž jednou z nejdůležitějších nahrávek uplynulého roku.

Co na to Derrida?

Většinu sebelepších uměleckých děl lze za pomoci vhodně zvoleného teoretického diskursu „prolomit“, tedy rozkrýt jejich estetický kód či popsat způsob, jakým dosahují své působivosti. Přestože i tato díla působí především emocionálně, lze je do velké míry po­­jmově uchopit. Existují ale i umělecké výtvory, které se zdají být „neprolomitelné“. Do jejich struktury se můžeme pouze nořit či propadat. Mezi ně patří letošní album Meghan Remy. Přesto se můžeme pokusit zprostředkovat zážitek, který poslech alba přináší, a nezůstat u pouhé deskripce, na kterou se zaměřuje většina kritik.

Hudebníků, kteří se od undergroundové minulosti vyvinuli k mnohem přístupnější popové současnosti, je mnoho. Tato trajektorie je vlastně tou nejčastější variantou muzikantské kariéry. Jen málokdy se přitom ovšem jedná o soustavnou kultivaci vlastních předností. První nahrávky U.S. Girls, naplněné skřípavými, dunivými a praskavými zvuky, reprezentovaly estetiku americké DIY kytarové hudby. Poslední album naopak nic charakteristického nereprezentuje. Přestože bývá tato nahrávka poměrně trefně charakterizována jako vzrušující přemostění mezi komerčním a nezávislým popem, stále se jedná o přirovnání, které nedokáže zachytit, co dané písně dělá tak dráždivými. V jistém smyslu snad album odpovídá tomu, o čem francouzská poststrukturalis­tická filosofie uvažuje jako o „události“. Je to cosi „jiného“, jazykem nezachytitelného, něco, co nelze reprodukovat pojmy.

Touto možná až příliš abstraktní formulací chci vyjádřit následující: přestože písně U.S. Girls svou stavbou připomínají jiné indiepopové skladby, tím, co v posluchači dokážou vyvolat, jsou s takovou produkcí nesouměřitelné. Stará, či možná dokonce zastaralá popová forma zde získává nový obsah. Takový dojem ovšem nelze považovat za nějaký empirický fakt – je to spíše iluze či dokonce zmatení posluchače. Nahrávka tak v příjemci vyvolává pnutí a snahu uchopit ono iluzivní „jiné“ ve zdánlivě přístupné formě. Snad bychom dokonce mohli odkázat k Jacquesu Derridovi, který ve svých pracích neúnavně analyzoval působení „jiného ve stejném“. Také zde stejná, dokonale opakovaná forma náhle působí nově, jinak, unikátně.

Nejasné hranice

I když produkce U.S. Girls prošla výše zmíněným vývojem od lo­-fi zvuku ke elegantnímu popu a v roce 2018 tvoří Meghan Remy výrazně odlišnou hudbu, než jakou hrála v roce 2008, pozůstatků vlastní minulosti se v žádném případě nezbavuje. Album In a Poem Unlimited naopak obsahuje nejen ozvěny raných nahrávek, nýbrž i stopy autorčina uměleckého vývoje v uplynulých deseti letech. Právě toto prolínání či zaplétání popových a undergroundových charakteristik je jednou z jedinečných charakteristik nového alba. Je přitom téměř nemožné oddělit od sebe inspiraci popovou historii od vlastní invence. Struktura je příliš nasycená, hranice se prolínají, jednotlivé prvky jsou do sebe pevně zaklíněny.

Sílu albu dodává i jeho politický rozměr. Meghan Remy ostatně přiznává, že ji ovlivnilo hnutí Riot grrrl nebo třeba britská anarchopunková skupina Crass. Texty písní reflektují velmi současné téma: pozici ženy a možnost její seberealizace v dnešní společnosti. Nejedná se přitom o snahu vyvolat vlnu komentářů na sociálních sítích, ale prostě o nutnost sebevyjádření – se všemi osobními významovými odstíny a nesrozumitelnostmi. Vlastně nejde ani tak o potřebu demonstrovat před veřejností vlastní stanovisko (což je „politika“ mnoha angažovaných popových alb), ale spíše o niterné puzení umělkyně promlouvat o sobě bez ohledu na to, zda bude slyšena.

Autor je hudební kritik.