Cesta do Valúzie

3. Cesta podsvětím

Bojovníci prohledávali místnost. Vůbec to tu nevypadalo jako po výbuchu. Místnost byla ze všech šesti stran ohraničena hrubě tesanými kameny a na podlaze se vypařovaly zbytky mohyly. Asi po hodině usilovného hledání jakýchkoliv tajných dveří a úkrytů se postavy začaly zklamaně hroutit na zem. Rozproudila se debata ohledně dalšího postupu. Během diskuse dorazil Jedor a s vyčítavým výrazem si šel vařit do kouta léčivý lektvar, který zjevně potřeboval. I přes novou vlnu zoufalého hledání mytické brány, která měla být podle Aose zcela jistě v této místnosti, nikdo nic nenašel. Nárgúl dokonce zjistil, že asi někde ztratil svůj vak s lanem, mečem a vínem. To ho dopálilo natolik, že vztekle mrštil ozdobným klíčem, který měl otvírat bránu, o zeď a hodlal se vrátit na loď. To ale neudělal, protože zůstal ochromen náhlým rachotem a zmizením hobita. V rohu místnosti, asi tak v místech, kde si alchymista vyráběl své lektvary, zela široká díra a v ní se v chuchvalcích mlhy nejasně rýsovaly obrysy starého bytelného schodiště. Po Jedorovi zde zůstala pouze jeho alchymistická truhla a trocha rozházených surovin, což nabízelo myšlenku, že zbytek alchymisty se pravděpodobně nachází na dolním konci schodiště. První se asi po pěti minutách vzpamatoval z překvapení Corleth a navrhl, aby se družina šla dolů podívat, co se s Jedorem stalo, respektive zda je naživu. V opačném případě by si totiž nárokoval jeho kuši, jeden léčivý lektvar, podíl na hotovosti…

Jedor byl již při vědomí a ležel na konci schodiště. Jeho újma způsobená překvapivým pádem ze schodů se bohužel ještě zvýšila následkem úderu láhve s léčivým lektvarem, která se rozbila o část těla, kde hobiti zpravidla mívají mozek. Přicházející družina jej uviděla, jak sbírá své rozházené vybavení. Právě když se shýbal pro zakutálenou láhev s olejem, všiml si na zemi stříbrného lesknoucího se předmětu. Byl to reklamní svitek levitační dopravní kanceláře Sargo’s Cargo, ale z rubu byl popsán nějakými špatně čitelnými znaky. Tyto znaky byly, jak prohlásil ­Nárgúl, používány v jistém starém jazyce temných mágů. Podle něj nápis cituje jeden z veršů starodávné Temné legendy o Valúzii: „Kdo hodí do ohně zlatý Pohár čarodějů, otevře si cestu domů.“ Všichni vyslechli kouzelníka s respektem, pouze Aosovi vrtalo hlavou, kde přišel Nárgúl k těmto znalostem věcí Temnoty.

Konečně byl Jedor schopen pokračovat v cestě. Družina se nacházela uprostřed husté mlhy, kterou lucerna prosvětlovala dost slabě, a nikdo najednou neviděl schody, po kterých sem sestoupili. Jediným vodítkem byla slabá záře v dálce před skupinkou. Záře byla způsobena magickou pochodní, upevněnou na stojanu. Natolik dobře, že se ji dokonce nikomu nepodařilo sundat. Dobrodruzi měli také neodbytný pocit, jako by zde čas plynul mnohem pomaleji, což je trochu znervózňovalo. Pochmurnou náladu se pokusil rozehnat Alnag, jenž si vzpomněl na slovní hříčku, kterou ho před lety naučil jeden vlkodlak. Pokusil se ji reprodukovat, ovšem zničující vtip ocenil pouze jeho pes, který se válel na zemi v křečích smíchu. Ostatní s výjimkou Nár­­gúla totiž řeči vlkodlaků nerozuměli a Nárgúlovi se tento vtip zdál dost slaboduchý. Skupina se tedy vydala dál po hladké kamenné podlaze směrem k jinému světélku. Náhle si Corleth všiml v mlze siluety postavy. Jednalo se o notně průsvitného válečníka s průsvitnou sekyrou v zádech. Corleth marně vzpomínal, kde ho již viděl, když tu Aose napadlo, že se jedná o mrtvého kapitána Assassina osobně. Assassin se však zase ztratil v mlze a Alnag vytáhl Wildova hraničářského průvodce po Kontinentech a začal jím rychle listovat. Družinka vzápětí vzala s nelibostí na vědomí, že magická brána vede podsvětím. Za chvíli si na mrtvé zvykli, a dokonce mezi některými poznali i známé tváře. Druhý den cesty je to ale již opravdu moc nebavilo. Jediným rozptýlením bylo setkání s Nárgúlovým mrtvým strýcem, který byl před několika lety zabit při dobrodružné výpravě zákeřným hobitem alchymistou. Přátelský rozhovor skončil v okamžiku, kdy duch zjistil, že chudáci dobrodruzi jsou ještě naživu, a rozhodl se, že jim pomůže osvobodit se od pozemského těla. Corleth nepostřehl tento vývoj rozhovoru a neprozřetelně požádal mrtvého o pomoc. Mrtvý to pochopil jako žádost o pomoc do hrobu a Corleth ho v sebeobraně rozehnal mečem. Nárgúl se od tohoto okamžiku tvářil velmi zlověstně a zdálo se, že mu to pár století neodpustí.

