Až umře život i smrt

Dokumentární portrét s názvem Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival (Donna Haraway. Vyprávění příběhů pro přežití na Zemi) Fabrizia Terranovy se za dva roky stihl stát zdánlivě globálním fenoménem. Navzdory tomu, že myšlení americké kyber­- a ekofeministky, bioložky a filosofky Donny Haraway ve filmu neustále opisuje soustředné kruhy kolem jednotícího tématu, kterým není nic menšího než globální přežití lidstva, z dlouhého seznamu projekcí, jejž najdeme na oficiálním webu, je zřejmé, že promítání filmu nemá ambice opustit sociální pole prestižních severozápadních institucí: filmových festivalů, univerzit nebo galerií – od Acapulca přes Paříž až po Moskvu. Česká premiéra filmu ve vyprodaném sále pražského kina Světozor je každopádně společnou zásluhou platforem Fresh eye, Artmap, Are a Institutu úzkosti.

Je v tom ostatně jistý paradox – navzdory tomu, že poselství Donny Haraway tu vyznívá zhruba ve stylu „pokud něco zásadně nezměníme, může se klidně stát, že zredukujeme život na planetě na jeho buněčnou úroveň“, snímek očividně nemá ambici být skutečně kosmopolitním příspěvkem k reflexi otázky, kterou si jeho prostřednictvím Haraway klade. Jako kdyby snad hledání adekvátní reakce na stále více se blížící hrozbu vyhynutí lidského druhu bylo jakousi intelektuální kratochvílí kulturních elit globálního Severozápadu. A to navzdory našemu vědomí toho, že jako první to nejvíce schytají krajiny, do nichž se tento snímek nikdy nedostane.

Chapadla myšlení

Odhlédneme­-li nicméně od toho, jakým způsobem tento film funguje jako sociální artefakt, a zaměříme­-li se na jeho obsahové a formální charakteristiky, ocitne se před námi experimentální, spekulativní a nelineární narativ, vytvářející portrét jedné z nejzajímavějších současných teoretiček, jejíž práce se těší zájmu světového (tedy především západního) publika už několik desetiletí, a to nejpozději od vydání eseje A Cyborg Manifesto (Manifest kyborgů) v roce 1985. Ten byl ve své době specifickým příspěvkem k antiesencialistickým feministickým tendencím ve formě transhumanistické a kyberfeministické reflexe tvárnosti genderové identity a kritiky tradičního feminismu, přičemž svým technooptimistickým laděním se mimo jiné stal i jednou z předloh nedávného Xenofeministického manifestu z dílny kolektivu Laboria Cuboniks.

Pozornost Donny Haraway se ale postupem času přesouvala k více biologicky a ekologicky laděným debatám o antropocénu, do níž přispěla především svou koncepcí Chthulucénu, která může sice znít děsivě a směšně zároveň, především ale má být metaforou tentakulárních (chapadlovitých) vztahů lidských a mimolidských aktérů, tvořících společně biosféru a technosféru planety. Takové úvahy rozvíjí nejen v přítomném dokumentu, ale také ve své prozatím poslední knize ­Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene (Dělat potíže. Vytváření příbuzenstva v Chthulucénu), která se na trhu idejí objevila v roce 2016, tedy v zásadě ve stejné době, kdy byl snímek natáčen. To, že v knize i dokumentu Haraway rozvíjí podobné linie myšlení, je tudíž docela pochopitelné a obě média se tím ve výsledku navzájem doplňují.

Pokud bychom z obou těchto děl chtěli vydestilovat nějaké základní poselství, oholené až na kost, byl by to patrně apel na důležitost myšlení jakožto společného, materiálního a materialistického procesu tvořícího podmínky možnosti našeho přežití. Respektive možnosti zachování stávající dynamiky života a umírání, protože Haraway vnímá život jako biologický proces vznikání a zanikání, které od sebe nelze oddělit. Jak už bylo naznačeno, myšlení, o které jí jde, nazývá tentakulární, tvořící součást metafory Chthulucénu, a můžeme je chápat také jako myšlení, jež se snaží dostat za hranice antropocénu a kapitalocénu, směrem k symbiotickému uvažování o vztahu člověka a ekosystému. Modelem už tady není modifikovatelný kyborg, jako spíše lidská bytost prolínající se s přírodními entitami – samotný snímek je zakončen poetickým vykreslením ženy, která se rozhodne implantovat si pomocí kmenových buněk vousy z motýlích tykadel, čímž dokáže proměnit svou citlivost a vnímavost.

