Vycházely skoro dvě desítky let. Odrážely proměny elektronické taneční hudby, stejně jako londýnský klub Fabric, jehož jméno nesly. Řeč je o sériích mixkompilací FabricLive a Fabric, jejichž vydávání letos ve stávající podobě skončilo.
Příští rok uplyne dvacet let od chvíle, kdy se veřejnosti poprvé otevřel londýnský klub Fabric. Za tu dobu se z něj stala respektovaná instituce nočního života v britské metropoli. Svou roli v tom hrály i dvě série mixkompilací – dýdžejských mixů určených k domácímu poslechu. Obě řady, nazvané FabricLive a Fabric, vycházely pod patronací klubu v jeho vlastním vydavatelství. První díly vyšly v roce 2001 a ty definitivně poslední, s pořadovým číslem 100, letos na podzim.
Myšlenka přenést atmosféru klubů do obýváků je relativně nová. Jejím průkopníkem je německý label Stud!o K7, který v roce 1993 začal vydávat sérii X-Mix. Primárním nosičem přitom nebyl kompaktní disk, ale videokazeta, na které byl DJský mix doplněn počítačovou animací. Časem se label přejmenoval na !K7 Records a udělal si jméno kompilační řadou DJ-Kicks.
Se svou třiadvacetiletou historií a šedesáti čtyřmi vydanými tituly jsou DJ-Kicks suverénně nejdéle vydávanou sérií mixkompilací. Její úspěch pomohl upevnit vnímání DJského mixu coby svébytné umělecké formy. Pochopitelně přivedl na svět řadu následovníků – od čistě komerčních řad typu Hed Kandi přes sérii Global Underground, cílící na kvalitní taneční mainstream, až po fajnšmekrovštější kompilace Balance či Body Language.
Továrna na mixy
Klub Fabric nastoupil do rozjetého vlaku s mixkompilacemi poměrně pozdě. Záhy se mu ale povedlo stát se v této oblasti jedním z lídrů, což lze přičítat zejména silně rezonující značce Fabric. Ta se objevuje v názvu obou sérií, které klub vydával – řada FabricLive nesla jméno pátečních parties, jež se zaměřují na specificky britské odnože elektronické taneční hudby s výrazným podílem basových zvuků (odtud souhrnný název bass music). Náladu sobotních nocí zase odrážela řada Fabric, věnovaná tradičnějším žánrům, jako je house či techno.
Autory mixů, které v obou sériích vycházely, byli vesměs DJové, na které mohli návštěvníci klubu Fabric narazit v jednom z jeho tří sálů. Vzhledem k reputaci klubu to znamenalo skutečnou dýdžejskou extratřídu – alespoň v rámci té části scény, která vyrůstá z undergroundových kořenů elektronické taneční hudby. Nadžánrové experimenty se v sériích FabricLive a Fabric nikdy moc nenosily, a když už se vyskytly, nevybočovaly zásadně z klubového kontextu.
Méně viditelnou stránkou sepětí mixkompilací s domovským klubem byla opora ve schopném administrativním zázemí, zejména pokud jde o vyřizování licenčních poplatků za skladby použité ve vydávaných mixech. Právě tento aspekt bývá při vzniku komerčně vydávaných kompilací (ať už mixovaných nebo ne) časově, finančně i z hlediska lidských zdrojů nejnáročnější. Jeden z posledních dílů série FabricLive, namíchaný drum’n’bassovým producentem, který si říká Dimension, obsahoval 57 skladeb. Obnášelo to tedy obstarat 57 samostatných licenčních smluv, nemluvě o penězích, jež bylo třeba vynaložit.
O vysokých cenách licenčních poplatků se spekulovalo i v případě slavného mixu francouzského dua Justice z roku 2007. Justice ho na svém soundcloudovém účtu na zveřejnili coby Xmas Mix, mnohem známější je ale pod názvem Fabric Rejected Mix. Původně byla totiž tato směs klasického diska, francouzského popu a moderní taneční elektroniky určena pro sérii FabricLive. Její kurátoři ale s výsledkem nebyli spokojeni a mix do výroby nepustili. Oficiálně proto, že byl se svými necelými 45 minutami příliš krátký, především ale údajně neodrážel ducha klubu Fabric.
Téma korporátní identity působí v případě zábavního průmyslu téměř nepatřičně. Pro Fabric je ale prorůstání se světem velkého byznysu (potažmo místní politiky) životně důležité. Bez kontaktů na správných místech by se klubu dost možná nepodařilo proplout krizí, během níž mu před dvěma lety hrozilo uzavření. Tehdy se na jeho stranu postavil dokonce i londýnský starosta Sadiq Khan, který svou podporou stvrdil výsadní postavení taneční kultury ve Velké Británii.
Budoucnost je digitální
Ne všechny mixy, které v sériích FabricLive a Fabric vyšly, pochopitelně stojí za zapamatování. Při takovém množství titulů by to ostatně ani nebylo možné. Celkově se ale dá říct, že kurátorům se po celých sedmnáct let dařilo držet velmi vysokou laťku. Na trhu je sice ještě dost jiných kompilačních řad, těžko si ale představit situaci, kdy by si některá z nich vybudovala stejně silnou pozici, jako se to povedlo právě dvojici FabricLive a Fabric.
Budoucnost přeje spíš zveřejňování mixů v digitálním prostředí, například na platformě SoundCloud. Právě sem se teď možná zaměří aktivity těch, kteří pro klub Fabric dosud zajišťovali vydávání mixů na CD. Má to ale jeden háček, který za všechny shrnul diskutující na webu Resident Advisor: „To, že nějaký mix můžete fyzicky vlastnit, ho dělá výjimečným. Projíždět haldu mixů na SoundCloudu je sice snadné, kolik z nich si ale opravdu zapamatujete, případně ke kolika se ještě někdy vrátíte?“
Vazba na reálný artefakt, který si můžete osahat, je zkrátka pro některé posluchače stále důležitá. Nemluvě o tom, že fyzické nosiče se rozhodně lépe propagují tradičními marketingovými metodami, k nimž patří například recenze v tisku a na hudebních serverech. To všechno ale lidé, kteří za sériemi FabricLive a Fabric stáli, určitě dobře vědí. A mají k dispozici i čísla o reálných prodejích kompaktů se svými mixy. Vzhledem k tomu, že prodej fyzických nosičů dlouhodobě klesá, je možné, že tato čísla nejsou nikterak závratná. Rozhodnutí ukončit vydávání obou sérií by tak dávalo dokonalý smysl.
Autor je hudební publicista.