Člověk je pořád vcelku dobrý stroj

„Kdyby fonograf opravdu měl kýžené vědomí a při přehrávání písně by řekl, že si na ni vzpomíná, mohlo by se to jemu samotnému jevit jako zázračná schopnost. Nicméně by se tím nic neměnilo na tom, že nezaujatý vnější pozorovatel by v tom viděl stále jen působení docela prostého mechanismu.“ Dílo německého literárního historika, mediál­ního teo­retika a filosofa Friedricha Kittlera (1943­­–2011) mí­ří do oblastí, které obvykle zůstávají stranou zájmu humanitních věd a které by leckterý historik literatury či filosofie rychle zavrhl jako podružné. Zajímá ho mimo jiné, zda by gramofon mohl sloužit jako model lidské paměti, nakolik bylo pro pozdní dílo Friedricha Nietzscheho rozhodující, že jej téměř slepý filosof nepsal perem, ale na psacím stroji, nebo jestli existuje souvislost psychedelického rocku šedesátých let s vývojem vojenských radarů před druhou světovou válkou. Kittler svým interdisciplinárním přístupem inspiroval celé pole bádání, které se v Německu označuje jako medienwissenschaft („mediální věda“) a zaměřuje se na fungování a materiální předpoklady médií v nejširším slova smyslu. Kniha Gramofon, Film, Typewriter tvoří zakládající text celého oboru, zároveň jde o počin značně svérázný a solitérní. Kittlerův přístup totiž spočívá v archeologickém zkoumání technických způsobů záznamu, které vytvářejí zhola novou realitu.

Divoká spleť

Kniha netvoří systematické pojednání o „zrození moderní techniky“, ale spíše se divoce splétá okolo množství textů autorů známých i zapomenutých v hlubinách archivů. Kittler se suverénně pohybuje mezi romantismem a literaturou 20. století, klade vedle sebe historky z doby velkých vynálezců a úryvky z děl známých i neznámých romanopisců a básníků, reagující na revoluční proměnu záznamových technologií na přelomu 19. a 20. století. Skrytý potenciál, ale i nebezpečí moderních technologií ukazuje zprvu nevinný příběh o tom, jak Edisona navedla na další výzkum jehla z membrány prototypu fonografu, když mu propíchla prst. Z hlediska humanitních věd působí ještě exotičtěji detailní analýzy proměn vojenské strategie a technologie, zejména v meziválečném období v kapitole o filmu. Sklon uvádět bez ohlášení ukázky z textů různých autorů drží čtenáře v konstantním napětí pomocí nevyzpytatelného střídání citovaného a autorského materiálu. Tato technika ale není použita samoúčelně, neboť má velice blízko k poli zkoumání. Gramofonová reprodukce zvuků, filmová montáž či prokopírované a oproti ručnímu psaní od sebe nerozeznatelné texty psacího stroje představují techniky, které Kittler nejen popisuje, ale také do svého literárního stylu přímo absorbuje.

Přes prolínání množství témat a textů se ale nakonec kniha jeví soudržně a archeologie přelomové epochy záznamových médií se nenápadně rozvíjí do pojednání, které míří daleko za hranice filosofujících dějin vývoje techniky na přelomu 19. a 20. století. Kittler, původně odborník na romantickou poezii, který na počátku sedmdesátých let uváděl do německého prostředí francouzský poststrukturalismus, se ke zkoumání technologie médií dostal přes literární teorii. Od začátku osmdesátých let se v jeho díle nicméně čím dál více projevovala silná vášeň pro exaktní vědy: (elektro)akustiku, optiku, radiotechniku, elektronické inženýrství či počítačové programovaní. Netradičně široké mezioborové rozkročení Kittlerovi umožnilo zaujmout svébytnou pozici, která je radikální už jenom tím, že mezi zkoumáním materiálních předpokladů technologie a literatury v posledku nijak hodnotově nerozlišuje a posuzuje obě oblasti jako zcela rovnocenné součásti lidské kultury.

