Člověk jako hmyz

Hlavním lákadlem probíhající výstavy Éntomos je čím dál jasněji zářící hvězda české sochařské scény – Anna Hulačová (nar. 1984), která od svého ukončení studií na Akademii výtvarných umění v roce 2010 k sobě každým rokem přitahuje stále více zasloužené pozornosti. Definitivně na sebe upozornila jako finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2016 svou výstavou ve Veletržním paláci, za niž si vysloužila cenu diváků. Některá z oněch před dvěma lety vystavených děl můžeme vidět i nyní ve třetím patře Colloredo­-Mansfeldského paláce, který je jedním ze sídel Galerie hlavního města Prahy. Autorčiny současné práce byly letos k vidění i v Paříži a Londýně, v Praze její reliéfy zdobily vstup do metra v budově ČVUT na Karlově náměstí v rámci festivalu m³/Umění v prostoru.

Život v mrtvé hmotě

V současné době Hulačová pracuje zejména s betonem; tato neživá, suchá, šedá hmota ji zajímá právě pro kontrast s jejími oblíbenými organickými, přírodními motivy. Ladné tvary jejích soch jsou mnohdy jakoby seříznuty a na soše připevněné kresby nám dají nahlédnout do vnitřního života, který v jinak netečných kusech hmoty pulsuje. Hulačová je bytostná řemeslná sochařka, jakých dnes není mnoho, a právě dokonalé zvládnutí řemesla je pro mě hlavním kladem její tvorby. Její přirozený cit pro organizaci hmoty se skvěle doplňuje s odkazy na lidskou společnost a kreativní inspirací z dějin umění. Figury odvozené ze starověkých kultických soch nebo Gutfreundova civilistního období dvacátých let se v poslední době pod jejíma rukama proměňují ve výjevy zmutované a pokřivené přírody. Ta se v jejích pracích dříve objevovala jako součást venkovské mytologie a plnila funkci živoucí materie, ze které sochařka skládala své folklorem inspirované bytosti. Dnes už se ale Hulačová k přírodě staví trochu jinak. Stále jí ve svých dílech přikládá klíčovou roli, avšak trochu jiným způsobem – jako by se z prostředí venkova sochařka přesunula do laboratoře, ve které preparuje, zkoumá a zkouší vytvářet zcela nové organismy.

Do některých svých betonových soch, které jsou rozsázené v první místnosti výstavy, zapojila Hulačová v různých podobách odkazy ke včelám a úlům: od konkrétní kresby včely­-dělnice na soše připomínající továrnu přes podélný řez včelím exoskeletem až k explicitnímu zapuštění plástů do betonové sochy. Těmto objektům časově předcházely dřevěné figurativní sochy z roku 2016, do nichž sochařka vydlabala otvory a které načas nechala připojit ke včelímu úlu. Včelstvo je přijalo jako svůj domov, expandovalo do nich, a přímo se tak účastnilo na tvorbě uměleckého díla. Oproti lipovému dřevu jsou betonové objekty poněkud odtažitější, preciznější a více přivádějí k reflexi.

Včelí souvislosti

Není tomu tak dávno, co mediálním prostorem proběhla poplašná zpráva, že včely vymírají. Takzvaný syndrom zhroucení včelstev a rychlý úbytek včelích dělnic není v dnešním světě nic jiného než další ze smutných dopadů nekontrolovatelného vývoje civilizace na planetu. Negativních důsledků globálních změn je nepočítaně a včely jsou jen jedním z mnoha druhů, které na ně doplácejí. Zdá se to vlastně celkem logické – jakmile jsme začali chápat včely jen jako nástroje k opylování rostlin a vytváření medu pro lidskou potřebu, netrvalo to dlouho a tato industrializace opylování se v nepřirozených podmínkách začala hroutit. Včely jsou příliš sofistikovaní tvorové, než aby se s nimi dalo takto manipulovat.

Právě včela medonosná se jako námět objevuje i ve vystavených kresbách Františka Janouška, českého surrealisty, od jehož úmrtí letos uplynulo 75 let. Z jeho tvorby kurátorka Sandra Baborovská vybrala čtyři ilustrace ke knize Život včel od Maurice Maeterlincka, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1911. Velmi bohatý poetický text z roku 1901 vznikl spojením entomologického pozorování a autorových vlastních filosofických myšlenek.

