„Kolikrát ti budu opakovat, že za padesát halířů tu nic nemám!“ Ten vřeštivý hlas jakési babizny jsem si nejspíš zapamatoval navždy. Bohunka Dostálová zkormouceně poodstoupila od stánku a já s otevřenými ústy poznával, jak vypadá lidské pokoření. Z celé té naší třídní návštěvy v pražské zoo (bylo mi sedm? osm?) si už skoro na nic nevzpomínám, dokonce ani na opice či slony, ale na tuhle strašnou scénu ano. Cítil jsem ohromení z toho zahanbujícího sražení na dno, z toho, jak to někdo může připustit. Že by jí někdo mohl pomoci, jsem vlastně nechápal.
Ostatně já jsem si svou dětskou peněženku nechal doma, asi z té natěšené nervozity. Ale mně Pavel Mareš půjčil tuším tři koruny. Taky jsme spolu nějaký čas seděli. Dal se k policajtům a zahynul při autonehodě. Koupil jsem si limonádu, eskymo a leporelo. Leporela jsem si od té doby kupoval všude. Mám jich někde plný kufr. Ale už to nedělám, tak jako spoustu jiných věcí.
Doma jsem pak hned oznámil babičce: „Půjčil jsem si tři koruny!“ Zanaříkala: „Chlapče, vždyť rosteš pro šibenici!“ Zbledl jsem. Hlásila to hned mamince: „Boženko, on si vydlužil tři koruny! Co z toho kluka bude! Skončí v kriminále!“ Asi měla před očima všechny ty nešťastníky oběšené ve stáji, které dostihla hypotéka či jiný dluh. Naučili mě šetřit, ale pak se to stejně zvrtlo a já se začal chovat k penězům s nelítostnou brutalitou. Trhal jsem jim prý nožičky.
Bohunka si tehdy v zoo nic nekoupila. Její rodiče pracovali ve státním statku a byli oba alkoholici. Kdykoli jsem zavítal do hospody třeba na ping-pong, jejímu tatínkovi ležela hlava na stole, před sebou pivo, cigareta hořela v popelníku, a cosi nesrozumitelného chroptěl. Nikdy jsem ho neslyšel pronést jediné normální slovo. O paní Dostálové se říkalo, že byla v mládí prostitutka, ale tehdy už vypadala víc než bědně. Všichni dohromady, i s Bohunčiným bratrem Milanem, působili jako nějací rasíci, nejchudší z chudých, ubožáci reálného socialismu. Dívali jsme se na ně skrz prsty.
Bohunka měla děcko, brzy se vdala a ještě rychleji umřela na rakovinu. Milana vzali na vojnu, utekl z ní, zavřeli ho a pustili na Havlovu amnestii. Zarostlý a špinavý chodil se stejně vyhlížejícím psem po smetištích. Jednou ho srazilo auto a už se nezvedl – pes stál u něj a naříkal, nechtěl dovolit, aby se někdo přiblížil k jeho vyhaslému tělu. Do poslední chvíle střežil svého podivného pána. Pan Dostál se kamsi vytratil. Paní Dostálová nějak přežívala. Vracel jsem se odkudsi autem, ležela uprostřed silnice. Zastavil jsem a zvedl ji, pomočenou a pozvracenou. „Odvedu vás domů,“ nabídl jsem se. Zahanbeně zamumlala: „Já nemám domov, jsem ve stanu u potoka…“ Potom se usídlila v autobusové zastávce, do blízké prodejny si chodila pro lahvovou desítku. Jezdil jsem kolem měsíce bez povšimnutí. Jednoho dne tam stála záchranka; uhodily mrazy, umrzla. Co si měla počít? Jezdíme kolem dál, už dlouho tam není.
Smrt? Kdypak pochopíme smrt? Asi ve třetí třídě v adventu naši školu zasáhla žloutenka. Hodně dětí onemocnělo. Bál jsem se. Vsugeroval jsem si příznaky. Potom mně prohmatával lékař bříško – bolí? Trochu ano, ale zapřel jsem to. Nestál jsem o žádné problémy a komplikace. Pak se ptám babičky: Co se stane, když člověk přechodí žloutenku? Ztvrdnou mu játra. A co pak s ním bude? Umře. A… za jak dlouho? Za pět let, opáčila nekompromisně. Teda… Mám to do třinácti a půl! Nemohl jsem usnout. Zavalila mě moje konečnost. Co bude po smrti? Ostatní budou ještě dlouho žít, kdežto já jsem odsouzen. Jaká nedozírná prázdnota na mě nalehne! Jak vypadá to nic, které mě za pět let čeká?
Pět let mi ale tehdy přišlo jako dnes století. Tak jsem se smířil. Byl jsem nadřazený druhým, smrti zasvěcený. Drtilo mě závaží, ale pozvolna jsem na něj zapomínal. Napadalo mě – bůhví, jak to s tím bylo. Asi budeš žít dál. A to jsem přijal velmi radostně.
A tak přišly další adventy. A v nich jsem se okouzleně koupal. Všude se válela ranní i podvečerní mlha, chvělo se velejemné tajemné světlo, v němž bloudily andělské či jiné přízraky. Zdálo se, že čas plyne jinak, čekání na ten den všech dnů a střed všech středů se vleklo, ale ta všednost přímo zářila, volalo mě mihotavé jiskření. Peklo se cukroví a kupovaly se dárky v drogerii a uvnitř mne se něco napřimovalo a toužilo po naplnění, nad krajinou leželo velké a velebné ticho a každý zvuk se dotýkal morku kostí. Neměl jsem ještě ponětí o básnících, ale tolik jejich veršů se do mě tlačilo, aniž jsem z nich znal jediné slovo. Vracelo se ke mně všechno, co jsem ještě neprožil, všechny radosti a hrůzy, co mě čekaly za rohem let. Bohu díky, že jsem o nich nic nevěděl. Ale všechno je třeba přivést domů.
Co to zase píšu? Kde to zase jsem? Petr Borkovec, můj nejskvělejší redaktor, mi kdysi v Literárkách říkal, že musí stále v textech škrtat moje fejetonizující digrese. Ale kde jinde mám odbočovat než ve fejetonu? Na hrdinu jedné slavné prózy při jeho mluvním cvičení volali odbočuješ od začátku až do konce. Právě proto je mi tak sympatický. A trpělivému čtenáři přeju krásný čas sváteční, dnes i kdykoli jindy. A speciálně Jakubu Vaníčkovi, jemuž už rok nejsem schopen napsat dopis. Ale i to přijde. Krásné svátky, Jakube.
Autor je literární historik a kritik.