Verze pro děti

Gramofon. Film. Typewriter je podle Kittlera „dětskou verzí“ jeho habilitační práce Aufschreibesysteme 1800/1900 (Zapisovací systémy 1800/1900) z roku 1985, v níž se ostře vymezil vůči východiskům, která v Ně­­mecku tehdy dominovala: gadamerovské hermeneutice a kritické teorii v její habermasovské verzi. Přechod od „literárního“ 19. století k „mediálnímu“ 20. století Kittler neuvažuje skrze odcizující funkci kulturního průmyslu či matematizující racionality. Ačkoli částečně vychází z Heideggerovy analýzy techniky, na rozdíl od banální konzervativní kritiky moderní technologie radostně ukazuje, jak je „takzvaný člověk“ neoddělitelně spjat s určitými technologiemi již od svého „data výroby“. V tomto radikálním antihumanistickém gestu Kittler tak trochu předjímá současné myslitele nového materialismu. Přes všechny výtky, které vznáší proti tradičně pojatým humanitním vědám, ale představuje klasický archetyp hrajícího si filosofa, který pracuje podobně jako domácí kutil, když s dětskou radostí propojuje rozmanité součástky nejrůznějšího původu.

Ústředním východiskem knihy je provokativní tvrzení: „Zábavní průmysl je zneužitím armádní techniky, a to ve všech smyslech slova.“ Rozhlasové vysílání, film a později i internet vznikly z touhy vojáků po neviditelné komunikaci, voyeurském pozorování druhých z bezpečné vzdálenosti a obecně neurotické nutnosti co možná nejpečlivější evidence všeho a všech. K masovému rozšíření rozhlasu a reprodukci hudby posloužilo zneužití armádní vysílačky v prvním pirátském vysílání během první světové války, hledáčky zaměřovačů vojenské artilerie zase předznamenávají práci s filmovou kamerou.

Takzvaný člověk

Kittlerův záměr se ovšem rozchází s představou o progresivním humanismu. Svéráznou přitažlivost jeho přístupu lze spatřovat právě v razantním protikladu vůči aktuálním všudypřítomným úvahám o nebezpečí robotizace a automatizace. Angažovaný postoj u Kittlera rozhodně nenajdeme. V jednom rozhovoru s hrdostí uvádí, že místo účasti na studentských protestech v roce 1968 zůstal doma a poslouchal desky Beatles a Pink Floyd. Kittlerovo stanovisko, které bylo podle jeho vlastních slov nejlepším kompromisem mezi „padesáti procenty skepticismu a padesáti procenty konzervatis­mu“, snadno odradí všechny nadšené aktivisty. V tom je ale jeho pozice z šedesátých let plně konzistentní s pozdější nemilosrdnou kritikou komercializace internetu, která ve výsledku dnešní aktivisty také nepotěší, neboť sebepropagace na korporátních sociál­ních sítích tvoří nutný předpoklad jakýchkoli úspěšných aktivit.

Pro Kittlera není rozhodujícím měřítkem kapitalistický systém, ale spíše nedostatečnost člověka jako takového. Ten nevyhnutelně zastaral a není na něm nic unikátního. V pozdějších textech to upřesňuje například tvrzením o tom, jak je kmitání atomů křemíku stejně přirozené jako počítání člověkem vytvořených „artificiálních“ počítačů. Dalo by se tak říct, že přirozenost člověka je na stejné rovině s elektronickým obvodem nebo počítačovým programem. Taková analogie by ale nebyla zcela přesná. „Takzvaný člověk“ se v Kittlerově pojetí podobá spíše parnímu stroji, který patří do „literárního“ 19. století. Poněkud temný obraz lidství ale není nakonec tak pesimistický, jak by se mohlo zdát. Kniha Gramofon. Film. Typewriter ukazuje, že člověk­-stroj ještě stále může docela dobře fungovat: minimálně pokud jde o produkci textů.

Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS voice.