Předvánoční čas bývá v našich krajích naplněný trýzní. Lidé obstarávají, platí a dluží a děti se těší na dárky, až brečí. Lidé spirituální ten shon s nelibostí komentují a máločemu tak pomohou. Před dvěma lety zesnulý Zdeněk Neubauer pravidelně připomínával, že podobné výlevy moralizujících myslí před koncem roku nemají smysl. To, co tu slavíme, už od počátku není žádné narození Boha, tím méně Krista Spasitele, ale naopak nové narození světa, aiónu či saecula, se vší sekulární hojností, a tedy i konzumem a tělesností, již s sebou takový svět nese. Klíčovým textem byla pro Neubauera Čtvrtá ekloga z Vergiliových Písní pastýřských se slavným zvoláním: „Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba; velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova, již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše.“ Dále se tu mluví o božském dítěti, chlapečkovi, který „přijíti má“. Čas začíná znovu od zlatého věku, kdy bylo všeho dost a bez práce. Co lepšího lze volat v zajetí touhy pod vánočním stromkem někde nedaleko jesliček, nad dárky, které třeba nakonec ani nikdo nechce, ale ony tu přesto jsou, v krabicích, v potištěném papíře určeném k defloraci?
Vergiliova oslava návratu zlatého věku spojeného s novorozeným chlapcem ve středověku samozřejmě sloužila jako důkaz jeho nevědomého křesťanství. Podobně jako věštkyně Sibyla měl i autor Aeneidy zahlédnout vznešené pravdy nového náboženství a podat o nich zprávu, přestože je v plnosti nepochopil. Díky tomu mohl vstoupit do evropské literatury jako velice vznešený pohan a (například) slavně provést Danta Alighieriho zásvětím. Podle dodnes převažujícího pohledu na věc představuje oslava Vánoc v den zimního slunovratu podobný případ akulturace – měla vzniknout spojením oslavy Slunce spravedlnosti, jímž je Kristus, s oslavou Neporazitelného slunce, solárního božstva či spíše symbolu, pomocí kterého se císařové v krizovém období římské říše snažili dát svému nábožensky pestrému státu alespoň nějaký objekt úcty, na němž by se mohli všichni včetně křesťanů shodnout. Neshodli se a ze všech možných směrů nakonec triumfovalo křesťanství římských biskupů. Datum Vánoc však zůstalo jako jeden z pohanských elementů v kořenech katolicismu – alespoň podle tohoto názoru. „Konzumní šílenství“ lze pak přijmout s neubauerovsky rozpřaženou náručí, anebo snadno odmítnout jako „pohanský“ relikt.
Ale jsou i jiné možnosti. Mezi křesťanskými apologety i historiky získává v posledních desetiletích na síle názor, že datum Vánoc se svátkem Neporazitelného slunce příliš nesouvisí. Při užití základních znalostí o medicíně a trochy číselné mystiky, které se v prvních stoletích našeho letopočtu oddávají stejnou měrou pohané i křesťané, lze totiž dnešní Boží hod vánoční spojit s jiným svátkem, tuze křesťanským. Teolog David Vopřada v úvodu k Vánočním promluvám Aurelia Augustina (Krystal OP, 2015) cituje následující prohlášení tohoto učitele západní církve k datům základních církevních svátků: „Kristus trpěl jako beránek v mléce své matky, totiž v čase, kdy byl počat.“ Tedy: Kristus byl počat i umučen ve stejnou dobu, o Velikonocích, po prvním jarním úplňku. O devět měsíců později („jak je v církvích dobře známo,“ praví tamtéž Augustin), v čase, kdy těhotné ženy obvykle rodívají, leží slunovrat. Vánoce. A ty se tudíž spojují právě s utrpením, jímž člověka svět krouhá. Zimní děs úzce souvisí s jarním děsem pašije, s potupou pomlázky anebo s hrobem a prázdnotou před nejistým vzkříšením. Je to pořád jedna hrůza, už od počátků liturgického kalendáře.