Jednoho nechutného rána (v podsvětí se střídaly doby, kdy byla mlha tmavá či bílá) dobrodruzi spatřili tmavý stín asi na vzdálenost jedné pochodně před sebou. Byla to šedá zeď z kamenných bloků vedoucí z mlhy do mlhy. Jedor s Alnagem dostali takovou radost, že se na ni hned podepsali, a všichni (až na Nárgúla) ji optimisticky považovali za dobré znamení. Asi po dvou hodinách chůze dorazili na místo, kde se lomila pravým úhlem vpravo. Družina změnila směr a pokračovala podél zdi. Blížilo se „poledne“ a mlha nesnesitelně houstla. Kromě toho klesla teplota a Jedorovi zmrzlo v sudu pivo. Pak se před nimi objevil cíl: kamenný oblouk a za ním jakési schodiště. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o východ z podsvětí. Před východem ale stál nádherný bílý jednorožec. Toto kouzelné zvíře představovalo pro dobrodruhy smrtelné nebezpečí. Aos rozdal ostatním stříbrné šípy a dýky a sám raději přezbrojil na svůj rezervní, runami popsaný stříbrný meč. I Nárgúl v této bitvě vypotřeboval neobvyklé množství magických svitků a všelijakých prastarých zaklínadel. Dobrodruzi jednorožce sice neporazili, ale podařilo se jim proklouznout na schodiště. Corleth si nesmazatelně vryl do paměti obraz, kdy se do jeho štítu na okamžik vnořil smrtící roh a sklouzl po talismanu „až bude nejhůř“, který mu visel na drátěné košili. Do rohu jednorožce kdysi někdo vryl runu „B“.

4. Prokleté město

V údolí pod věčným úplňkem,

za mlhou, jež věští smrt,

leží prokleté město.

Spí a ať se již znovu neprobudí!

Tam odešla moudrost

a moc se dostala do rukou

těch, kdož nebyli vyvoleni.

A jako děti ji používali,

ale více k cílům malým a pomíjivým

a ke zlu než pro dobro.

Cestou zániku šli nemoudří,

proklety jsou jejich zbraně,

prokleti jsou i oni sami.

Spí a ať se už nikdy neprobudí!

Nerušte ten svět,

neb zlo povstane znovu

a Ohně, jež patří Moudrým,

nechť raději žhnou v sutinách paláců,

než aby znovu přišli Králové.

Nechte to místo v pokoji, ať samo zmizí

ze světa.

O původu a historii Valúzie se ví nemnoho. Moudří si zde nejsou jisti a rozcházejí se v mnohých názorech. Všichni ale nakonec připouštějí, že je v ní pozůstatek z nejstarší doby, „Věku Bohů“. (Případní zájemci se mohou dozvědět některé podrobnosti ze Sebraných svitků Malanmanda z Utgardu, truhla 7, svitky 2–35. Jeho práce patří mezi nejzasvěcenější a obsahují i pravděpodobný výklad Temné legendy o Valúzii.)

Nutno poznamenat, že ne každé město se může pochlubit tak rozsáhlým komplexem podzemních chodeb a kanálů. Dobrodruzi však o valúzských kanálech mnoho nevěděli a především byli rádi, že se dostali z podsvětí. Chodby v podzemí byly rozměrné a hladce zbroušené a na první pohled svědčily o vysoké úrovni zdejší civilizace. Podzemí bylo dříve jistě obývané a podle pověstí bylo využíváno k soukromým alchymistickým a kouzelnickým pokusům. Nyní zde žilo pouze pár tuctů krys, které žádné pokusy neprováděly, ale zcela jednoznačně jevily zájem o novou potravu, čítající čtyři dobrodruhy a jejich inventář.