Spekulativní ekofeminismus

Svým způsobem se takovým tentakulárním dílem snaží být i samotný dokument, aby svou vlastní formou odpovídal hlavní postavě, jejíž příběh se snaží vykreslit. Navzdory svému narativnímu záměru ale není lineární, spíše přeskakuje od tématu k tématu, podobně asociativně jako myšlení aktérky, která často na diváka chrlí ideje a koncepce se zápalem, charismatem a neurotičností geniální intelektuál­ky, plně pohlcené předmětem svého výzkumu. Díky jejímu temperamentu se tak ve filmu setkáme hned s několika neplánovanými situacemi, jichž se Haraway ujímá s mistrnou a spontánní improvizací, čímž koneckonců dobře ilustruje, že mezi každodenním životem a jejím způsobem myšlení nezeje žádná propast ani ostrá hranice – reflexe alternativ ke kapitalismu plynule přechází k výcviku jejího psa a popisu reálií jejího profesního života.

Práce Haraway ale rozhodně nespočívá v sepisování dalších kritik kapitalismu, kterých je progresivní intelektuální scéna už přesycená. Jak sama tvrdí, produkování stále nových up­-to­-date kritik stávajícího systému se stalo už v podstatě nesnesitelnou intelektuální módou a hrou se skleněnými perlami. Ačkoli Donna Haraway nejde tak daleko jako její francouzský kolega Bruno Latour, který nakonec zavrhuje i marxistickou analýzu, přece jen se namísto kritiky politické ekonomie soustředí na to, jak pokračovat v evoluci lidského druhu tak, aby nedošlo k jeho vyhynutí, společně s ekocidami mnoha dalších živočišných druhů. Od kyberfeminismu, který má svá nejlepší léta patrně již za sebou, se tak posunula spíše ke spekulativnímu ekofeministickému myšlení a transhumanistickým představám o biologickém překračování člověka. Navzdory tomu (nebo možná právě proto) se její neortodoxní dílo těší spíše pozornosti umělecké scény než vědecké komunity.

Její texty, stejně jako její živé „performance“ mají daleko ke strohému, akademickému stylu psaní a přednášení. Její věcí je zkrátka filosofie jakožto způsob myšlení, který se vymyká jakýmkoli dobově stanoveným standardům a procedurám, ať už vědeckým nebo poetickým. Nejde tu jen o módně vzývanou interdisciplinaritu, neživotně a mechanicky se snažící propojit jinak neslučitelné linie grantových projektů. Tentakulární, posthumanistické psaní může být čtenářsky nevděčné, protože se nemá kde opřít o jistotu lidské subjektivity a jejího nedílného protikladu – objektivního vnějšku. Možná se jedná o jeden z nejzajímavěji vedených bojů proti kartezianismu, jímž je naše kultura napuštěná jako jedovatou chemikálií, požírající vše živé, s čím se dostane do kontaktu.

Haraway do takového kontextu přichází de facto s narativní terapií a celý dokument je díky tomu sestaven z malých vyprávění, jež představují modus operandi této extravagantní filosofky. Jak ostatně sama přiznává, tento její sklon se zrodil v dětství – vyrůstala totiž v křesťanské rodině. O náboženské příběhy tu ale už nejde; na jejich místo se dostal materialisticky pojatý holismus, odmítající hierarchii přírodních druhů, na jejímž pomyslném vrcholku stojí západní bílý muž. Tam, kde chybí metafyzická autorita, o niž by bylo možné opřít představu věčného a neměnného řádu, vzniká otevřený prostor nekonečných a hravých variací, které překonávají tradiční rodinu i komunitu ve prospěch budování mezidruhového příbuzenstva jako základní sociální jednotky budoucnosti.