Janoušek včelí téma v roce 1935 zpracoval po svém: symbol včelího plástu taví, natahuje, překrucuje a organicky si s ním hraje. V kontextu výstavy je zajímavé, že své beztvaré struktury v kresbách někdy obvazuje provazem. V jeho díle se v těchto letech začíná projevovat agrese a násilí a s blížící se a propukající válkou se exprese jenom zvyšuje. V roce 1935 Janoušek namaloval také obraz s názvem Dělnice, který na výstavě není, ale hodil by se do ní – nejenom pro název evokující včelstvo, ale hlavně kvůli samotnému výjevu, který je až překvapivě podobný soše Oltář (sdílení toho, čeho jsme nakonec nabyli), jejíž autorkou je Zsófia Keresztes (nar. 1985).

Amorfní postavy

Právě objekty maďarské sochařky na výstavě tvoří druhou stranu mince. Keresztes vystudovala Maďarskou univerzitu výtvarných umění v Budapešti a v Praze jsme její tvorbu mohli vidět například letos na jaře v Karlin studios, kde vystavovala svá díla polepená skleněnou mozaikou a doplněná o měděné trubky. Některá z nich jsou k vidění i na této výstavě. Surrealistická beztvarost, kterou vy­­užívali umělci třicátých let k vyjádření nadreálného, se v sochařčině tvorbě stává nástrojem pro expresi současné virtuality, tekuté modernity, nekonkrétního a v dnešní době stále se měnícího já. V některých sochách je místy znát forma člověka, která však pozbývá původních obrysů. Dílo s názvem Sobecký spojenec připomíná jakousi zvláštní variantu poválečné nové figurace, jež z dědictví surrea­lismu vycházela, současně ale užití mozaiky evokuje obrazy soch osazených na veřejných fontánách mezi panelovými sídlišti bývalého východního bloku.

Podle kurátorského textu se autorka ne­­snaží tematizovat pouze ztrácení jednotné identity v dnešním světě, v němž se virtualita prolíná s realitou. O svých sochách říká: „Jejich anatomie může být interpretována jako totem a maskot fiktivního náboženství 21. století, jako rituální masky, které pomáhají uživatelům proměňovat se do jiného stavu mysli.“ Keresztes tak ve své tvorbě přichází se zájmem o náboženské mechanismy naší zdánlivě sekulární společnosti. Maska, původně tradiční nástroj náboženských rituá­lů, umožňující člověku, aby se stal někým jiným, by se dala v dnešní době chápat už ne jako fyzická pokrývka obličeje, ale jako postava, za níž se na internetu vydáváme a se kterou zvláštním způsobem srůstáme. Objekt s názvem Maska nerozhodné bitvy pracuje s měděnou trubkou jako se zbraní a podobně je tomu i u díla Válečník: jakýsi humanoid se opírá o další z těchto šamanských holí či válečných kopí. Do výstavy je zařazena i celá série bust od Anny Hulačové, z nichž jen málokterá má obličej. Oproti výše zmíněným maskám mají zde zobrazení lidé místo tváře plochu, jakési okno do duše, v němž můžeme vidět například motýla, mravence či můru. Anebo již zmíněné včelí plástve.

Oběti bohům

Doplnění výstavy dvou umělkyň kresbami Františka Janouška je každopádně precizní kurátorskou volbou, která do tvorby současných sochařek přináší další rozměr a zdůrazňuje jejich společné i rozdílné rysy. Ty se skrývají i v samotném názvu výstavy. Éntomos, jak je uvedeno v kurátorském textu, „znamená v doslovném překladu původního starořeckého významu slova ‚rozdělený na části‘, nebo v plurálu dokonce ‚oběti nabízené bohům‘„. Z něj pak později vznikl výraz éntoma, označující hmyz. Zájem o hmyz v pracích Anny Hulačové se tak v jednom slově propojuje s oltáři a bojovníky Zsófie Keresztes. S jejími abstraktními organickými kompozicemi se mi nicméně přes všechny nápovědy nekomunikuje úplně dobře – její osobní mytologie je jako nahlédnutí do jiného, neuchopitelného světa. Možná proto mi přijdou srozumitelnější sochy Anny Hulačové, které se obracejí k přírodě a lidem, k něčemu, co dobře známe, ale co nám také čím dál více uniká. Keresztes se nám pokouší nabídnout pohled do nadcházející budoucnosti: nesrozumitelné, skryté a ambivalentní – a přesto jakýmsi způsobem stále prodchnuté přírodou a mýtem.

Autor studuje dějiny umění na FF UK.