Dobrodruzi zprvu nepodléhali panice a po­kusili se zformovat do sevřené skupiny, ale krysy byly silnější. Ze všech stran je obklopily a začaly je obsypávat. Hobit a hraničářův pes zmizeli první. Zbytky ohlodaného psa se zakrátko vynořily o několik metrů dál, hobit se však neukázal. Aosův nápad polít krysy olejem a zapálit je se příliš neosvědčil. Krysy sice hořely krásně, avšak tím zuřivěji skákaly na dobrodruhy. Nárgúl odháněl zvířata svými blesky a sám utrpěl od hořících krys dvě větší popáleniny. Dobrodruzi se snažili brodit krysami někam pryč a odhazovali kusy svých potravin a výstroje, aby je odlákali. Nárgúlovo přesvědčení, že nic horšího už přijít nemůže (poté, co zjistil, že mu byla snědena část jeho Knihy kouzel), zakolísalo, protože začal mít silný pocit přítomnosti nějakého vyššího zla. Se vzrůstajícím pocitem děsu začaly krysy pozvolna mizet, kam se dalo, a Nárgúl zpozoroval proud vzduchu beroucí na sebe podobu průsvitné postavy v plášti. Dobrodruzi začali zběsile utíkat co nejdál odtud, to znamená do labyrintu podzemních chodeb. Široká hladká chodba je po několika minutách zavedla do prostorného holého sálu.

Cabal Nesmrtelný, syn Legrena z Valúzie a Mstitel Moudrých, tak byl nazýván středně vysoký muž v tmavošedé kápi s červenýma zářícíma očima. Jeho vidoucí oči byly také to jediné z jeho obličeje, co mohl kdokoli zahlédnout. Cabal byl synem jednoho z posledních Moudrých – Legrena, Hrdého pána Východní věže. Poté, co palác jeho otce přepadli královští vojáci a kouzelníci, byl Cabal odnesen a ukryt v podzemí. Legren již utéci nestačil; byl zabit poblíž tajného východu. Cabal se později stal kouzelníkem a po uchvácení všech Plamenů králem byl Osudem ustanoven za Mstitele. Přebýval v chodbách a síních pod městem a přečkal zde stovky let. Podle Legendy zde bude sídlit až do doby určené ke konečné zkáze ostrova. Tehdy vyjde na povrch, mocným kouzlem srovná město se zemí a přikryje ostrov mořem.

Teď momentálně stál Cabal na kamenném schodišti a prohlížel si čtyři vyděšené dobrodruhy vbíhající do sálu. Dobrodruzi si ho nevšímali, s největší pravděpodobností proto, že byl právě neviditelný.

Corleth vpadl do sálu o opatrně se ­ohlédl. Průsvitná postava zmizela a ani jeho instinkt mu nehlásil žádné větší nebezpečí. Při podrobnějším průzkumu tmavého sálu dobrodruzi zjistili, že není tak pustý, jak původně předpokládali. Sál byl s jistotou někým v minulosti, nebo možná i přítomnosti, obýván. Vybavení bylo typické pro osamělé studující černokněžníky – pohodlné křeslo, dřevěný, lehce zahnívající stůl, obytná rakev, nějaké knihy, svitky a další kouzelnické haraburdí rozházené na stole a pod pavučinou vedle stolu rozbitá křišťálová koule. Na druhé straně sálu Nárgúl našel tělo pokousaného půlčíka. Podle typicky tvarované hlavy v něm bezpečně poznal Jedora. Během několika chvil se nad Jedorem objevil Alnag, začal do něho šťourat kouzelným proutkem a provádět další obvyklé resuscitační pokusy. Nárgúl tedy poodstoupil dál a začal se zabývat pentakly a nápisy na zdech. Corleth nebyl v podzemních výpravách nováčkem a vybavila se mu stará pověra, podle níž umírající hamižní lidé (ale i elfové, hobiti, trpaslíci atd.) jsou nasměrováni hlavou k nějakému pokladu. Pověst skutečně nelhala, v rohu místnosti ve směru, kterým ukazovalo alchymistovo tělo, našel pod půlpalcovou vrstvou stříbrného prachu (kouzelné předměty se odlišuji od obyčejných mimo jiné i tím, že se na nich ne­ukládá obyčejný, ale stříbrný prach) hromadu s mnoha drahými věcmi. Ležely zde přilby, meče, dýky, zlaté poháry, mince, prsteny, přívěsky a mnoho ozdob. Corleth automaticky natáhl ruku po zlatém prstenu s velkým, rudě světélkujícím drahokamem a navlékl si jej na prst, když tu místností prolétly tři modré blesky, které zapálily pochodně, a uprostřed sálu se zjevil Cabal.

První, co Corletha napadlo, bylo, zda si nově příchozí nebude dělat nároky na jeho prsten. První, co napadlo Nárgúla, bylo, že se postava silně podobá průsvitnému přeludu, který viděli v chodbě. První, co napadlo Aose, bylo, jak obtížné by asi bylo pro Nárgúla tuto postavu zneškodnit, pokud by spolu museli bojovat. První, co napadlo Alnaga, bylo, zda nevyčerpal předčasně své léčitelské síly na Jedorovi, a Jedor, který se právě probral z bezvědomí, začal uvažovat, jestli během něj nepřišel o nějaký poklad.

„Kdo jste a co tu hledáte?“ zeptal se Cabal ze zvyku, přestože to dobře věděl.

„Jsme poutníci a hledáme prsten svatého Lorgria,“ vymlouval se Aos, aby získal čas. „A kdo jsi ty?“ zeptal se čaroděje, protože to vůbec nevěděl, a pro jistotu začal nenápadně vytahovat meč.

„Myslím, že to souvisí se stranou 210 Valúzijské legendy,“ zatipoval Nárgúl.

„Jsem Cabal Nesmrtelný,“ řekl Cabal, „a Le­gendy vašich senilních mudrců, Malanmanda z Utgardu zvláště, mě vůbec nezajímají.“ Položil přitom důraz na slovo Nesmrtelný, aby donutil Aose zasunout meč zpět.

Nyní se zadíval na Corletha, stojícího vedle hromady zlata. „Tvůj prsten je z mého pokladu. A já nepřechovávám dary k užitku, protože jsem mstitelem. Tvá ruka, na kterou jsi navlékl prsten, je nyní smrtící pro všechny smrtelníky, ale věz, že jsi tím na sebe vzal i velké prokletí.“

Cabal se na chvíli odmlčel, aby atmosféra nabyla na tíživosti a aby si méně inteligentní postavy mohly rozebrat obsah jeho slov.

„Samozřejmě, že vám dám dary i rady. Povím vám i o zbraních proti démonům,“ pokračoval Cabal, „neboť se stanete vykonavateli Osudu a mého poslání. Když tudy procházel Belegang, také si zde vybral zbraň – byla to kouzelná dýka, jako stvořená pro královraždu. Ale on se při boji o dýku zranil, ztratil svoji sílu a byl dopaden a uvržen do žaláře. Zabil však posledního Krále a tím urychlil rozklad ostrova.“

Následovala další dramatická pauza.

„Existuje zbraň, s níž můžete zahnat démony do hlubin země. Je to Torormargův kouzelný luk se zvláštními šípy. Není těžké pro zkušeného mága ten luk vyrobit. Je mnohem těžší vykouzlit k němu šípy. A je zcela nemožné, aby luk použil člověk, který nezná kouzelné číslo. To číslo je větší než dvě a menší než šest. Není to číslo čtyři ani pět a už vůbec to není číslo tři!“

„Toto tajné číslo znal Velký Torormarg, tvůrce Luku a největší mág starého Waghtu. Po věky zůstávalo v zapomnění, až je znovu objevil Legren z Legrenu, jeden z Moudrých, můj otec. Kromě něj a mne to číslo znali již jen Králové, když uchvátili moc a některé znalosti Moudrých. Poslední Král zemřel rukou Beleganga, ale někde v kouzelné věži je svitek, který toto číslo obsahuje. Pokud ten svitek najdete, pochopíte a poznáte moc, kterou mi svěřil Osud.

A teď už se seberte a jděte. Nemám rád, když mi tlupy divochů prolézají podzemí. Vidíte ten pentakl tam na zemi? Tak tam si stoupněte a magické znamení vás teleportuje do paláce.“

Rozsáhlá povídka Davida Jeřábka vycházela na pokračování ve fanzinu věnovaném fantasy a Dračímu doupěti Dech draka č. 2 a 3 v roce 1994. Její autor je jinak zcela neznámý a patrně jde o jeho jediné dílo. Cesta do Valúzie je parodická fantasy, kterou ale otiskujeme z jiných důvodů, než jsou její literární kvality. Povídka totiž působí jako velmi podrobný záznam herního tažení Dračího doupěte. Proto sestává především z procházení různými prostředími a překonávání překážek, při kterém postavy, často dost zmateným způsobem, uplatňují své nejrůznější dovednosti. Bizarní text můžeme brát jako příklad toho, o čem v eseji na s. 18–19 píšou Wolfendale a Franklin – příběhu, který vzniká spontánně a do velké míry nepředvídatelně z interakce hráčů, kteří hrají za různé postavy, a pána jeskyně, jenž slouží jako vypravěč a moderátor.